Siegfried Weiss

„Po vpádu sovětských osvobozovacích vojsk jsme měli zažádáno jako o vystěhování taky, rovněž do Německa, jak vlastně všichni naši známí. Buďto o to usilovali, nebo už byli v Německu. Těsně po vstupu sovětských vojsk zemřela moje sestra, teda těsně předtím. Otec zemřel půl roku nato. Takže vlastně to vystěhování bylo velice problematický. Ty úřady požadovaly spoustu dokumentů – a než se to všechno dalo sehnat, tak uběhl nějaký čas a mezitím právě zemřel otec – a to bylo tak, že jsme se dohodli s maminkou, že bychom se vystěhovali. To vyřizování žádostí trvalo vždycky strašně dlouho. A my jsme měli všechno odevzdané, tak za čtrnáct dní přišlo vyrozumění, že se zavírá, že vlastně není možno už se vystěhovat, že není ve státním zájmu, abychom se přestěhovali do Německa. Já jsem to považoval za jakési znamení, a tak jsme říkali: ‚Zůstaneme tady teda, se vším všudy.‘ A už jsme se dál o to nepokoušeli. Dnes musím teda konstatovat, že jsme udělali moudře, protože nevím, jak by to dopadlo v Německu, protože přátelé, kteří tam žili, stejně v nich přetrvává jakási touha po domově, jakýsi stesk po tom místě, kde se narodili, kde vlastně vyrůstali. I když sem můžou častokrát jezdit, ale už to není ono. To je jako když máte přesadit starý strom, tak to vlastně nefunguje.“

„Tím, že maminka byla českého původu, měla rodiče jako ve Mšeně, tak vlastně ona nemusela jít do odsunu. Ovšem tady z našeho okolí moje tety a strýcové byli většinou vyhnaný z baráku a pod námi žil strýc s tetou, bezdětný. Když přišli, že se musí vyprázdnit byty, tady naproti nám v baráčku, kde nyní žije moje vnučka s pravnučkou, tak tam vlastně prastrýc, ten zemřel přesně v den, kdy začala druhá světová válka, když vlastně to vypuklo na ruské straně. A teta potom v pětačtyřicátém, normálně ji vyhnali z baráku, ale skutečně způsobem vyhnání, že ona měla žlutou fenku, tak tu utloukli, protože se nechtěla hnout od pratety. Potom šla do Německa – do východní zóny.“