The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arif Yunus (* 1955)

We are alive, we are together again, we keep fighting

  • Born on January 12, 1955 in Baku, then the Azerbaijani SSR

  • Father’s parents were shot in the 1930s and their property was confiscated

  • Mother’s parents fled to Nagorno-Karabakh in the 1930s to escape collectivization

  • He studied at the evening department of the History Department of Baku State University, worked at the Academy of Sciences of Azerbaijan

  • In his first year at university he created the youth organization “Union of Like-Minded People” whose aim was to return the USSR to the right path of socialism

  • In 1976, he was arrested for trying to create an organization and was released after two and a half months

  • He married Leila Yunus, together they wrote for the Samizdat newspaper “Express Chronicle” and read Soviet-banned literature

  • He completed his post-graduate studies.

  • From 1988 he documented the events of the Armenian and Azerbaijani pogroms

  • In 1992-1993 headed the information-analytical department of the apparatus of the president of Azerbaijan

  • In 1994-1997 was a representative of humanitarian organization “Caritas” in Azerbaijan

  • Since 1997 he is an employee of the Institute of Peace and Democracy, author of more than 200 articles and several books about the current situation in the Caucasus, Nagorno-Karabakh, religious, national, military conflicts and refugee problems

  • Arrested in 2014 as an “Armenian spy”

  • In 2015 the court sentenced him to seven years in prison for economic crimes

  • Under pressure from the international community, his preventive measure was changed to conditional imprisonment

  • In 2016, he was granted political asylum in the Netherlands, where he lives with his wife and daughter

  • In co-authorship with his wife, wrote a book “From Soviet Camp to Azerbaijani Prison

  • continues his human rights activities at the Institute for Peace and Democracy, which is registered in the Netherlands

NOTE: English and Russian texts follow after the Czech one

Arif Seyfulla oglu Yunus je ázerbájdžánský historik, obhájce lidských práv, odborník na vojenské a vnitrostátní konflikty a expert na problematiku Náhorního Karabachu. Pod světly reflektorů ve studiu se mu při rozhovoru udělalo nevolno. Následky mučení, kterému byl Arif v roce 2014 podroben v ázerbájdžánském vězení, si vybírají svou daň. Nejen blesky v očích trýznitelů, ale hlavně mlácení, bití mokrými ručníky po těle, bití plastovými lahvemi po hlavě. Chtěli po něm přiznání, že je „arménský špion“, Arif ale ani jednou nepodepsal. Ve studiu Paměti národa se statečně vzchopil a vyprávěl, jak to bylo a co k tomu vedlo.

Již v prvním ročníku na katedře historie univerzity Arif založil mládežnickou organizaci Svaz stejně smýšlejících. Cílem studentů mělo být „vrátit Sovětský svaz na cestu marxismu“. Po povolání do vojenské služby se jeho korespondence dostala do rukou KGB a v prosinci 1976 byl zatčen za protisovětské postoje. Případ ale nakonec ututlali a za dva a půl měsíce byl Arif propuštěn.

Jako student večerního studia na katedře historie pracoval Arif v historickém institutu Ázerbájdžánské akademie věd. Přednášející ho učili zacházet s fakty nestranně. Za ženu si vzal Leylu Yunus. Měli stejné názory, diskutovali o Solženicynových dílech a dalších zakázaných knihách, o situaci v zemi, debatovali a psali o dění v Sovětském svazu do samizdatových novin Express Chronika.

Gorbačovovu perestrojku vnímal Arif skepticky. Sovětskou ekonomiku považoval za logicky neúspěšnou, ale národní republiky podle něj nebyly připraveny na nezávislost. Na začátku konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem psal o uprchlících, pogromech v Sumgaitu a Baku, ale i pogromech v Arménii. Sám vedl rozhovory s oběťmi a fotografoval těla zabitých v márnicích.

V letech 1992–1993 byl Arif vedoucím informačního a analytického oddělení kanceláře ázerbájdžánského prezidenta. V letech 1994–1997 byl zástupcem humanitární organizace Caritas v Ázerbájdžánu.

V Institutu pro mír a demokracii, který založila jeho manželka Leyla Yunus, se Arif od roku 1997 zabývá otázkami týkajícími se Kavkazu, Náhorního Karabachu a náboženských, národnostních a vojenských konfliktů. Je autorem více než 250 článků o současné situaci na Kavkaze, uprchlících, migraci a otázkách regionální bezpečnosti. Je také autorem osmi knih, včetně titulů Islám v Ázerbájdžánu (2004), Karabach: minulost a současnost (2005), Ázerbájdžán na počátku 21. století: konflikty a potenciální hrozby (2007) a Migrační procey v Ázerbajdžánu (2009). V roce 2007 Arif navrhl opatření k mírovému řešení karabašského konfliktu. Jeho aktivity byly čím dál víc v rozporu s rostoucí totalitou v zemi.

V roce 2014 byl Arif Yunus zatčen jako „arménský špion“ a podroben psychickému a fyzickému mučení v ázerbájdžánském vězení.

Dne 13. srpna 2015 soud odsoudil Yunuse k sedmi a jeho ženu Leylu k osmi a půl letům vězení za údajné ekonomické trestné činy. Pod tlakem mezinárodního společenství byli Arif a Leyla 9. prosince 2015 ze zdravotních důvodů propuštěni do domácího vězení. Trest byl změněn na podmíněný se zkušební dobou pěti let.

Ale lékaři v jejich zemi se je báli léčit, a tak opět pod mezinárodním tlakem vláda umožnila Leyle a Arifovi 18. dubna 2016 ze země vycestovat. V Nizozemsku jim byl udělen politický azyl. V exilu napsali biografickou knihu Ze sovětského lágru do ázerbájdžánského vězení. Kniha vyšla v ruštině, němčině a angličtině. Arif a Leyla pokračují v práci pro Institut pro mír a demokracii.

Dětství v kriminální čtvrti Baku

Arif Seyfulla oglu Yunus se narodil 12. ledna 1955 v Baku, tehdejší Ázerbájdžánské SSR. V dokladech má uvedeno rusifikované příjmení „Yunusov“. Arif byl nejstarší dítě, má tři mladší bratry.

Jeho otec Seyfulla Abdul Achad oglu Yunusov pocházel z bohaté rodiny statkářů v okrese Ismailli. Jeho rodiče byli zastřeleni ve třicátých letech během stalinských represí a rodině byl zabaven majetek. Čtyři děti, které zůstaly sirotky, žily ve stáji a příbuzní i sousedé se jim báli pomoci jako dětem utlačovaných. Když Seyfullovi zemřela starší sestra, jako osmileté dítě přešel horský průsmyk do arménské vesnice, kde ho zachránila arménská rodina. Od mládí pracoval v Baku jako řidič v automobilce, ale vzdělání nezískal.

Arifova matka Arshaluys Arsenovna Barseghyan rovněž pocházela z bohaté rodiny z vesnice Madras. Její rodiče utekli před kolektivizací ve třicátých letech dvacátého století do oblasti Martuni v Náhorním Karabachu, kde se narodila. Matka byla původem tátka (příslušnice perskojazyčné národnostní menšiny), v dokumentech je zapsána jako Arménka. Byla ženou v domácnosti.

Arif žil s rodiči v Kamenném lomu, kde po druhé světové válce vznikla kriminální čtvrť Baku.

Arif věří, že ho vychovala ulice. V dětství chodil s finskou dýkou, často se zapletl do pouličních bitek a bývall svědkem vražd. „Vyrůstal jsem s těmihle pravidly: nesmíš jednat se strážci zákona – s fízly, nesmíš udávat, nesmíš zradit kamarády, nesmíš vztáhnout ruku na dívky a ženy, to jsme říkali, že je sprosté.“ Tato zkušenost z dětství hrála roli v letech 2014-2015, kdy ve vězení věděl, jak se chovat.

Z kriminálního prostředí se vymanil, protože se v prvním ročníku školy zamiloval do dívky, a aby se jí zalíbil, začal číst knihy. Ve škole se mu dařilo a snadno se pak dostal na Státní univerzitu v Baku.

Škola života, Svaz stejně smýšlejících, první zatčení

Arif po večerech studoval historii a pracoval v historickém ústavu akademie věd. Vědecké prostředí mu pomáhalo růst, účastnil se konferencí, psal články. Důležitější však bylo, že jeho kolegové uměli klást otázky. „Čím chceš být?“ ptali se. „Historikem, nebo agitátorem?“

Arif vzpomíná, že marxismus-leninismus nebyl mezi studenty populární. Číst Marxe, Engelse a Lenina přiměl Arifa učitel Stěpanov. „Nejenže jsme četli, ale také jsme analyzovali. Hledali jsme paralely se sovětským životem. Velmi brzy jsem dospěl k závěru, že Sovětský svaz se vzdálil normám socialismu, zatímco skutečný socialismus se buduje v Evropě, ve Švédsku.“ Arif se proto tehdy rozhodl založit mládežnickou organizaci Svaz stejně smýšlejících.

Práci přerušila služba v armádě, ale Arif si nadále dopisoval se svými přáteli ze Svazu. V prosinci 1976 proto orgány KGB Arifa zatkly. „Vyšetřující kapitán Caricynskij byl v těžké situaci. Formálně jsem byl antisovětský, ale zároveň jsem z rukávu sypal citáty Marxe a Lenina. Těžko se se mnou mohl hádat, byl to obyčejný důstojník KGB.“ Protože byl zatčen v roce šedesátého výročí sovětské vlády v Ázerbajdžánu, byla snaha zatajit, že v zemi působí i disidenti. Případ byl proto ututlán a Arif byl po dvou a půl měsících propuštěn.

Jeho přátelé Saša Korzanov a Garik Osipov, kteří se v té době nacházeli v Rusku, byli také zatčeni, ale podvolili se a následně spolupracovali s KGB.

Po Arifově zatčení jeho bratr Vagif zničil program a chartu Svazu. Rodiče byli velmi vyděšeni a s otcem došlo k vážným neshodám. „Nechápal jsem, jak může být můj otec, který prožil represe a přišel o rodiče, přesvědčeným stoupencem vlády. Hleděl jsem do očí muži, který mě neposlouchal. Byl to pro mě šok a jedna z životních lekcí.“

Tajný jazyk a cenzura v SSSR

S Leylou se Arif seznámil u jedné učitelky doma, oba byli její studenti. Třetího dne po seznámení se jí vyznal z lásky a šestého dne přijala jeho žádost o ruku. Bydleli v centru Baku u Leyly. Společně studovali, společně psali disertační práce.

Arif Yunus vzpomíná, jakým omezením čelil při studiu národních dějin. Pracoval historickém ústavu akademie věd a stejně jako jeho spolupracovníci směl psát pouze rusky. Ve své rodné ázerbájdžánštině mohl psát jen o dějinách Komunistické strany SSSR nebo chválit Sovětský svaz. A všechny publikace, včetně těch o dávné historii Ázerbajdžánu, musely být schváleny v Moskvě.

Akademie věd měla tzv. „zvláštní oddělení“, které vydávalo povolení k práci v archivech a následně kontrolovalo výpisy. „Viděl jsem rozdíl mezi oficiální historií mého národa a tou skutečnou. Věděl jsem, že sovětské dějiny jsou zcela zkreslené. Celá historie druhé světové války byla jedna velká lež.“

Už tehdy měli s Leylou tajnou řeč: stačilo uvést datum nebo místo v dějinách, aby naznačili současný stav věcí.

Tento tajný jazyk použili i později v letech 2014–2015 ve vězení. Když jim bylo umožněno dopisovat si prostřednictvím Červeného kříže, Arif napsal Leyle vzkaz: „Jsme v Pavlovově domě, platí rozkaz 227, ale všechno bude v pořádku.“ Pavlovův dům byl centrem Stalingradu a rozkaz 227 zněl: „Ani krok zpět“. Znamenalo to, že situace je obtížná, ale musí se vydržet. Tento dopis Leyle předali až po několika měsících, dozorci si nad ním lámali hlavu.

Leyla mu odpověděla: „Jaký Pavlovův dům? Jaký Stalingrad? Jsme u Rževa,“ tj. situace je ještě horší – jako u Rževa, kde byla sovětská armáda poražena a utrpěla těžké ztráty.

V jedné poznámce ji Arif požádal, aby si připomněla píseň z filmu Po hlavní ulici s orchestrem (tedy sloku „Za každými zády byl Stalingrad“, čímž myslel, že musí zatčení přetrpět). Odpověděla: „Markus mi pomáhá.“ Odvolávala se na římského císaře a filosofa Marka Aurelia: „Náš život je takový, jaký si ho představujeme.“

Gorbačovova perestrojka – předzvěst krvavých událostí

Když se Gorbačov dostal k moci a zahájil perestrojku, byl Arif na jedné straně rád, že může otevřeně mluvit. „Do Moskvy jsem přijel za Gorbačova a nejvíce si pamatuji na velké množství mítinků, možnost zapojit se do disidentského hnutí a skutečnost, že se do popředí dostali mladí lidé.“

Proces decentralizace naopak Arif sledoval jako odborník na vojenskou historii a konflikty. „Viděl jsem, jak vzniká ohnisko napětí, které může vést k sociální explozi. Prvním příznakem byl útok v roce 1984 v Baku, kdy v autobuse explodovala podomácku vyrobená bomba. Nikde se o tom nepsalo. Uvědomil jsem si, že začal proces, který nevyhnutelně povede k velkému krveprolití.“

V roce 1988 na přednášce v Institutu orientálních studií v Moskvě Arif hovořil o rozpadu SSSR, což mnohé zmátlo. „Ekonomika Sovětského svazu byla ze své podstaty odsouzena k zániku. Země bez soukromého vlastnictví, pouze se státním, nemohla dlouho existovat. Otázkou bylo, co se stane s naší zemí, s naší ekonomikou, s mou rodinou.“

Když se v lednu 1988 objevili v Baku uprchlíci, Ázerbájdžánci z okresů Kafan a Meghri Arménské SSR, napsal o tom Arif velmi znepokojivý článek do časopisu Ogoňok, hlásné trouby perestrojky. Redaktor V. Korotič však odpověděl, že o událostech nemá žádné oficiální informace a materiál nebyl zveřejněn. Arif byl předvolán na generální prokuraturu a obviněn z „podněcování etnické nenávisti“.

Když se začalo v Ázerbájdžánu mluvit o nezávislosti na Moskvě, Arif psal o „matrjoškovém systému“. I uvnitř Ázerbájdžánu totiž byli Arméni a další národy, které říkaly, že se jim bude žít dobře, až budou nezávislí na Ázerbájdžánu.

Gorbačovovu perestrojku si Arif nespojuje s nadějemi, ale s nastupujícími krvavými událostmi. „Gorbačov zahájil perestrojku, aniž by si plně uvědomoval, k čemu povede. Stál stranou a vyčkával, od přírody byl nerozhodný člověk. Proto došlo k událostem ve Vilniusu, Tbilisi, Baku, k arménským pogromům a k ázerbájdžánským pogromům.“

Pogromy: obě strany mají ruce až po lokty v krvi

Arif se podílel na veřejném vyšetřování arménských a ázerbájdžánských pogromů. Říká: „Uvědomil jsem si, že až konflikt začne, zmizí barevná mozaika a zůstanou jen dvě barvy – bílá a černá. Jste-li Armén, musíte být se svým národem, a i Ázerbájdžánec musí být se svým národem. Mezi nimi je frontová linie. Stát stranou konfliktu znamená být zrádce. A já stál stranou. Psal jsem o tom, co Ázerbájdžánci dělají Arménům, o pogromech v Sumgaitu a Baku. I o tom, co Arméni dělají Ázerbájdžáncům v Arménii a Náhorním Karabachu.“

Arif Yunus vedl rozhovory s 928 ázerbajdžánskými uprchlíky z Arménie. Tyto materiály zaslal Generální prokuratuře SSSR. Na základě toho bylo v Moskvě zahájeno 26 trestních řízení kvůli zabití Ázerbájdžánců v Arménii.

Totéž udělal v případě pogromů na Armény v Ázerbájdžánu, věnoval se arménským pogromům, ale i obětem z řad obyvatel Baku po vjezdu sovětských vojsk v lednu roku 1990. „Chodil jsem do márnic, fotografoval zavražděné, bylo to asi 700 fotografií. Chodil jsem do bytů, kde žili přátelé, kteří byli zabiti.“ Tehdy tvrdil, že v karabašském konfliktu není nikdo v právu. „Obě strany měly ruce až po lokty v krvi.“

Arif napsal dvě studie – Pogromy v Arménii a Pogromy v Ázerbájdžánu. Knihy byly v Ázerbájdžánu zakázány, vyšly ve francouzštině ve Francii. Říká: „Kdybych psal jen o pogromech na Ázerbájdžánce, byl bych hrdina, ale já jsem psal i o pogromech na Armény. Porušil jsem tak tabu, během války nemůžete psát špatné věci o vlastních lidech. Tehdy jsem byl poprvé označen za arménského špiona, nepřítele lidu.“

2014: zatčení

V tomto období byl Ázerbájdžán oficiálně uznáván Evropou jako demokratická země, prezident Aliyev cestoval do Bruselu a Štrasburku a prohlašoval, že v zemi nejsou žádné národnostní ani náboženské problémy a žádní političtí vězni. Arif věřil, že v podmínkách války je třeba bojovat za mír, a především jezdit do Arménie, nebát mluvit nahlas a říkat pravdu o vládnoucím režimu, tedy kritizovat právě Aliyeva. Už na začátku roku 2014 si uvědomil, že nebude dlouho na svobodě.

V dubnu 2014 byli Arif a Leyla zadrženi na letišti u rampy, byly jim odebrány pasy a bylo na ně uvaleno domácí vězení. Protože Leyla vedla kampaň proti pořádání Evropských her v Baku kvůli porušování lidských práv v zemi, byla 30. července zatčena. O něco později, 5. srpna, byl zatčen i Arif.

První dva dny strávil ve vazební věznici v Kurdanhani na předměstí Baku. Poté ho převezli do vězení, které bylo v šestém patře někdejší budovy KGB, nynějšího Ministerstva národní bezpečnosti MNB. „Rozhodli se mě zlomit mučením, abych se přiznal, že jsem pracoval pro Armény a dostával od nich peníze.“

Psychologické mučení

Byl umístěn do cely č. 5 v sedmém patře věznice MNB. Prvních osm dní byl v naprosté izolaci – nevídal ani vězeňský personál. V cele svítilo v noci i ve dne jasné světlo. Třetí den začal mít halucinace: „Díval jsem se na strop, viděl jsem mouchy, komáry. Představoval jsem si je jako své spoluvězně. Začal jsem s nimi dokonce mluvit. Uvědomil jsem si, že se asi brzy zblázním.“

Nejtraumatičtější bylo pomyšlení na jeho ženu a dceru, nevěděl, co se s nimi stalo. Cítil se hrozně, že je silný muž, ale nemůže pro ně nic udělat.

Pak se rozhodl vypnout mozek. „Představoval jsem si, že výloha s jídlem je televize, díval jsem se na film. Začal jsem si vybavovat filmy, pak seriály, co bylo v prvním díle, co ve druhém, a tak dále. Takto jsem ‚zhlédl‘ spoustu filmů.“

Pak se Arif rozhodl, že bude pracovat na knize o sobě, o vězení, o tom, co musí člověk udělat, aby se nezbláznil. Vzpomíná: „Neměl jsem papír ani pero. Psal jsem tak, že jsem se celé věty naučil nazpaměť jako herec. Ráno, když jsem se probudil, jsem si to zopakoval. Takto jsem psal v duchu dál.“

Fyzické mučení

Když ve vedení věznice zjistili, že psychologické mučení selhalo, přistoupili k fyzickému mučení. Mučili ho pouze v noci. Zhasínalo se v deset večer. V jedenáct nebo dvanáct hodin v noci ho vzbudili. Na hlavu mu nasadili černý klobouk a za podpaží ho odvedli do speciálního výtahu. „Podle sluchu jsem zjistil, že mě spustili do sklepa, nejméně do třetího patra pod zemí.“

Do očí mu mířilo infračervené světlo. „Měli jste pocit, jako by vám někdo vypálil oči, jako by ve vás všechno hořelo. Mohli mě takhle držet hodinu. A ruce jsem měl spoutané za zády.“

Pravidelně ho zavěšovali na věšák. „Nemohli jste tam viset dlouho. Hodně z toho bolí ramena. Doteď mi to působí bolest.“

Pak mu svazovali ruce a nohy za zády. „Když jsem byl zkroucený, měl jsem po čtvrt hodině úplně necitlivé ruce a nohy.“

Přivazovali ho k radiátoru nebo ke sloupu a bili ho. „Tloukli mě jedenapůllitrovými plastovými lahvemi s vodou. Trefovali se po celém těle, ale z nějakého důvodu mě nejvíc bolela hlava. V důsledku toho jsem často ztrácel vědomí. Nikdy jsem si nemyslel, že úder lahví naplněnou vodou do hlavy je tak krutá bolest. Ne obuškem, ale právě touhle věcí mě mlátili. Dělali to schválně, aby na těle a hlavě nezůstávaly žádné stopy.

Po bití dělali přestávky a ptali se, jestli podepíše, nebo ne. „Samozřejmě jsem je poslal pryč. Znovu pokračovali.“

Často ho bili mokrými ručníky. „Bolest je to pekelná. Ale nic nezůstává, jen červené skvrny, které po několika hodinách zmizí. Ale je to taková bolest jako bití gumou. Ani na to nechci vzpomínat.“

Mučení trvalo dva a půl měsíce. Každý den, každou noc. Odváděli ho po zhasnutí světel. Do cely ho přiváděli ve čtyři nebo v pět hodin ráno. Snažili se z něj dostat přiznání, že je arménský špion.

Arif Yunus říká: „Po psychickém mučení jsem byl spokojenější s mučením fyzickým. Zní to neuvěřitelně, ale je to pravda. Viděl jsem tam lidem do tváře. Byl to souboj. Strašný souboj, ale souboj. Neproklínal jsem své trýznitele, ani jsem neprosil o milost. Posmíval jsem se jim. Dovedete si to představit? Visel jsem na věšáku a říkal: ‚Jste unavení, je horko. Nikam neuteču, jděte si dát čaj, pak se vraťte a pokračujte v mučení.‘ To je velmi rozzuřilo. Ukazoval jsem, že jsem silnější než oni. Že mě nezlomili.“

Mučení přestalo po zásahu celosvětového společenství

Potom pro Arifa nečekaně mučení ustalo. Důvod se samozřejmě dozvěděl později.

Byl převezen do cely č. 8, přinesli mu vládní noviny a umožnili mu navštívit právníka. Návštěvní místnost byla odposlouchávána a monitorována, o čemž on i jeho právník věděli. Našel východisko: „Před schůzkou jsem si napsal na vnitřní stranu dlaně, co má advokát  Leyle říct. Když jsme se setkali, objali jsme se s právníkem a já mu nenápadně ukázal vzkaz na ruce.“

Arif zůstal 16 měsíců na samotce. Když ho odváděli k výslechům, snažil se zapamatovat si všechno, co viděl. Nakreslil zpaměti schéma věznice. Vyptával se dozorců, jak se dostali ke své práci. Arif byl proto první, kdo shromáždil informace o tomto tajném vězení: „Poznal jsem, jaká je ázerbájdžánská KGB, jací jsou vyšetřovatelé, jak platí úplatky, aby se dostali na toto místo, jak se mučí.“

Soudní proces jako v mrákotách

Rok po svém zatčení uviděl Arif Leylu v soudní síni při prvním slyšení. Na začátku všech tří sezení zbavili Arifa vědomí. Lékařka MNB seděla vedle něj v izolaci, v prosklené kukni pro obviněné zvané „akvárium“, a dávala mu injekce, aby mohl být procesu přítomen. Arif vzpomíná: „Nevím, co mi píchla. Podle ní sedativa a antidepresiva. Ale po injekci jsem ničemu nerozuměl, díval jsem se do sálu prázdnýma očima. Když mi dali poslední slovo, vykřikl jsem pár slov do sálu, obvinil soudce a pak jsem omdlel.“

Když soudce přečetl konečný rozsudek, Arif ležel v bezvědomí s hlavou položenou Leyle do klína. Vzpomíná: „Byl jsem v bezvědomí. Rozsudek jsem neslyšel.“ Dvacet minut po vynesení rozsudku, když všichni síň opustili, přišel Arif zase k sobě a od lékařky MNB se dozvěděl verdikt.

Arif byl odsouzen k sedmi letům vězení. Závěr soudu zněl: „Zneužil důvěry své manželky a převedl peníze z jejího účtu na svůj účet.“ Všechny pokusy právníka vysvětlit, že mají společný účet, selhaly.

Nezávislý Dr. Witt: Vyšetřování ve vězení

Po procesu navštívil Arifa německý lékař Christian Witt, kterého do Áterbajdžánu vyslala EU. „Byl jsem předvolán do lékařské ordinace. Tam jsem uviděl muže, který se představil jako Christian Witt. Viděl jsem člověka, který se od ostatních zcela lišil. Cítil jsem se tak dobře. Začal jsem mu vyprávět vtipy o KGB. Poslechl si mě a změřil mi krevní tlak. Měl jsem velice vysoký krevní tlak – srdce mi mohlo explodovat. Dlouhodobě jsem měl problémy se srdcem a krevním tlakem, ale po celých 16 měsíců ve vězení jsem nedostával žádné léky.“

Christian Witt napsal nezávislou lékařskou zprávu, podle které mohl Arif za stávajících podmínek každým okamžikem zemřít. Úřady se vyděsily. Arif byl brzy po rozhodnutí soudu propuštěn domů ze zdravotních důvodů.

Problémy po uvěznění

Když se Arif ocitl doma, nemohl usnout. Šestnáct měsíců spal v cele, kde čtyřiadvacet hodin denně svítila žárovka, a přivykl tomu. „Šest dní jsem nemohl spát. Ležel jsem s rozsvíceným světlem jako v cele. Byl to hrozný stav – jste ve svém bytě, ale neslyšíte hlas své dcery nebo manželky.“

Lékaři odmítali Arifa léčit, i když si sám zaplatil za rentgen. Důvod byl prostý: „Báli se. Leyla a já jsme byli v televizi ukázáni jako nepřátelé lidu.“

Přátelé přinesli Arifovi notebook a on začal psát knihu, kterou si během věznění uložil v hlavě. I Leyla psala své vzpomínky. Materiály poslali na flash discích do Anglie a Číny. Oba flash disky potom přátelé dostali k jejich dceři do Nizozemska.

Dne 18. dubna 2016 odcestoval Christian Witt do Baku a setkal se s Arifem. Lékař poté strávil čtyři hodiny v kanceláři prezidenta Aliyeva. Odtud zavolal a řekl: „Očekávejte dobré zprávy.“ „Téhož večera ve 21 hodin k nám někdo přišel. Přinesli nám pasy, které nám byly odebrány 28. dubna 2014. V nich byla pětiletá schengenská víza. A oni řekli: ‚Za hodinu a půl odejdete, nikomu to neříkejte.‘“

Stihli si sbalit jen pár věcí. Na letiště je odvezli pod dohledem bezpečnostních složek. Do letadla nastoupili jako poslední. Arif Yunus popisuje jejich vnitřní stav takto: „Nastoupili jsme, ale až do konce jsme nevěděli, co se bude dít. V roce 2014 jsme už přece také téměř seděli v letadle. Když letadlo vzlétlo, uvědomil jsem si, že je konec. Že dosavadní život skončil.“

Když letadlo přistálo v Istanbulu, Leyla zavolala nizozemskému velvyslanci v Baku, ten se spojil se svojí vládou a už v Amsterdamu je přijal ministr zahraničí. „Poprvé v historii Nizozemska nám dali status politických azylantů a obešli všechny fáze procesu, udělali to hned na letišti.“

Pokračování mise v Nizozemsku

Doktor Witt jim nabídl léčbu na berlínské klinice Charité v Německu. Arif zde podstoupil dvě operace související s následky mučení, vyléčili mu srdce a normalizovali krevní tlak. Další tři operace podstoupil v Nizozemí, ale stále se nachází pod lékařským dohledem.

V Nizozemsku se manželé rozhodli autobiografickou knihu nejprve upravit a pak vydat. Vyšla v roce 2018.

Zatímco byli ve vězení, dcera Dinara roku 2015 zaregistrovala Institut pro mír a demokracii v Nizozemsku. Arif a Leyla se po osvobození vrátili ke své práci. Leyla vede a aktualizuje seznamy politických vězňů, provádí monitoring soudů a analyzuje mučení. Arif hájí práva věřících – muslimů, křesťanů, židů, svědků Jehovových, adventistů, kteří jsou v Ázerbájdžánu pronásledováni.

„Jsme naživu, jsme spolu, pracujeme,“ uzavírá svůj příběh Arif Yunus. „Dnes, kdy je v Ázerbájdžánu vše prakticky pod kontrolou režimu, je požehnáním být v exilu a nadále ovlivňovat situaci v zemi. Lidé z Ázerbájdžánu nám volají a žádají o pomoc. Nejdůležitější je, že opět pracujeme, pokračujeme v boji.“

-----------------------------------------------------------------------

Arif Seyfulla oglu Yunus is an Azerbaijani historian, human rights defender, specialist in military and internal conflicts, and an expert on the Nagorno-Karabakh issue. Under the spotlights in the studio, he felt nauseous during the interview. The consequences of the torture that Arif was subjected to in an Azerbaijani prison in 2014 are taking their toll. Not only the lightning in the eyes of the torturers, but mainly the beatings, beatings with wet towels on the body, beatings with plastic bottles on the head. They wanted him to confess that he was an “Armenian spy,” but Arif did not sign even once. In the Memory of Nations studio, he bravely pulled himself together and told how it was and what led to it.

During his first year at his university’s history department, Arif founded a youth organization, the Union of Like-Minded People. The students’ goal was to “return the Soviet Union to the path of Marxism.” After being drafted into the military, his correspondence fell into the hands of the KGB, and in December 1976 he was arrested for anti-Soviet views. However, the case was eventually hushed up, and Arif was released two and a half months later.

As an evening student at the Department of History, Arif worked at the Institute of History at the Azerbaijan Academy of Sciences. The lecturers taught him to treat facts impartially. He married Leyla Yunus. They shared the same views, discussed Solzhenitsyn’s works and other banned books, the situation in the country, debated, and wrote about events in the Soviet Union for the samizdat newspaper Express Chronika.

Arif was skeptical of Gorbachev’s perestroika. He considered the Soviet economy to be logically unsuccessful, but according to him, the national republics were not ready for independence. At the beginning of the conflict between Armenia and Azerbaijan, he wrote about refugees, pogroms in Sumgait and Baku, as well as pogroms in Armenia. He himself conducted interviews with victims and photographed the bodies of the dead in morgues.

From 1992 to 1993, Arif was the head of the information and analytical department of the Azerbaijani President’s Office. From 1994 to 1997, he was the representative of the humanitarian organization Caritas in Azerbaijan.

At the Institute for Peace and Democracy, founded by his wife Leyla Yunus, Arif has been working on issues related to the Caucasus, Nagorno-Karabakh, and religious, ethnic, and military conflicts since 1997. He is the author of more than 250 articles on the current situation in the Caucasus, refugees, migration, and regional security issues. He is also the author of eight books, including Islam in Azerbaijan (2004), Karabakh: Past and Present (2005), Azerbaijan at the Beginning of the 21st Century: Conflicts and Potential Threats (2007), and Migration Processes in Azerbaijan (2009). In 2007, Arif proposed measures for a peaceful resolution of the Karabakh conflict. His activities increasingly clashed with the growing totalitarianism in the country.

In 2014, Arif Yunus was arrested as an “Armenian spy” and subjected to psychological and physical torture in an Azerbaijani prison.

On August 13, 2015, a court sentenced Yunus to seven years in prison and his wife Leyla to eight and a half years in prison for alleged economic crimes. Under pressure from the international community, Arif and Leyla were released to house arrest on December 9, 2015 for health reasons. The sentence was commuted to a suspended sentence with a probation period of five years.

But doctors in their country were afraid to treat them, so again under international pressure, the government allowed Leyla and Arif to leave the country on April 18, 2016. They were granted political asylum in the Netherlands. In exile, they wrote a biographical book, From a Soviet Camp to an Azerbaijani Prison. The book was published in Russian, German, and English. Arif and Leyla continue to work for the Institute for Peace and Democracy.

Childhood in the criminal district of Baku

Arif Seyfulla oglu Yunus was born on January 12, 1955 in Baku, then Azerbaijan SSR. His documents show the Russified surname “Yunusov.” Arif was the eldest child, with three younger brothers.

His father, Seyfulla Abdul Achad oglu Yunusov, came from a wealthy family of landowners in the Ismailli district. His parents were shot in the 1930s during Stalin’s collectivization, and the family’s property was confiscated. The four children, who remained orphans, lived in a stable. Relatives and neighbors were afraid to help them. Seyfulla was only eight years old when his older sister died, after which he crossed a mountain pass to an Armenian village, where he was rescued by an Armenian family. From his youth he worked in Baku as a driver at a car factory, but did not receive an education.

Arif’s mother, Arshaluys Arsenovna Barseghyan, also came from a wealthy family in the village of Madras. Her parents fled collectivization in the 1930s to the Martuni region of Nagorno-Karabakh, where she was born. Her mother was of Persian origin (a member of the Persian-speaking national minority), and is listed in documents as Armenian. She was a housewife.

Arif lived with his parents in Kamenné, where a criminal district of Baku emerged after World War II.

Arif believes he was raised by the streets. As a child, he carried a Finnish dagger, was often involved in street fights, and witnessed murders. “I grew up with these rules: you can’t deal with law enforcement officers – the police, you can’t report, you can’t betray your friends, you can’t lay a hand on girls and women, we said that was rude.” This childhood experience played a role throughout 2014 and 2015, when he knew how to behave in prison.

He escaped from the criminal environment because he fell in love with a girl in his first year of school and started reading books to please her. He did well in school and easily got into Baku State University.

School of Life, Union of Like-Minded People, First Arrest

Arif studied history in the evenings and worked at the Institute of History of the Academy of Sciences. The scientific environment helped him grow. He attended conferences and wrote articles. But more importantly, his colleagues asked him important questions. “What do you want to be?” they asked. “A historian or an agitator?”

Arif recalls that Marxism-Leninism was not popular among students. Arif was encouraged to read Marx, Engels, and Lenin by his teacher Stepanov. “We not only read, but we also analyzed. We looked for parallels with Soviet life. Very soon I came to the conclusion that the Soviet Union had moved away from the norms of socialism, while real socialism was being built in Europe, in Sweden.” That is why Arif decided to found the youth organization Union of Like-Minded People.

His work was interrupted by military service, but Arif continued to correspond with his friends from the Union. In December 1976, the KGB arrested Arif. “Investigating Captain Caricynskij was in a difficult situation. Formally, I was anti-Soviet, but at the same time I was pouring quotes from Marx and Lenin from my sleeve. It was difficult for him to argue with me, he was an ordinary KGB officer.” Since he was arrested in the year of the sixtieth anniversary of Soviet rule in Azerbaijan, there was an effort to conceal the fact that dissidents were also active in the country. The case was therefore hushed up, and Arif was released after two and a half months.

His friends Sasha Korzanov and Garik Osipov, who were in Russia at the time, were also arrested, but they surrendered and subsequently collaborated with the KGB.

After Arif’s arrest, his brother Vagif destroyed the program and charter of the Union. Their parents were very frightened, and there were serious disagreements with their father. “I did not understand how my father, who had experienced repression and lost his parents, could be a staunch supporter of the government. I looked into the eyes of a man who did not listen to me. It was a shock for me and one of the lessons of life.”

Secret language and censorship in the USSR

Arif met Leyla at a teacher’s house; both of them were her students. On the third day after meeting her, he confessed his love to her, and on the sixth day she accepted his proposal of marriage. They lived in the center of Baku. They studied together, wrote their dissertations together.

Arif Yunus recalls the restrictions he faced when studying national history. He worked at the Institute of History of the Academy of Sciences and, like his colleagues, was only allowed to write in Russian. In his native Azerbaijani, he could only write about the history of the Communist Party of the USSR or praise the Soviet Union. And all publications, including those on the ancient history of Azerbaijan, had to be approved in Moscow.

The Academy of Sciences had a so-called “special department” that issued permits to work in the archives and then checked the extracts. “I saw the difference between the official history of my nation and the real one. I knew that Soviet history was completely distorted. The entire history of World War II was one big lie.”

Even then, he and Leyla had a secret language: all it took was a date or a place in history to indicate the current state of affairs.

They used this secret language later in prison in 2014 to 2015. When they were allowed to correspond through the Red Cross, Arif wrote a message to Leyla: “We are in Pavlov’s House, Order 227 is in effect, but everything will be fine.” Pavlov’s House was the center of Stalingrad, and Order 227 was: “Not a step back.” It meant that the situation was difficult, but it had to be endured. This letter was not given to Leyla until several months later, and the guards were puzzled by it.

Leyla answered him: “What Pavlov’s House? What Stalingrad? We are near Rzhev,” i.e. the situation is even worse – like near Rzhev, where the Soviet army was defeated and suffered heavy losses.

In one note, Arif asked her to recall a song from the movie Up the Main Street with an Orchestra (i.e. the line “Behind every back was Stalingrad,” meaning he had to endure arrest). She replied, “Marcus helps me.” She was referring to the Roman emperor and philosopher Marcus Aurelius: “Our life is what we imagine it to be.”

Gorbachev’s perestroika - a harbinger of bloody events

When Gorbachev came to power and began perestroika, Arif was, on the one hand, happy to speak out. “I came to Moscow under Gorbachev, and what I remember most was the large number of rallies, the opportunity to get involved in the dissident movement, and the fact that young people came to the forefront.”

Arif, on the other hand, followed the decentralization process as an expert on military history and conflict. “I saw a hotbed of tension emerging that could lead to a social explosion. The first sign was the 1984 attack in Baku, when a homemade bomb exploded on a bus. It was not reported anywhere. I realized that a process had begun that would inevitably lead to great bloodshed.”

In 1988, at a lecture at the Institute of Oriental Studies in Moscow, Arif spoke about the collapse of the USSR, which confused many. “The economy of the Soviet Union was inherently doomed to collapse. A country without private property, with only state property, could not exist for long. The question was what would happen to our country, to our economy, to my family.”

When in January 1988 refugees, Azerbaijanis from the Kafan and Meghri districts of the Armenian SSR, appeared in Baku, Arif wrote a very disturbing article about it in the magazine Ogonyok, the mouthpiece of perestroika. However, the editor V. Korotich replied that he had no official information about the events and the material was not published. Arif was summoned to the Prosecutor General’s Office and charged with “inciting ethnic hatred.”

When Azerbaijan started talking about independence from Moscow, Arif wrote about the “matryoshka doll system.” Even within Azerbaijan, there were Armenians and other peoples who said that they would live well once they were independent of Azerbaijan.

Arif does not associate Gorbachev’s perestroika with hope, but with the bloody events that were coming. “Gorbachev started perestroika without fully realizing what it would lead to. He stood aside and waited, he was an indecisive person by nature. That is why there were events in Vilnius, Tbilisi, Baku, the Armenian pogroms and the Azerbaijani pogroms.”

Pogroms: both sides have their hands up to their elbows in blood

Arif participated in the public investigation of the Armenian and Azerbaijani pogroms. He says: “I realized that when the conflict starts, the color mosaic disappears and only two colors remain – white and black. If you are Armenian, you must be with your people, and an Azerbaijani must be with his people. There is a front line between them. To stand aside from the conflict is to be a traitor. And I stood aside. I wrote about what Azerbaijanis are doing to Armenians, about the pogroms in Sumgait and Baku. And about what Armenians are doing to Azerbaijanis in Armenia and Nagorno-Karabakh.”

Arif Yunus interviewed 928 Azerbaijani refugees from Armenia. He sent these materials to the USSR Prosecutor General’s Office. Based on this, 26 criminal cases were initiated in Moscow for the killing of Azerbaijanis in Armenia.

He did the same in the case of the pogroms against Armenians in Azerbaijan, focusing on the Armenian pogroms, but also on the victims among the residents of Baku after the entry of Soviet troops in January 1990. “I went to morgues, photographed the murdered, it was about 700 photographs. I went to the apartments where friends who were killed lived.” At the time, he claimed that no one was in the right in the Karabakh conflict. “Both sides had their hands up to their elbows in blood.”

Arif wrote two books – Pogroms in Armenia and Pogroms in Azerbaijan. The books were banned in Azerbaijan, they were published in France and translated into French. He says: “If I had written only about pogroms against Azerbaijanis, I would have been a hero, but I also wrote about pogroms against Armenians. I broke the taboo. During the war you cannot write bad things about your own people. That was when I was first labeled an Armenian spy, an enemy of the people.”

2014: arrest

During this period, Azerbaijan was officially recognized by Europe as a democratic country, President Aliyev traveled to Brussels and Strasbourg and declared that there were no ethnic or religious problems in the country and no political prisoners. Arif believed that in conditions of war, it was necessary to fight for peace – and, above all, to go to Armenia, not to be afraid to speak out and tell the truth about the ruling regime – that is, to criticize Aliyev. Already in early 2014, he realized that he would not be free for long.

In April 2014, Arif and Leyla were detained at the airport gate, had their passports confiscated, and they were placed under house arrest. Because Leyla had been campaigning against the hosting of the European Games in Baku due to human rights abuses in the country, she was arrested on July 30. Arif was also arrested a little later, on August 5.

He spent the first two days in the Kurdanhani detention center on the outskirts of Baku. Then he was transferred to the prison, which was on the sixth floor of the former KGB building, now the Ministry of National Security (MNB). “They decided to break me by torture, so that I would confess that I worked for the Armenians and received money from them.”

Psychological torture

He was placed in cell no. 5 on the seventh floor of the MNB prison. For the first eight days he was in complete isolation – he did not even see the prison staff. The cell was brightly lit both night and day. On the third day he began to have hallucinations: “I looked at the ceiling, I saw flies, mosquitoes. I imagined them as my fellow prisoners. I even started talking to them. I realized that I was probably going crazy soon.”

The most traumatic thing was thinking about his wife and daughter, not knowing what had happened to them. He felt terrible that he was a strong man but could do nothing for them.

Then he decided to turn off his brain. “I imagined the food display was a television, I was watching a movie. I started remembering the movies, then the series, what was in the first part, what was in the second, and so on. That’s how I ‘watched’ a lot of movies.”

Then Arif decided to work on a book about himself, about prison, about what one must do to not go crazy. He recalls: “I had no paper or pen. I wrote by memorizing whole sentences like an actor. In the morning, when I woke up, I repeated it. That’s how I continued to write in my mind.”

Physical torture

When the prison authorities realized that psychological torture had failed, they resorted to physical torture. They tortured him only at night. The lights went out at ten in the evening. At eleven or twelve at night they woke him up. They put a black hat over his head and led him by the armpits into a special elevator. “I heard from my ears that they lowered me into the basement, at least the third floor underground.”

Infrared light was shining into his eyes. “You felt like someone had burned your eyes out, like everything inside you was on fire. They could have held me like that for an hour. And my hands were tied behind my back.”

They hung him on a hanger regularly. “You couldn’t hang there for long. A lot of it hurts my shoulders. It still hurts me.”

Then they tied his hands and feet behind his back. “When I was twisted, after fifteen minutes my hands and feet were completely numb.”

They tied him to a radiator or a pillar and beat him. “They beat me with one and a half liter plastic water bottles. They hit me all over my body, but for some reason my head hurt the most. As a result, I often lost consciousness. I never thought that being hit in the head with a bottle filled with water was such a cruel pain. They didn’t beat me with a baton, but with this very thing. They did it on purpose so that there would be no marks on my body and head.

After the beating, they took breaks and asked if he would sign or not. “Of course I sent them away. They continued again.”

They often beat him with wet towels. “The pain is excruciating. But nothing remains, just red spots that disappear after a few hours. But it’s as painful as being beaten with a rubber band. I don’t even want to remember it.”

The torture lasted two and a half months. Every day, every night. They took him away after the lights went out. They brought him to the cell at four or five in the morning. They tried to get him to confess that he was an Armenian spy.

Arif Yunus says: “After the psychological torture, I was more satisfied with the physical torture. It sounds incredible, but it’s true. I could see people’s faces. It was a fight. A terrible fight, but a fight. I didn’t curse my tormentors, I didn’t beg for mercy. I taunted them. Can you imagine? I was hanging on a coat rack and saying: ‘You’re tired, it’s hot. I’m not running away, go have some tea, then come back and continue the torture.’ That made them very angry. I was showing that I was stronger than them. That they hadn’t broken me.”

Torture stopped after intervention by the global community

Then, unexpectedly, the torture stopped. Of course, Arif learned the reason later.

He was taken to cell no. 8, given government newspapers, and allowed to see his lawyer. The visiting room was bugged and monitored, which he and his lawyer knew about. But he found a way out: “Before the meeting, I wrote on the inside of my palm what the lawyer should tell Leyla. When we met, I hugged the lawyer and I discreetly showed him the message on my hand.”

Arif was kept in solitary confinement for 16 months. When he was taken for interrogation, he tried to remember everything he saw. He drew a diagram of the prison from memory. He asked the guards how they got their jobs. Arif was therefore the first to gather information about this secret prison: “I learned what the Azerbaijani KGB was like, what the interrogators were like, how they paid bribes to get into this place, how they tortured themselves.”

Trial in limbo

A year after his arrest, Arif saw Leyla in the courtroom at the first hearing. At the beginning of all three sessions, Arif was rendered unconscious. The MNB doctor sat next to him in isolation, in a glass cell for the accused called an “aquarium,” and gave him injections so that he could be present at the trial. Arif recalls: “I don’t know what she injected me with. She said sedatives and antidepressants. But after the injection, I didn’t understand anything, I stared into the courtroom with empty eyes. When they gave me the last word, I shouted a few words into the courtroom, accused the judge, and then I fainted.”

When the judge read the final verdict, Arif lay unconscious with his head resting in Leyla’s lap. He recalls: “I was unconscious. I didn’t hear the verdict.” Twenty minutes after the verdict was pronounced, when everyone had left the courtroom, Arif regained consciousness and learned the verdict from the MNB doctor.

Arif was sentenced to seven years in prison. The court concluded: “He abused his wife’s trust and transferred money from her account to his.” All attempts by the lawyer to explain that they had a joint account failed.

Independent Dr. Witt: prison investigation

After the trial, Arif was visited by Christian Witt, a German doctor sent to Azerbaijan by the EU. “I was called to the doctor’s office. There I saw a man who introduced himself as Christian Witt. I saw a person who was completely different from the others. I felt so good. I started telling him jokes about the KGB. He listened to me and took my blood pressure. I had very high blood pressure – my heart could have exploded. I had long-standing heart and blood pressure problems, but I didn’t get any medication for the entire 16 months I was in prison.”

Christian Witt wrote an independent medical report that Arif could have died at any moment under the current conditions. The authorities were terrified. Arif was released home soon after the court’s decision for health reasons.

Problems after imprisonment

When Arif found himself at home, he couldn’t sleep. He had slept in a cell with a light bulb on 24 hours a day for sixteen months, and he had gotten used to it. “I couldn’t sleep for six days. I was lying there with the light on like in a cell. It was a terrible situation – you are in your apartment, but you can’t hear your daughter or your wife’s voice.”

Doctors refused to treat Arif, even though he paid for the X-ray himself. The reason was simple: “They were afraid. Leyla and I were shown on TV as enemies of the people.”

Friends brought Arif a laptop and he started writing the book that he had kept in his head during his imprisonment. Leyla also wrote her memories. They sent the materials on flash drives to England and China. Their friends then gave both flash drives to their daughter in the Netherlands.

On April 18, 2016, Christian Witt traveled to Baku and met with Arif. The doctor then spent four hours in President Aliyev’s office. From there, he called and said, “Expect good news.” Arif recalls: “That same evening, at 9 p.m., someone came to us. They brought us the passports that were taken from us on April 28, 2014. They had five-year Schengen visas in them. And they said, ‘You’ll leave in an hour and a half, don’t tell anyone.’”

They only managed to pack a few things. They were taken to the airport under the supervision of security forces. They were the last to board the plane. Arif Yunus describes their inner state as follows: “We boarded, but until the end we didn’t know what was going to happen. In 2014, we were almost on the plane. When the plane took off, I realized that it was over. That the life I had lived up to that point was over.”

When the plane landed in Istanbul, Leyla called the Dutch ambassador in Baku, who contacted his government, and they were received by the foreign minister in Amsterdam. “For the first time in the history of the Netherlands, they gave us political asylum status and bypassed all the stages of the process, they did it right at the airport.”

Continuation of mission in the Netherlands

Dr. Witt offered them treatment at the Berlin Charité clinic in Germany. There, Arif underwent two operations related to the effects of torture, healing his heart and normalizing his blood pressure. He underwent three more operations in the Netherlands, but is still under medical supervision.

In the Netherlands, the couple decided to first edit and then publish an autobiographical book. It was published in 2018.

While they were in prison, their daughter Dinara registered the Institute for Peace and Democracy in the Netherlands in 2015. Arif and Leyla returned to their work after their release. Leyla maintains and updates lists of political prisoners, monitors trials, and analyzes torture. Arif defends the rights of believers – Muslims, Christians, Jews, Jehovah’s Witnesses, Adventists – who are persecuted in Azerbaijan.

“We are alive, we are together, we are working,” Arif Yunus concludes his story. “Today, when everything in Azerbaijan is practically under the control of the regime, it is a blessing to be in exile and continue to influence the situation in the country. The people of Azerbaijan call us and ask for help. The most important thing is that we are working again, we continue to fight.”

--------------------------------------------

Ариф Сейфулла оглы Юнус — азербайджанский историк, правозащитник, специалист по военным и национальным конфликтам, эксперт по вопросам Нагорного Карабаха. Под софитами в студии ему стало плохо. Сказались последствия пыток, которые Ариф прошел в азербайджанской тюрьме в 2014 году. Не только яркий свет в глаза, но дыба, удары мокрыми полотенцами по телу, пластиковыми бутылками по голове. Его вынуждали подписать признание, что он «армянский шпион». Ни один документ Ариф не подписал. И сейчас в студии он мужественно взял себя в руки и рассказал, как это было и что привело к этому.

Уже на 1-м курсе истфака университета Ариф создал молодежную организацию «Союз единомышленников»: идея была в том, чтобы вернуть Советский Союз на путь марксизма. После призыва на срочную службу в армию его переписка попала в руки КГБ, и в декабре 1976 года он был арестован как антисоветчик. Дело тогда замяли. И через два с половиной месяца его выпустили.

Будучи студентом вечернего отделения истфака, Ариф работал в Институте истории Академии наук Азербайджана. Научные руководители учили его относиться к фактам беспристрастно.

Его женой стала Лейла Юнус. Их взгляды совпадали: они обсуждали произведения Солженицына и другие запрещенные книги, ситуацию в стране, спорили, писали о том, что представляет собой Советский Союз, для самиздатовской газеты «Экспресс хроника».

Горбачевскую перестройку Ариф принял скептически. Видел, что экономика СССР пришла к логическому провалу, но национальные республики не готовы к самостоятельности. Он писал о беженцах, о сумгаитских, бакинских погромах, погромах в Армении, сам опрашивал жертв, фотографировал в моргах тела убитых.

В 1992—1993 гг. Ариф возглавлял информационно-аналитический отдел при аппарате президента Азербайджана. В 1994—1997 гг. был представителем гуманитарной организации Caritas в Азербайджане.

С 1997 года в Институте мира и демократии, основанном его супругой Лейлой Юнус, Ариф занимался вопросами Кавказа, Нагорного Карабаха, религиозными, национальными, военными конфликтами. Он автор более 250 статей по современной ситуации на Кавказе, проблемам беженцев, миграции, региональной безопасности, а так же автор восьми книг, в том числе: «Ислам в Азербайджане» (2004), «Карабах: прошлое и настоящее» (2005), «Азербайджан в начале XXI века: конфликты и потенциальные угрозы» (2007), «Миграционные процессы в Азербайджане» (2009) и др. В 2007 году Ариф предложил меры по урегулирования Карабахского конфликта мирным путем. Его деятельность шла вразрез с усиливающимся в стране тоталитаризмом.

В 2014 году Ариф Юнус был арестован как «армянский шпион», в тюрьме КГБ Азербайджана подвергался психологическим и физическим пыткам.

13 августа 2015 года суд приговорил Юнуса к семи, а его супругу Лейлу к 8,5 годам тюремного заключения по экономическим статьям.

Под давлением мировой общественности 9 декабря 2015 года Ариф и Лейла были выпущены под домашний арест в связи с состоянием здоровья. Мера пресечения была изменена на условное лишение свободы с испытательным сроком на пять лет.

Но в Азербайджане врачи опасались их лечить и вновь под давлением мировой общественности 18 апреля 2016 года власти выпустили Лейлу и Арифа из страны. Они получили политическое убежище в Нидерландах. В эмиграции они написали книгу «Из советского лагеря в азербайджанскую тюрьму». Книга вышла на русском, немецком и английском языках. Ариф с Лейлой продолжают деятельность Института мира и демократии.

Детство в криминальном районе Баку

Ариф Сейфулла оглы Юнус родился 12 января 1955 года в Баку, тогда это была Азербайджанская ССР. В паспорте записана русифицированная фамилия «Юнусов». Ариф был старшим ребенком, у него есть трое младших братьев.

Его отец Сейфулла Абдул Ахат оглы Юнусов происходил из богатой семьи землевладельцев Исмаиллинского района. В 1930-х гг., во время сталинских репрессий, его родителей расстреляли, имущество семьи отобрали. Четверо детей, оставшись сиротами, жили в хлеву, родственники и соседи боялись помогать им  как детям репрессированных. Когда его старшая сестра умерла, он, будучи восьмилетним ребенком, перешел через горный перевал в армянское село — ему спасла жизнь армянская семья. С юношеских лет работал в Баку водителем на автозаводе, образования не получил.

Мать Арифа Аршалуйс Арсеновна Барсегян тоже происходила из богатой семьи села Мадраса. В 1930-х гг. ее родители бежали от коллективизации в Мартунинский район Нагорного Карабаха, где она родилась. Мать по национальности татка (ираноязычный народ в Азербайджане), записана в документах как армянка. Она была домохозяйкой.

Ариф жил с родителями в Каменном карьере, после войны там сформировался криминальный район Баку.

Ариф считает, что воспитывала его улица. У него с детства был нож с узким острым лезвием, известный как финка, он часто участвовал в уличных драках, не раз видел убийства. «Я рос по правилам: нельзя иметь дело с сотрудниками правоохранительных органов — ментами, нельзя доносить, нельзя предавать друзей, нельзя поднимать руку, даже ругаться с девушками и женщинами — это, как мы говорили, западло». Этот опыт детства сыграл свою роль: в 2012015 годах, находясь в тюрьме, он знал, как себя вести.

Он отошел от криминальной среды благодаря тому, что в первых классах школы влюбился в девочку и, чтобы ей понравиться, начал читать книги, хорошо учился, потом без труда поступил в Бакинский государственный университет.

Школа жизни, создание «Союза единомышленников», первый арест

Ариф учился на вечернем отделении истфака и работал в Институте истории Академии наук Азербайджана. Научная среда помогала расти: он участвовал в конференциях, писал статьи. Что еще более важно — коллеги умели ставить вопросы. «Кем ты хочешь быть, — спрашивали они, — историком или пропагандистом?»

Ариф вспоминает, что марксизм-ленинизм не был популярным у студентов. Прочесть Маркса, Энгельса и Ленина Арифа заставили лекции преподавателя Степанова. «Мы не просто читали, а анализировали книги Маркса, Энгельса и Ленина. И все время на лекциях проводили параллели с советской жизнью. Очень скоро я пришел к выводу, что в Советском Союзе отошли от норм социализма, а настоящий социализм построен в Европе, в Швеции и Нидерландах». И тогда Ариф решил создать молодежную организацию «Союз единомышленников».

Работу прервала служба в армии, но Ариф продолжал переписываться с друзьями по «Союзу». Органы КГБ арестовали Арифа в декабре 1976 года. «У следователя капитана Царицынского была трудная ситуация. Формально я антисоветчик, в то же время я сыпал цитатами Маркса, Ленина. Ему было тяжело со мной спорить, он был обычный кагебешник». Поскольку его арест был накануне празднования 60-летия советской власти, официальные власти Азербайджана рапортовали в Москву, что в республике нет диссидентов, поэтому дело замяли, через два с половиной месяца Арифа отпустили.

Его друзей Сашу Корзанова и Гарика Осипова, которые тогда служили в России, тоже арестовали, но они сломались и стали сотрудничать с КГБ.

Узнав об аресте Арифа в армии, его брат Вагиф уничтожил программу и устав «Союза». Родители были сильно напуганы, с отцом наступили тяжелые разногласия. «Я не понимал, как отец, пережив репрессии, потеряв родителей, может быть убежденным сторонником власти. Я видел глаза человека, который меня не слышит. Для меня это было шоком и одним из уроков жизни».

Общий тайный язык с женой со времен цензуры в СССР

Ариф познакомился с Лейлой у преподавательницы дома — они были ее студентами. На третий день знакомства признался в любви, на шестой день получил ее согласие выйти за него замуж. Они жили в центре Баку у Лейлы. Вместе занимались наукой, писали диссертации.

Ариф вспоминает, какие ограничения были у него в изучении национальной истории. Работая в Институте истории в Академии наук, он, как и многие другие сотрудники, мог писать только на русском языке. На родном азербайджанском можно было писать историю компартии СССР или восхвалять Советский Союз. При этом все публикации, особенно по древней истории Азербайджана, требовалось согласовывать с Москвой.

В Академии наук был так называемый «Особый отдел», он давал разрешение на работу в архиве, а потом контролировал выписки. «Я видел разницу между официальной историей своего народа и реальной. Я знал, что советская история полностью искажена. Вся история Второй мировой войны — это одна сплошная ложь».

Уже тогда у них с Лейлой был свой тайный язык: им достаточно было назвать какую-то историческую дату или место, чтобы обозначить состояние дел.

Этот тайный язык они потом использовали в 2014—2015 гг. в тюрьме. Когда им разрешили переписку по линии Красного Креста, Ариф написал Лейле записку: «Мы в доме Павлова, есть приказ 227, но все будет хорошо». Дом Павлова — это центр Сталинграда, приказ 227: «Ни шагу назад». Это означало, что положение тяжелое, но надо выстоять. Это письмо власти несколько месяцев не передавали Лейле — изучали.

В ответ Лейла ему написала: «Какой дом Павлова? Какой Сталинград? Мы под Ржевом», то есть ситуация еще хуже — как под Ржевом, где советская армия была разгромлена, несла тяжелые потери.

В одной записке Ариф просил ее вспомнить песню из кинофильма «По главной улице с оркестром», где есть строки: «За каждой спиной был свой Сталинград». То есть, надо терпеть пытки в заключении. Она ответила: «Мне помогает Марк». Она намекала на изречение римского императора II века Марка Аврелия: «Наша жизнь есть то, что мы о ней думаем».

Горбачевская перестройка предвестник кровавых событий

Когда Горбачев пришел к власти и начал перестройку, Ариф, с одной стороны, был рад, что можно говорить открыто. «Я приезжал в Москву в горбачевские времена, и мне больше всего запомнилось большое количество митингов, возможность приобщиться к диссидентскому движению и то, что на первый план вышла молодежь».

С другой стороны, Ариф следил за процессом децентрализации как специалист по военной истории и конфликтолог: «Я видел, как возникает очаг напряженности в стране и это может привести к социальному взрыву. Первым симптомом был теракт 1984 года в Баку, когда в автобусе взорвалась самодельная бомба. Об этом нигде не писали, но я, как и многие бакинцы, знал об этом и понимал, что начался процесс, который неизбежно приведет к большой крови».

В 1988 году, выступая в Институте востоковедения в Москве Ариф говорил о распаде СССР — у многих это вызывало недоумение. «Экономика Советского Союза изначально была обречена. Страна, где нет частной собственности, а только государственная, не может долго существовать. Вопрос был, что будет с нашей страной, экономикой, с моей семьей?».

Когда в январе 1988 года в Баку появились беженцы-азербайджанцы из Кафанского и Мегринского районов Армянской ССР, Ариф написал об этом очень тревожную статью в журнал «Огонек», рупор перестройки. Но редактор В. Коротич ответил, что об этом факте нет официальных сведений, и материал не опубликовали. Арифа тогда вызвали в Генпрокуратуру и обвинили в «разжигании межнациональной розни».

Когда наконец в Азербайджане заговорили о независимости от Москвы, Ариф написал о «системе матрешки» в национальной сфере: «Внутри Азербайджана были армяне и другие народы, которые говорили, что им будет хорошо жить, когда они будут независимы от Азербайджана».

Горбачевская перестройка ассоциируется у Арифа не с надеждами, а с грядущими кровавыми событиями: «Горбачев начал перестройку, не до конца осознавая, к чему это приведет. Он стоял в стороне, выжидал, он вообще был по натуре нерешительный человек. Поэтому произошли Вильнюс, Тбилиси, Баку, армянские погромы, азербайджанские погромы».

Погромы: у обеих сторон руки по локоть в крови

Ариф занимался общественным расследованием армянских и азербайджанских погромов. Он говорит: «Я понимал: когда начнется конфликт, мозаика красок исчезнет, будет только две краски — белая и черная. Если ты армянин, ты должен быть со своим народом, азербайджанец должен быть со своим народом. Между ними линия фронта. Быть в стороне — значит быть предателем. А я был в стороне: писал о том, что творили азербайджанцы в отношении армян — сумгаитские и бакинские погромы, и что делали армяне в отношении азербайджанцев в Армении и Нагорном Карабахе».

Изучая погромы в Армении, Ариф Юнус опросил 928 азербайджанских беженцев из этой республики. Эти материалы он отправил в Генпрокуратуру СССР. На основе этого в Москве открыли 26 уголовных дел по фактам убийств азербайджанцев в Армении.

То же самое он делал по фактам армянских погромов в Азербайджане. «Я ходил по моргам, фотографировал убитых — было порядка 700 фотографий как жертв армянских погромов, так и жертв населения Баку после ввода советских войск в январе 1990 года. Ходил по квартирам, где жили друзья, которых убили». Он тогда заявлял, что в Карабахском конфликте нет правых — «у обеих сторон руки по локоть в крови».

Ариф написал два исследования «Погромы в Армении» и «Погромы в Азербайджане», книги были запрещены в Азербайджане. Они вышли на французском языке во Франции. Он говорит: «Если бы я писал только о погромах азербайджанцев — меня бы сделали героем, но я писал и о погромах в отношении армян. То есть я нарушал табу — нельзя писать о своем народе плохо во время войны. Тогда меня впервые стали называть армянским шпионом, врагом народа».

2014 год: арест

На этом фоне официально Азербайджан был признан Европой как демократический, президент Алиев ездил в Брюссель, в Страсбург и говорил, что в стране нет национальных или религиозных проблем, нет политзаключенных. Ариф же считал, что в условиях войны надо бороться за мир и, в первую очередь, надо ездить в Армению, не бояться выступать там и говорить правду, критиковать того же Алиева. В начале 2014 года он уже понимал, что ему не долго осталось быть на свободе.

В апреле 2014 года Арифа и Лейлу задержали в аэропорту у трапа самолета, у них отняли паспорта, поместили под домашний арест. Когда Лейла развернула компанию против проведения Европейских игр в Баку, 30 июля ее арестовали. Чуть позже, 5 августа, арестовали Арифа.

Первые два дня он был в следственном изоляторе в Кюрдаханы на окраине Баку. Потом его отвезли в тюрьму, которая располагалась на шестом этаже бывшего в советские времена здания КГБ, теперь — Министерства национальной безопасности (МНБ). «Они решили меня с помощью пыток сломать, чтобы я признался в том, что я работал на армян, получал деньги от них».

Психологические пытки

В тюрьме МНБ его поместили в камеру № 5. Первые восемь дней была полная изоляция — даже персонала тюрьмы не видел. Яркий свет горел в камере ночью и днем. Уже на третий день у него начались галлюцинации: «Я смотрел на потолок, видел мух, комаров. Представлял их как своих сокамерников. И стал с ними даже разговаривать. Я понимал, что еще немножко и сойду с ума».

Более всего травмировали мысли о жене и дочери — он не знал, что с ними. Ему казалось ужасным, что он сильный мужчина, но ничего не может сделать для них.

Тогда он решил заставить мозг работать. Это было так: «Я представил, что окошко для еды — это телевизор, а я смотрю фильм. Я начал вспоминать фильмы, потом сериалы, вспоминал, что было в первой серии, потом во второй. И так далее. Так я „пересмотрел“ очень много фильмов».

Потом Ариф решил, что будет работать над книгой о себе, о тюрьме, о том, что надо делать, чтобы не сойти с ума. Вспоминает: «Ни бумаги, ни ручки не было. Писал я так. Одно предложение заучивал наизусть, как артист. Утром, просыпаясь, я снова его повторял. Так в уме я продолжал писать».

Физические пытки

Когда власти поняли, что психологические пытки не дали результатов, тогда они перешли к физическим.

Пытали только по ночам. Отбой был в 10 часов вечера. В 11 или 12 ночи его поднимали. На голову надевали черную шапку и вели под руки в специальный лифт. «На слух я определял, что меня опустили в подвал, как минимум, это был третий этаж под землей».

Ему направляли ультракрасный свет в глаза. «Было ощущение, что глаза выжигают, что у тебя внутри все горит. Могли час так держать. Причем руки за спиной были связаны наручниками».

Периодически его подвешивали на дыбу. «Там долго висеть не можешь. Дико плечи болят. У меня и сейчас болят».

Потом руки и ноги связывали за спиной. «В скрученном виде у меня через 15 минут полностью немели руки и ноги».

Привязывали к батарее или к столбу и били. «Били полуторалитровыми пластиковыми бутылками с водой. Били по всему телу, но почему-то по голове больше всего было больно. В результате я часто терял сознание. Я никогда не думал, что, если наполненной водой бутылкой тебе будут бить по голове, это дикая боль. Не дубинкой, а именно этим били. Они делали это специально, чтобы на теле и голове не было следов».

Били, делали перерыв и спрашивали, подпишет или нет. «Разумеется, я их посылал подальше. Они снова продолжали».

Часто били мокрыми полотенцами. «Боль адская. Но ничего не остается, только красные пятна, которые через несколько часов проходят. Но такая боль, это как будто резиной. Это даже не хочется вспоминать».

Пытки длились два с половиной месяца. Каждый день ночью. Брали после отбоя. Возвращали в камеру к 4-5 утра. Пытались получить признание, что он армянский шпион.

Об этом Ариф говорит: «После психологической пытки физическая меня устраивала больше. Это дико звучит, но это так. Там я видел лица людей. Это был поединок. Страшный поединок, но поединок. Я не проклинал своих мучителей и не просил о пощаде. Я над ними издевался. Можете себе представить, я висел на дыбе и говорил им: „Вы же устали, жарко, я никуда не убегу, пойдите попейте чаю, потом приходите, продолжайте пытать меня“. Это их бесило дико. Я показывал, что я сильнее их. Что они меня не сломили».

Пытки прекратились после вмешательства мирового сообщества

Неожиданно для Арифа пытки прекратились. Причину он узнал, конечно, позже.

Его перевели в камеру № 8, стали приносить правительственные газеты, разрешили встретиться с адвокатом. Комната для свиданий прослушивалась и просматривалась, о чем они с адвокатом знали. Он нашел выход: «Перед встречей я писал на внутренней стороне ладони, что адвокат должен передать Лейле. При встрече мы с адвокатом обнимались, и я незаметно ему показывал сообщение на руке».

16 месяцев Ариф оставался в одиночной камере. Когда его водили на допросы, он старался запомнить все, что видел. И по памяти потом нарисовал схему тюрьмы. Он расспрашивал надзирателей, как они попали сюда на работу. Ариф был первым, кто собрал сведения об этой секретной тюрьме: «Я знал, что представляет собой КГБ Азербайджана, следователи, как они платят взятки, чтобы поступить на эту должность, как пытают».

Суд прошел в беспамятстве

Год спустя после ареста Ариф увидел Лейлу в зале суда на первом заседании. В начале всех трех заседаний Ариф терял сознание. Врач МНБ сидела рядом с ним в стеклянной клетке для обвиняемых, так называемом «аквариуме» и делала уколы, чтобы он мог присутствовать. Он вспоминает: «Что колола, не знаю. С ее слов это были успокоительные и антидепрессанты. Но после укола я ничего не понимал, смотрел в зал пустыми глазами. Даже когда мне предоставили последнее слово, я крикнул несколько слов в зал, обвинил судей, а потом потерял сознание».

Когда судья читала окончательный вердикт, Ариф лежал без сознания, положив голову на колени Лейлы. Он вспоминает: «Я был в отключке. Я свой приговор не слышал. Минут через 20 после оглашения приговора, когда все ушли из зала, я пришел в себя и от врача МНБ узнал о приговоре».

Арифа приговорили к семи годам тюрьмы. В заключении суда написано: «Втерся в доверие к своей супруге и перевел деньги с ее счета на свой счет». Все попытки адвоката объяснить, что счета у супругов общие, не дали результата.

Независимый Доктор Витт: осмотр в тюрьме

После суда Арифа навестил посланный Евросоюзом по договоренности с властями Азербайджана немецкий доктор Кристиан Витт. «Меня вызвали в медицинский кабинет. Там я увидел человека, который представился как Кристиан Витт. Я увидел совершенно другого человека. Мне это было так приятно. Я стал ему рассказывать анекдоты о КГБ. Он меня слушал и мерил мне давление. Давление оказалось очень высокое — сердце могло взорваться. У меня давно проблемы с сердцем и давлением, но я не получал лекарства все 16 месяцев тюрьмы».

Доктор Витт написал независимое медицинское заключение, что Ариф может умереть в таких условиях в любой момент. Власти испугались. Арифа вскоре после решения суда отпустили домой по состоянию здоровья.

Проблемы после тюрьмы

Когда Ариф оказался дома, он не мог заснуть: «16 месяцев я спал в камере, где круглосуточно горел яркий свет и я привык к этому. И теперь мне было сложно заснуть. Шесть дней я не мог заснуть. Я просто лежал с включенным, как в камере, светом. Состояние было дикое — ты в своей квартире, но там не слышно ни голоса дочери, ни жены».

Врачи не соглашались лечить Арифа, ему отказали даже в платном рентгене. Причина была проста: «Они боялись. Ведь нас с Лейлой показывали по телевизору как врагов народа».

Друзья принесли Арифу ноутбук, и он стал записывать то, что в заключении писал в голове. Писала свои воспоминания и Лейла. Потом записи перебросили на две флешки, которые отправили друзьям в Англию и Китай. Потом друзья отправили эти флешки  дочери в Нидерланды.

18 апреля 2016 года доктор Витт приехал в Баку и встретился с Арифом. Потом доктор провел четыре часа в аппарате президента Алиева. Оттуда он позвонил и сказал: ждите хороших новостей. Дальше было так: «Вечером того же дня, в 21 час, к нам домой пришли. Принесли наши паспорта, которые отобрали 28 апреля 2014 года. Там были шенгенские визы на пять лет. И сказали: через полтора часа вы уедете, никому не говорите».

Они успели только собрать кое-какие вещи. Под охраной их доставили в аэропорт. Вошли последними в самолет. Их состояние Ариф описывает так: «Мы сели, но до конца не знали, что будет. В 2014 году мы тоже были почти что в самолете. И когда самолет взлетел — вот тогда я понял, что все, кончилась та жизнь».

Когда самолет приземлился в Стамбуле, Лейла позвонила послу Нидерландов в Азербайджане, тот тут же связался со своим руководством и и уже в Амстердаме их встречал министр иностранных дел. «Впервые в истории Нидерландов нам сразу в аэропорту дали статус политэмигрантов, минуя все необходимые в таких случаях этапы».

Продолжение своей миссии в Нидерландах

Доктор Витт предложил им лечение в берлинской клинике Шарите в Германии. Там Арифу сделали необходимые курсы лечения от последствий пыток, вылечили сердце и нормализовали давление. Позже уже в Нидерландах Арифу сделали три операции, и он находится под контролем врачей.

В Нидерландах супруги решили первым делом отредактировать и издать книгу. Она вышла в 2018 году.

Когда они были в заключении, дочь Динара в 2015 году зарегистрировала Институт мира и демократии в Нидерландах. И теперь, оказавшись на свободе, Ариф и Лейла восстановили свою прежнюю работу. Лейла регулярно составляет списки политзаключенных, осуществляет мониторинг судов, анализ пыток. Ариф занимается защитой прав верующих: мусульман, христиан, иудеев, свидетелей Иеговы, адвентистов — их преследуют в Азербайджане.

Ариф завершает свой рассказ: «Мы живы, мы вместе, мы работаем. Сегодня, когда в Азербайджане все практически под контролем, это счастье, что ты в эмиграции, продолжаешь влиять на ситуацию в стране. Нам звонят из Азербайджана, обращаются за помощью. Самое главное — мы снова работаем, мы продолжаем свою борьбу».

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory and Conscience of Nations

  • Witness story in project Memory and Conscience of Nations (Marina Dobuševa)