The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

José Alberto Álvarez Bravo (* 1959)

“Nunca pensé que iba a ser una parte integral de la disidencia en Cuba”.

  • nació el 19 de marzo 1951 en Sancti Spíritus, República de Cuba

  • en 1967 inició su servicio militar obligatorio y al tener problemas disciplinarios fue prisionero durante cuatro años en el presidio “La Cabaña”

  • en 1972 por la amnistía otorgada a los presos militares salió de la cárcel

  • en los ochenta se adhirió al grupo “Criterio Alternativo” de la poetisa y disidente María Elena Cruz Varela

  • en 2007 se unió a la disidencia por un incidente de su hijastro con la Seguridad del Estado

  • en 2008 se incorporó a las organizaciones opositoras “Partido Liberal Nacional de Cuba” y “Movimiento de Integración Racial”

  • en 2010 estableció la academia “Nueva Esperanza”, promotora de la educación en la sociedad cubana

  • José es iniciador de los reencuentros públicos “Veladas ciudadanas” en La Habana y autor del proyecto “Cuba Exige” con el fin de colectar las grabaciones con exigencias del pueblo cubano

  • ha sido detenido más de 30 veces

  • toda la vida ha vivido en La Habana

*** Česká verze příběhu následuje po španělském originále ***

“No me preocupo como y cuando voy a morir, mi problema es cómo voy a vivir y sobre todo como no estoy dispuesto de vivir silenciado. Yo tengo que vivir y tengo que morir de pie diciendo que pienso”, explica valientemente José Alberto Álvarez Bravo su motivación de opositor al régimen comunista en Cuba, al continuar apoyando a la sociedad cubana tras varios proyectos educativos.

Un mundo irreal

José Alberto Álvarez Bravo proviene de una familia atípica en Cuba, ya que su madre era 17 años mayor que su padre y José era su hijo número once, pero el primero y único de su padre. José nació el 19 de marzo 1951 en Sancti Spíritus en Cuba. Ninguno de sus padres tenía inclinación política, su padre era dulcero, con una preocupación sobre la economía familiar todo el tiempo: “¿Qué pongo a la mesa hoy? Cuando resuelvo hoy, voy a ver que pongo mañana”, como explica José Alberto. La infancia de José estaba marcada por su pasión hacia los libros: “No me interesaba nada otro que libros, estuve obsesionado con leer”. En 1967, cuando Che Guevara[1] murió, José se percató de la política. Los periódicos mostraban a Che Guevara como un “hombre incólume y perfecto”, motivo por el cual a sus 16 años sintió lástima cuando lo asesinaron en Bolivia por participar en la guerrilla y José quedó fascinado por su ideología socialista. “Había censura en la música, no había contacto con el mundo exterior, eso me molestaba mucho”, menciona José y aunque no estaba de acuerdo con el estilo del nuevo régimen, todavía carecía de consciencia.

Los enemigos se van del país

Otros actos gubernamentales con los que José no estaba de acuerdo eran las nacionalizaciones de Fidel Castro a finales de los años sesenta: “Nacionalizaron hasta los cajones de ´limpia boca´[denominación del producto bocal en Cuba], significó una carecía fuerte”. Durante los años setenta ya se definía al sistema como “el régimen castrista”, así recuerda José el comienzo: “Ya se estableció un grupo del poder defendiendo sus criterios, con un mecanismo para eternizar el poder y crearon una imagen del enemigo – que era el imperialismo, del cual nos tenemos que defender”. También menciona que al mismo tiempo Cuba enfrentaba una crisis económica y de hambruna: “Era muy difícil conseguir una croqueta de pan, en la casa solo teníamos café y galleta, con eso pasamos todo el día”. En esa época José tenía una mente independiente, le costaba trabajo incorporarse al sistema, a la religión o al castrismo. Fue entonces cuando se percató de su existencia dentro de un sistema manipulador, que le imponía cómo pensar y qué decir. Estos sentimientos se profundizaron y arraigaron, cuando empezó a salir mucha gente del país, incluso los cubanos de clase media, no sólo la clase rica y pudiente, señalada por el régimen como enemiga y rebelde.

La Cabaña

José se casó a la edad de 16 años. Un año después, en 1968, lo enviaron al servicio militar obligatorio. Al principio le agradó el estilo de estar rodeado por el orden y ponerse el uniforme, sin embargo, pronto comenzó a sentirse incómodo y a tener problemas de obediencia y disciplina, esto fue en crescendo hasta que le sancionaron por seis meses y le ordenaron un juicio por insubordinación de la palabra enviándole a un campo de trabajo, a marina militar.  Sus enfrentamientos con el sistema durante el servicio militar continuaron y lo condenaron a cuatro años en la prisión militar “La Cabaña”[2], una prisión de Fidel Castro integrada por calabozos subterráneos. José recuerda el cambio en la Dirección de “La Cabaña” en 1971, cuando la dirigía nuevamente el “Ministerio del Interior”: “El rigor se empezó a sentir a un punto inhumano, las condiciones cambiaron”. A los presos dejaban sin comida y con visitas familiares cada 3 meses. “Teníamos hambre física indescriptiva. Antes el almuerzo era una lata de leche condensada. Cuando pasó el directorio al ´Ministerio de Interior´ eran solo dos cucharas”, narra José. Los fusilamientos también eran parte en estas mazmorras. Fue significativo para José el incidente del prisionero Manuel Cavana, joven al que dispararon los guardias por el sólo placer de aniquilar: “Y eso me marcó mucho, sobre la poca importancia que tiene la vida de una persona. La vida de la persona no significa nada para esta dictadura”.

Centros de trabajo

Por amnistía en el año 1972 José salió de la prisión después de dos años: “Se hacían amnistías para los presos del servicio militar. En total pasé cuatro años en la prisión – dos como recluto y dos como preso de servicio militar”, comenta José a su salida. José empezó a buscar trabajo, sin embargo, pronto volvió a tener problemas con la dominación del sistema, aquello era inaceptable para José y nuevamente se quedó sin trabajo. Según la Ley número 1231 era obligatorio para todos los cubanos tener un trabajo y pertenecer a un “Centro de trabajo”: “Muchos fueron a la cárcel. Pero trabajo no era fuente de la vida, su resultado no tenía motivación, no era estimulante. Por eso el régimen obligó a trabajar con una ley. El trabajo no era dignificante. No alcanzaba para nada”. En los años setenta José se acercó por primera vez a una organización opositora “Criterio Alternativo”[3] de María Elena Cruz Varela, pero la cooperación no duró mucho y José se alejó del grupo, ya que su objetivo de vida era mantener a su familia. En el año 1985 empieza a transmitir “Radio Martí”[4], un instrumento para difundir la información sin censura sobre la situación en Cuba, estas transmisiones radiofónicas detonaron y nutrieron su aversión hacia el régimen, aunque el país en los ochenta pasaba por una época dorada: “En el mercado había mucho producto de Bulgaria, Rumanía y Unión Soviética, había muchas cosas del campo socialista, merluza barata, queso crema, mantequilla, yogurt a un precio agradable. Fue la mejor época”, menciona José. Debido a la política irresponsable, los tiempos económicamente felices llegaron a su final en los años noventa, recuerda José con enojo: “Cuba que fue productiva, se volvió un país mantenido. Vino ´periodo especial´[5], yo siempre tuve que buscar comida para mis hijos. No hacía nada en esa época todavía, deseaba cambio, pero sin aportar nada”.

Comienzo de la disidencia

Cuando en 2003 culminó en Cuba la “Primavera Negra”[6], José todavía no participaba en la disidencia. Mas sin embargo, abiertamente entró a la oposición en 2007, cuando acusaron a su hijastro de un robo, que no cometió, producto de racismo y la invención de su suegra: “No me pude quedar con los brazos cruzados. Empecé a buscar contactos en la sociedad civil. Fui con Vladimiro Roca y él contactó la disidencia y periodistas, mi historia salió en ´Cubanet´ [periódico independiente]”, comenta José. En el año 2008 se incorporó a los grupos “Movimiento de Integración Racial”[7] de José Vélez Hernández y “Partido Liberal Nacional de Cuba” con León Padrón[8]. Casi inmediatamente José identificó, que el ambiente de los partidos y grupos políticos no le agrada y no era a lo que se quería dedicar. Por lo tanto, emprendió la vía del periodismo independiente, pese a que continuamente le llegaban amenazas de muerte por el correo electrónico. En el año 2010 José fundó academia la “Nueva Esperanza” con el fin de promover educación alternativa con cursos de computación, derechos humanos e historia de Cuba - con aportación del profesor disidente Dimas Castellanos[9]. Los cursos tenían lugar en las casas de los participantes, lo que pronto prohibió el Gobierno cubano, los aprehendían y encarcelaban, hasta que tuvieron que rendirse.

Las “Veladas ciudadanas”

En 2011, José comenzó otra iniciativa, llevó cursos y reuniones a parque público. Estas reuniones empezaron a llamarse las “Veladas ciudadanas”[10]. El régimen se asustó nuevamente y perseguía a José: “Siempre cuando salía de la casa, terminaba en los ´calabozos´. Ahogaron esta iniciativa, siempre me perseguía una patrulla, ya no pudimos hacer esto”, describe el final de las “Veladas”. En el año 2011 José arrancó otro proyecto dedicado a la sociedad civil en Cuba llamado “Cuba Exige”, donde preguntaba a los ciudadanos y los grababa: «¿Qué es lo que quieres para este país en materia del sistema social»? Es así como publica estas grabaciones por internet. Cuando logró tener más de 1,000 historias, la policía le cortó la línea telefónica. “Hoy día tengo más que 2,400 de videos de cubanos y cubanas de todas las edades de todo estrato social exigiendo cambio de régimen”, añade José con orgullo. Con el tiempo afianzó el proyecto y creó una base de datos con las historias de la gente común, publicándolos vía internet. En la base aparece información sobre cualquier tipo de la violación de derechos humanos de los ciudadanos por parte del régimen comunista.

Maduración política

José se molesta frecuentemente con las organizaciones opositoras que apoyan solamente a los presos políticos: “Siempre hablo sobre todas las personas injustamente encarceladas, así sí me siento identificado. No se puede mencionar solo preso político. No puedo estar ignorando otros, derechos de muchas personas”, este es uno de los desacuerdos que ha tenido con los partidos opositores, la razón por ser un periodista independiente y decidir no participar en política. Los otros disidentes le llaman a José “dialoguero”. Anteriormente José creía, que con la dictadura no se puede dialogar, pero según sus palabras ha madurado, porque llegó a la conclusión, que dialogar te posiciona en una actitud de igualdad: “Incluso con estos criminales de Castro y sus compañeros. Yo estoy dispuesto dialogar con ellos, pero en igualdad sobre el futuro del Cuba, de transición de derecho”, explica José su postura. A partir de 2009 José cuenta con más de 30 arrestos, sin que éstos le causen dudas de sus actividades como oponente al régimen. Según José hay que asumir responsabilidades por el destino, ser los dueños del país: “No pueden seguir ninguneando el pueblo. El pueblo va a exigir un día que hablen con ellos, en esto momento Cuba va a cambiar”, cierra José la entrevista con una gran esperanza para su país.

 

 

[1] Che Guevara era uno de los líderes de la Revolución Cubana de 1959. Más información aquí: https://margencero.es/musica/che/che_biografia.htm

[2] Fortaleza San Carlos de la Cabaña en La Habana sirvió después de la Revolución en 1959 como una prisión militar. Más información: https://www.ecured.cu/San_Carlos_de_La_Caba%C3%B1a

[3] Más información sobre María Elena Cruz Varela y su movimiento aquí: https://elpais.com/diario/1992/01/08/opinion/694825212_850215.html

[4] “Radio Martí” es la radio independiente con el fin de promover la sociedad abierta y libre de Cuba. Página oficial: https://www.radiotelevisionmarti.com/

[5] El “periodo especial” es el nombre para la época de crisis económica en Cuba en los años noventa. Más información: https://www.elnuevodiario.com.ni/internacionales/491009-cuba-economia-periodo-especial/

[6] Durante la “Primavera Negra” en 2003 el régimen encarceló 75 prisioneros de conciencia, periodistas, escritores, activistas etc. El listado aquí: https://www.cubaencuentro.com/cuba/temas/especial-primavera-negra-2003-2011/listado-de-condenados-del-grupo-de-los-75-sentencia-y-ubicacion-actual-258471

[7] Más información sobre el movimiento opositor “Movimiento de integración racial” aquí: http://www.afrocubaweb.com/mir.htm

[8] Más información sobre el grupo aquí: https://esacademic.com/dic.nsf/eswiki/888766

[9] Entrevista con el oponente Dimas Castellanos para “Memory of Nations”: https://www.memoryofnations.eu/es/castellanos-marti-dimas-cecilium-1943

[10] Más información sobre las “Veladas ciudadanas“ en La Habana aquí: https://loshijosquenadiequiso.blogspot.com/2011/09/velada-ciudadana-primer-territorio.html?m=0

*** Český příběh ***

„Neobávám se toho, jak a kdy zemřu, ale jak budu žít, protože nechci žít se zavřenou pusou. Já chci žít a zemřít říkajíc pravdu,“ uvádí statečně José Alberto Álvarez Bravo, vládní oponent a novinář, který se snaží o změnu na Kubě skrze vzdělávací projekty a zveřejňování reportáží o porušování lidských práv.

Nereálný svět

José Alberto Álvarez Bravo pochází z atypické kubánské rodiny, narodil se jako třinácté dítě matce, která byla o 17 let starší než jeho otec. Narodil se 19. března 1951 v Sancti Spíritus. Ani jeden z Josého rodičů se hlouběji nezajímal o politiku a o dění v zemi. Josého otec byl cukrářem a rodina neměla peněz na zbyt. Josého otec denně řešil existenční otázky. „´Co budeme dneska jíst? Až vyřeším dnešek, budu se zabývat zítřkem,´ říkával můj otec,“ vzpomíná José na nelehké dětství. José se před každodenními problémy ukryl do světa knih: „Nezajímalo mě nic jiného než knihy, byl jsem posedlý čtením.“ Až v roce 1967, když byl zavražděn Ernesto „Che“ Guevara[1], se José začal trochu zajímat o události kolem něj. Zaregistroval zprávy o úmrtí „dokonalého a statečného“ bojovníka, což mu bylo velmi líto. Díky soucitu s „Che“ Guevarou se stal zastáncem komunistické ideologie, i když nesouhlasil s tehdejší censurou komunistického režimu na Kubě. „Zakazovali nám poslouchat zahraniční muziku, neměli jsme, jak sek ní dostat, s tím jsem nesouhlasil,“ vzpomíná José na své dospívání.

Nepřátelé táhnou ze země

José si začal brzy uvědomovat, že se politický systém na Kubě změnil, ale ne podle socialistických ideálů. Se znárodňováním Fidela Castra se nemohl ztotožnit. „Znárodnil úplně všechno, i šuplíky na ústní vody, znamenalo to náhlý nedostatek všeho potřebného pro běžné Kubánce,“ popisuje José. Během 70. let se naplno vykrystalizoval „Castrův režim“, na jehož začátek José nerad vzpomíná: „Ustálila se úzká vládnoucí skupina, která začala zběsile chránit svou moc. Vytvořili si vlastní systém na zachování neomezené moci a začali šířit strach a obavy z nepřítele – imperialismu, před kterým se musíme bránit.“ Ve stejném období vypukla na Kubě ekonomická krize spojená s hladomorem: „Bylo skoro nemožné sehnat někde kousek chleba. Za celý den jsem požil jen kávu a sušenku, nic jiného jsme doma neměli.“ José se v té době stal volnomyšlenkářem a bohémem, nechtěl se zařadit do žádného systému, ať už se jednalo o náboženství nebo castrismus. Pocítil, že žije v manipulativním režimu, který mu přikazuje, jak a co si má myslet a říkat. A nebyl sám. Kubu začali opouštět stovky Kubánců, už nejen bohatá vrstva, která se obávala o svůj majetek a život, ale i střední třída. Všichni emigranti byli režimem označeni za vzbouřence a nepřátele Kuby. 

Chatka [La Cabaña]

José se oženil v 16 letech. O rok později, v roce 1968, byl poslán na povinnou vojenskou službu. Na začátku byl José spokojen s vojenským řádem, ale časem začal mít problémy s disciplínou a poslušností, což bylo důvodem pro jeho odvedení na šest měsíců dlouhé nucené práce k námořní pěchotě. Josého problémy s nastolenými praktikami ale pokračovali dál a José byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody ve vojenské věznici „Chatka“ [La Cabaña][2], vězení tvořené podzemními kobkami. José si vybavuje okamžik, kdy se v roce 1971 vedení věznice ujalo Ministerstvo vnitra: „Podmínky se změnily o 180 stupňů, na vlastní kůži jsme pocítili, co znamená nelidské zacházení.“ Vedení omezilo rodinné návštěvy na jednu za tři měsíce a snížili denní dávky potravin. „Měli jsme neskutečný hlad, předtím byla ke snídani plechovka kondenzovaného mléka, po převzetí vojenských jednotek Ministerstvem vnitra to byla jen jedna lžíce,“ vzpomíná José. K životu v žaláři patřilo i mučení a psychický teror. José popisuje nešťastnou událost s mladým zajatcem Manuelem Cavanem, kterého stráže zastřelili jen pro potěšení: „Velmi mě to poznamenalo, na vlastní oči jsem viděl, že lidský život nemá pro tuto diktaturu naprosto žádnou hodnotu.“

Úřady práce

Po dvou letech ve vojenském vězení byl José v roce 1972 amnestován. „Režim dával amnestie vojenským vězňům. Celkem jsem ve vojenském vězení strávil čtyři roky – dva jako branec a dva jako vězeň vojenského režimu,“ komentuje José své propuštění. José začal hledat práci, ale neúspěšně, nebyl ochoten smířit se s nadvládou komunistického režimu a zůstal bez zaměstnání. Podle zákona číslo 1231 byl každý Kubánec povinen vykonávat pracovní činnost a být zaregistrován na určitém pracovním úřadu [Centro de Trabajo]. „Hodně osob bylo odsouzeno. Práce ale nepředstavovala zdroj příjmu, pracovní místa byla vymyšlená, lidé nebyli motivovaní. Proto povinnost zaměstnání ukotvili v zákoně. Zaměstnání nebylo důstojné, příjem nevystačil na nic,“ popisuje José. V 70. letech se poprvé blíže seznámil s fungováním protivládní organizace, stal se členem „Alternativního kritéria“[3] [Criterio Alternativo] básnířky a disidentky Maríe Eleny Cruz Varely. Spolupráce ale netrvala dlouho, José se v té době snažil zabezpečit svou rodinu. Když v roce 1985 spustilo vysílání opoziční rádio „Rádio Martí“ [Radio Martí][4], šířící zprávy a metodách a praktikách režimu Fidela Castra, Josého averze vůči komunismu se prohloubila. Nic nezměnila ani „zlatá éra“ kubánské ekonomiky, kterou José zmiňuje: „Na trhu se vyskytovalo hodně výrobků z Bulharska, Rumunska a Sovětského svazu a vůbec celkově hodně potravin od socialistických bratrů. Za přijatelné ceny se daly sehnat dobré ryby, sýry, máslo i jogurty. Bylo to skvělé období.“ Kvůli nezodpovědné finanční a ekonomické politice státu se ale Kuba na začátku 90. let dostala do krize, na kterou José vzpomíná s rozhořčením: „Kuba, dříve produktivní ekonomika, se stala absolutně závislou na zahraničí. Nastalo „speciální období“ [periodo especial][5], musel jsem denně shánět něco k jídlu pro své děti. V té době jsem se ještě k ničemu neodhodlal. Chtěl jsem změnu, ale bez mého přičinění.“

Vstup do opozice

Když v roce 2003 vrcholilo „Kubánské černé jaro“ [La Primavera Negra][6], José se na protivládních akcích ještě nepodílel. Až v roce 2007 vstoupil do opozice, kvůli nespravedlivému nařčení nevlastního syna jeho tchýní. „Jednalo se o rasisticky motivované obvinění, nemohl jsem zůstat se zalomenýma rukama. Začal jsem hledat kontakty. Spojil jsem se s Vladimirem Rocem, který kontaktoval disidenty a novináře. Můj příběh vyšel v ´Cubanet´ [opoziční periodikum],” popisuje José. V roce 2008 vstoupil do nezávislých organizací, do „Národní liberální strany Kuby“ [Partido Liberal Nacional de Cuba][7] Josého Vélez Hernandéze a „Hnutí za rasovou integraci” [Movimiento de Integración Racial][8] s Leónem Padrónem. Brzy zjistil, že prostředí politických stran ho nepřitahuje a neviděl v nich svou budoucnost. Rozhodl se věnovat žurnalistice, i když mu téměř okamžitě po jeho rozhodnutí začali spřízněnci Castrova režimu vyhrožovat smrtí. José se nenechal odradit a v roce 2010 založil akademii „Nová naděje“ [Nueva Esperanza] s cílem podpořit vzdělanost občanské společnosti na Kubě. Akademie se konala vždy u někoho doma a přihlásit se na kurzy mohl kdokoliv. Vyučovaly se zde informační technologie, lidská práva a historie Kuby – s podporou profesora a disidenta Dimase Castellanose[9]. Vláda se postavila proti vzdělávacím kurzům a pronásledovala jejich účastníky s výhružkami a zastrašováním tak dlouho, až byla akademie zrušena.

Občanské večery

V roce 2011 zahájil José další občanskou iniciativu, přemístil kurzy a semináře na veřejná místa, hlavně do parků, v Havaně. Sezením se brzy začalo říkat „Občanské večery“ [Las Veladas cuidadanas][10]. Režim znovu zasáhl proti Josého aktivitám a začali ho sledovat: „Vždycky, když jsem vyšel z domu, skončil jsem v zadržovací cele. Úplně tuto iniciativu zadupali, vždycky mě pronásledovalo policejní auto, nemohli jsme pokračovat,“ popisuje José konec vzdělávacích večerů. Ani to ale Josého neodradilo a v roce 2011 podnítil projekt „Kuba požaduje“ [Cuba Exige], jehož hlavním cílem je shromažďovat žádosti kubánských obyvatel o změnu situace na Kubě, směřované kubánské vládě a ostatním spoluobčanům. Když úspěšně publikoval 1000 výpovědí, odpojili mu telefonní linku. V současnosti José dokázal zveřejnit přes 2400 nahrávek Kubánců požadující okamžitou změnu v zemi. José dokázal ze záznamů vytvořit databázi a projekt rozšířit. Do databáze nahrává reportáže a výpovědi týkající se porušování lidských práv, včetně jmen, místa a datumu.

Politická vyzrálost

José nesouhlasí s organizacemi podporujícími pouze kubánské politické vězně. „Já vždy zmiňuji všechny osoby nespravedlivě odsouzené, s tím souhlasím. Nemůžeme hovořit jen o politických vězních. Nemůžeme opomíjet porušování práv ostatních Kubánců,“ uvádí José jeden ze svých důvodů, proč se rozhodl nepodílet se na politice a nebýt členem žádné politické organizace, ale dát se na dráhu nezávislého novináře. Ostatní disidenti nazývají Josého „diskutérem“ [el dialoguero]. Původně byl José přesvědčen, že s diktaturou není možné debatovat, ale dle svých slov José vyzrál – dospěl k názoru, že diskuse přináší rovnocenné postavení: „I v případě kriminálníků, kterými jsou bratři Castrové a jejich spřízněnci. Já jsem ochoten se s nimi bavit, ale jen budeme-li si rovnocenní a budeme diskutovat o budoucnosti Kuby a o předání pravomocí kubánskému lidu,“ dodává José. Od roku 2009 byl José více jak 30krát zadržen, ale ani to ho nedonutilo opustit své aktivity jako oponent režimu. Podle Josého by měl kubánský lid vzít otěže do svých rukou a požadovat okamžité změny: „Nemůžou nás opomíjet věčně. Přijde den, kdy společnost bude žádat dialog, a to bude moment, kdy se Kuba změní,“ uzavírá José Alberto rozhovor s nadějí změn ve své zemi.

 

[1] Ernesto Che Guevara  (oficiálně 14. června 1928, Rosario, Argentina – 9. října 1967, La Higuera, Bolívie) byl marxistický revolucionář a vůdce kubánských guerill. Více informací zde: https://plus.rozhlas.cz/ernesto-che-guevara-snilek-se-samopalem-ktery-zemrel-vcas-6507687

[2] Vojenská věznice „Chatka“ byla obnovena po Kubánské revoluci z roku 1959. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.ecured.cu/San_Carlos_de_La_Caba%C3%B1a

[3] Více informací o organizaci „Alternativní kritérium“ a jeho zakladatelce Maríí Eleně Cruz Varele ve španělském jazyce zde: https://elpais.com/diario/1992/01/08/opinion/694825212_850215.html

[4] Oficiální stránky „Rádia Martí“ ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/Cuba

[5] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [periodo especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[6] „Kubánským černým jarem“ se označují události v březnu 2003 na Kubě, kdy bylo odsouzeno k odnětí svobody 75 politických oponentů, novinářů, umělců atp. Více informací zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1184485295-kubanske-jaro/205542155040002/

[7] Více informací o „Národní liberální straně Kuby“ ve španělském jazyce zde: http://www.afrocubaweb.com/mir.htm

[8] Více informaci o „Hnutí za rasovou integraci“ ve španělském jazyce zde: https://esacademic.com/dic.nsf/eswiki/888766

 

[9] Rozhovor s historikem a oponentem komunistického režimu na Kubě s Dimasem Castellanosem můžete nalézt v archivu Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/cs/castellanos-marti-dimas-cecilium-1943

[10] Více informací o „Občanských večerech“ ve španělském jazyce zde: https://loshijosquenadiequiso.blogspot.com/2011/09/velada-ciudadana-primer-territorio.html?m=0

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation