The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Henry Couto Guzmán (* 1978)

• nació en el año 1978 en Guantánamo, República de Cuba

• es relator de los derechos humanos y periodista independiente de Cuba

• en el año 2012 entró a la organización “Movimiento Cubano los Jóvenes por la Democracia”

• en el año 2013 se unió al proyecto “Colibrí”, dedicado a las denuncias de la violación de los derechos humanos presentados en la Constitución de la República de Cuba

• en el año 2013 entró a la “Unión Patriótica de Cuba” [UNPACU] por su enfoque en el activismo en las calles

• después de su primera detención en el año 2012 fue interrogado, secuestrado, preso y amenazado por el régimen comunista incontables veces

• tiene un hijo y reside en Guantánamo

Česká verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Nosotros los relatores buscamos defender los derechos humanos, los 30 que tiene cada persona, y los seguiré defendiendo día a día sin cansarme, hasta lograr la victoria”, describe Henry Couto Guzmán su firmeza en la lucha contra el régimen comunista. La decisión en su voz explica, por qué pertenece a los relatores de los derechos humanos más importantes de Cuba.

Medalla para las madres de Cuba

Henry Couto Guzmán nació el 6 de septiembre 1978 en Guantánamo. Creció en un barrio marginal con mucha inmigración de los haitianos y jamaicanos, en un barrio llamado El Caribe. Aunque con alegría menciona que jugaba con sus amigos al fútbol, recogían mangos en las carreteras en lugar de ir a la escuela y nadaban diario en el mar, su juventud en los años 1990 Henry describe con tristeza: “Salario no daba para absolutamente nada, era una transición de la caída del campo socialista, el país se quedó en cero”[1]. Diario ayudaba a su madre a las cinco en la mañana a empujar al mercado negro la carretilla con leche y fritura que ella preparaba. “A las madres de Cuba que tuvieron hijos en esta época [el principio de los años 1990] habría que ponerles una medalla, era muy duro”, comenta Henry con seriedad. En aquel tiempo aprendió mecánica y albañilería y a eso se dedicó. “Para un joven no había visión para nada”, añade a la descripción de la situación complicada. A sus 24 años, en el año 2002, nació su hijo y sus actividades se enfocaron al mantenimiento de la familia. 

Acercamiento a los derechos humanos

Cuando el abuelo de su hijo, miembro del Partido Obrero Campesino de la oposición, le empezó a hablar sobre los derechos humanos, todavía no le ponía mucha atención. Hasta que en el año 2012 se le acercó su amigo Jesús del barrio y lo llevó a la sede de la organización “Movimiento Cubano los Jóvenes por la Democracia”[2]. Después de varias conversaciones, a Henry le empezó a interesar la esencia de la defensa de los derechos humanos. Le impactó significativamente su primera protesta con cartel en la mano, contra las condiciones del sistema de salud. Henry se sorprendió que la Seguridad de Estado llegó en menos de 15 minutos para detenerlos y llevar a las interrogaciones, solo por haber estado parado en la esquina. No tardó mucho y Henry decidió participar en la defensa de los derechos humanos y entró al proyecto “Colibrí”, enfocado a la denuncia de la violación de los derechos y sus publicaciones en internet. Luego Henry pasó a la organización “Unión Patriótica de Cuba”[3], por su enfoque en el activismo en la calle. Henry subraya: “Para que la gente aprenda sobre sus derechos, hay que dar muchas charlas, primeramente, hay que enseñar a las personas”.

Activismo en la calle

Henry es muy firme en sus actividades y logró encontrar una manera excelente de cómo empezar las charlas para difundir el conocimiento de los derechos básicos de cada persona – con el deporte. “Vi la posibilidad de imbricar los problemas sociales con la charla del deporte”. La estrategia de Henry era aprovechar las situaciones cuando emigraba un portero o deportista del país, ir al parque y platicar con la gente sobre las razones de por qué se marchó esa persona. Siempre acabó explicándoles la esencia de los derechos de cada uno y con frecuencia les repetía: “Puedes ser el mejor pitcheo de Cuba, pero si tú no muestras la sumisión al gobierno, es como que no eres nada. Utilizar las personas es lo más importante para el Gobierno de este país”. Pronto le preguntaba la gente de su barrio las actualidades, lo que está pasando en el mundo, pero también pedían detalles de los eventos en Cuba y en el mismo barrio, o quién se fue del país y por cuáles razones. La parte menos favorita de ser el activista de los derechos humanos en Cuba representan las detenciones por la Seguridad del Estado. Henry se acuerda claramente al ataque violento en el parque: “Vinieron dos oficiales y uno me dio un empujón al cuello y me caigo, y cuando caigo me empiezo a defender, pero me fueron dando golpes y arrastrando unos 50 metros hasta la máquina de policía [el coche], yo estaba manifestando todo el tiempo que están violando mi derecho”. Aquel incidente no presenta el único ataque a la persona de Henry Couto, pero continúan regularmente hasta el día de hoy, incluyendo las amenazas de la muerte, asaltos por los combates entrenados, secuestros durante sus viajes fuera de Guantánamo, intrusiones a su casa y robos de sus pertenencias como la computadora, el teléfono o los libros.

Cambio de la sociedad desde dentro

Importante parte de las actividades que promueve Henry, son los talleres para el público. “Nosotros tenemos que trabajar desde dentro de la sociedad”, describe Henry el objetivo de los cursos para la sociedad. Para Henry brindar el conocimiento al pueblo es la cosa más fundamental para la transición de la sociedad cubana. Sus ídolos son Martin L. King y Nelson Mandela, lo que comenta con mucha confianza: “Ellos lograron liberarse y cambiaron la sociedad. Cuando logras de liberarte, tú hasta cierto punto quieres estar a nivel de ellos. Yo ya me liberé, ya perdí todo. Mi sueño es democratizar Cuba, que haya paz, que haya libertad, que se respeten los derechos humanos”. Según Henry lo más importante es apoyar a la sociedad, empezando en tu propio barrio: “Eso me choca a veces. Hay personas que los conocen fuera del país, infinidad de personas, sin embargo, en su barrio no la conoce mucha persona. Y dónde primero tienen que conocerte es en tu barrio”. Los luchadores de los derechos humanos deben de ser como la cara de la sociedad, según Henry, y añade explicando: “Lo que les pasa a ellos, pasa a todas las personas, a todo el pueblo cubano”.

Acabar con la desinformación

Para redactar una denuncia y para poder defender los derechos humanos Henry aprendió el periodismo. El objetivo de Henry es publicar lo que el Gobierno cubano esconde del pueblo, lo que nunca sale en la televisión. Henry comparte la realidad de la calle tras los videos, grabaciones y fotos. “No inventamos las historias, vamos con las fuentes, vamos a los barrios marginales, dónde hay problemas como falta de higiene, el robo que sí existe con los precios o como matan a un joven por su moto”. Con enojo añade: “El Gobierno cubano lleva 60 años desinformando al pueblo”. Henry subraya que el periodismo independiente de Cuba no está bajo el mando de los Estado Unidos ni de Europa. Aparte de la violación de los derechos humanos se enfoca en el tema de equidad en la sociedad, lo que describe con siguientes palabras: “[Cuba] es un país dónde si eres comunista, vives en una élite y en una burbuja, no puedes ver cómo vive la gente en Cuba. ¡Si eres comunista, no tienes los mismos derechos”! Otro tema, a cuál se dedica, son las diferencias regionales, sobre cuales tampoco se discute públicamente: “¿Por qué en la cuidad de la Habana a los niños les dan 20 compotas al mes, y a los niños en Guantánamo les dan solo ocho, si Cuba es el país más equitativo del mundo”? Henry cree que va a brindar al final de la desinformación, denunciando lo que realmente está pasando en Cuba.

Una dictadura nunca más

Aunque Henry sigue viviendo con su familia en Guantánamo en Cuba, enfrentando las amenazas directas e indirectas del régimen castrista, sigue persiguiendo sus sueños y planes. En el campo profesional desea estudiar más intenso para replicar el conocimiento al pueblo cubano. Su objetivo es que la gente le conozca, que lo vean como un portavoz, porque existe gente que tiene miedo y no desea expresarse, pero Henry les da confianza, les instruye y está seguro de sus hechos: “Vivo orgulloso de lo que soy, quién soy, por lo que hago, del día a día. Hay que buscar la forma de hacer algo todos los días”. Vive convencido de que un día llegará el cambio, también gracias a los relatores de los derechos humanos y describe el logro con vigor: “Cuba ya tiene un poquito más de la libertad, defendemos la libertad, porque es lo justo”. Su misión para el futuro describe con la claridad y sin duda ninguna: “Seguiré defendiendo los derechos humanos día a día sin cansarme, hasta lograr la victoria. Es lo que buscamos, la democratización de Cuba, vivir en harmonía y paz. Y que no necesitamos en Cuba una dictadura nunca más”.

 

[1] El periodo de los principios de los años 1990 se llama también como „el período especial“. Más información: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/  

[2] Más información sobre el Movimiento Cubano Jóvenes por la Democracia: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-actividades-movimiento-cubano-jovenes-por-la-democracia/32131.html

[3] Más información sobre la organización UNPACU: https://www.unpacu.org/acerca-de/sobre-unpacu/

 

Česká verze:

„My zpravodajové usilujeme o ochranu lidských práv, těch 30 lidských práv, které má každý jedinec. Budu je chránit den co den, neúnavně bez odpočinku až do chvíle, kdy dosáhneme vítězství,“ popisuje Henry Couto Guzmán své odhodlání v boji proti komunistickému režimu na Kubě. Síla v jeho hlase nenechá nikoho na pochybách, proč se řadí mezi nejdůležitější obránce lidských práv na Kubě.

Medaile pro kubánské matky

Henry Couto Guzmán se narodil 6. září v Guantánamu na Kubě. Vyrůstal v okrajové čtvrti nazývané „El Caribe“, protože se do ní stěhovalo mnoho Haiťanů a Jamajčanů. Henry s radostí vzpomíná, jak hrál s kamarády fotbal, jak jako záškoláci sbírali manga u silnice anebo jak denně plavali v moři. O svém dospívání v 90. letech se ale už zmiňuje s hořkostí: „Výplata nestačila skoro na nic. Jednalo se o období transformace po pádu Sovětského svazu, země se ocitla v červených číslech.[1]“ Henry každý den pomáhal své matce tlačit na černý trh vozík s mlékem a smaženými pochoutkami, které ona sama připravovala. „Matkám, které měly děti v tomto období [počátek 90. let], by měla být udělena medaile, bylo to obtížné,“ komentuje Henry vážným hlasem. Henry se vyučil mechanikem a zedníkem. „Pro mladého jedince neexistovala žádná vize budoucnosti,“ dodává k popisu komplikované dekády. Ve svých 24 letech, tedy v roce 2002, se stal otcem a všechny jeho aktivity směřovaly k ekonomickému zajištění rodiny.

Seznámení s lidskými právy

Když jeho tchán, člen opoziční Dělnicko-rolnické strany [Partido Obrero Campesino], začal Henrymu vyprávět o lidských právech, nevěnoval mu ještě patřičnou pozornost. Tématu lidských práv se začal věnovat, až když ho v roce 2012 přivedl kolega z mládí do sídla organizace „Kubánské hnutí mladých pro demokracii“[2] [Movimiento Cubano de Jóvenes por la Democracia]. Po několika setkáních se Henry rozhodl bránit základní lidská práva. Na Henryho silně zapůsobil jeho první protest proti podmínkám ve veřejném zdravotnictví s plakátem v ruce. Překvapilo ho, když Státní bezpečnost přijela k protestu za méně než 15 minut a okamžitě jej odvedla na výslech, jen kvůli postávání na rohu ulice. Netrvalo dlouho a Henry se rozhodl podílet na obraně lidských práv a začal spolupracovat na projektu „Kolibřík“ [Colibrí], zaměřenému na oznamování porušování lidských práv a jejich zveřejňování na internetu. Následně Henry vstoupil do „Vlastenecké unie Kuby“[3] [Unión Patriótica de Cuba] kvůli její orientaci na pouliční aktivismus. „Aby si společnost uvědomila svá práva, je potřeba mnoho rozhovorů a rozprav, nejprve je ale potřeba vše vysvětlit lidem,“ vysvětluje důležitost tohoto přístupu Henry.

Aktivismus v ulicích

Henry byl vždy zarputilý ve svých aktivitách a dokázal nalézt skvělý způsob, jak začít nezávislou konverzaci s cílem šířit povědomí o lidských právech mezi kubánským lidem – přes sport: „Zjistil jsem, jak propojit téma socioekonomických problémů s diskusí o sportu.“ Henryho strategie využívá situace, kdy nějaký sportovec emigruje ze země. Henry se pak vydá například do parku a začne se bavit s lidmi o důvodech, proč ta či ona osoba odjela ze země. Vždy rozhovor doplní vysvětlováním základních lidských práv a každému zdůrazňuje: „Můžeš být nejlepším nadhazovačem Kuby, ale pokud dostatečně neukážeš svou poddajnost vládě, jako bys nebyl nic. Využívat svůj vlastní lid je to nejdůležitější pro vládu této země.“ Brzy se lidé Henryho začali vyptávat, aby zjistili, co se děje ve světě nebo dokonce v jejich vlastní čtvrti. Aktivismus má ale i druhou tvář – nejméně populární součástí života aktivisty za lidská práva na Kubě jsou podle Henryho zadržení Státní bezpečností. Henry si jasně vybavuje útok policie v parku: „Přišli dva strážníci, jeden z nich mi dal ránu do krku a já upadl. Když jsem spadl, začal jsem se bránit, ale mlátili mě a táhli nějakých 50 metrů až k policejnímu autu. Celou dobu jsem dával hlasitě najevo, že porušují má lidská práva.“ Tento incident není jediným na osobu Henryho Couta – pravidelně se dějí až dodnes. Obsahově se pak zaměřují na výhružky smrtí či napadením profesionálními rváči, na možný únos při Henryho cestách mimo Guantánamo nebo domovní prohlídky s možností zabavení majetku.

Změna uvnitř společnosti

Jednou z nejdůležitějších činností, na kterou se Henry zaměřuje, jsou semináře pro veřejnost: „Musíme se zaměřit na změnu společnosti zevnitř.“ Pro Henryho je zpřístupnění vzdělání základem pro přeměnu kubánské společnosti. Jeho idoly jsou Martin Luther King a Nelson Mandela: „Oni se dokázali oprostit a změnili celou společnost. Když se ti podaří oprostit se, v jistém momentě chceš být jako oni. Já už jsem se vyprostil, ztratil jsem všechno. Mým snem je demokratizovat Kubu, aby byl mír a svoboda, aby se respektovala lidská práva.“ Pro Henryho je velmi důležité podporovat prosté obyvatele, a to nejlépe nejprve ve vlastní čtvrti: „To mě často štve. Existuje nespočet jedinců, které znají v zahraničí, ale neznají je v jejich vlastní čtvrti. Hlavně tam je ale musejí přeci znát.“ Podle Henryho jsou bojovníci za lidská práva tváří společnosti. „Co se děje jim, děje se vlastně všem,“ říká.

Skončit se zavádějícími zprávami

Aby mohl Henry bojovat za lidská práva intenzivněji a zveřejňovat jejich porušování, přiučil se žurnalistice. Jeho cílem je publikovat vše, co kubánská vláda skrývá před svým lidem. To, co se nikdy nezmiňuje v televizi. Henry šíří realitu přes nahrávky, videa a fotografie: „Nevymýšlíme si historky, my jdeme přímo ke zdroji, navštěvujeme okrajové části Kuby, kde reálně existují problémy s čistou vodou, kde dochází k okrádání obyvatelstva přehnaně vysokými cenami, kde se zabíjí kvůli motorce,“ a s hněvem dodává „vláda Kubánské republiky už přes 60 let klame náš lid.“ Pro Henryho je také důležité zdůraznit, že novinařina na Kubě není pod vlivem Spojených států amerických ani Evropy. Kromě tématu porušování lidských práv se Henry zabývá otázkami společenské rovnoprávnosti, což popisuje slovy: „Pokud jsi na Kubě komunistou, žiješ jako elita, žiješ v takové bublině, že nemůžeš ani vědět, jak žijí běžní lidé. Pokud jsi komunista, prostě nemáš stejná práva!“ Další oblastí, o které se veřejně také moc nemluví, jsou podle Henryho regionální rozdíly na Kubě: „Proč dětem v Havaně přiděluje systém 20 kompotů měsíčně, na rozdíl od dětí v Guantánamu, kterým je určeno jenom osm kompotů na měsíc? Proč existují tyto rozdíly, když je Kuba nejspravedlivější zemí na světě?“ Nadále ale věří, že dokáže zastavit šíření zavádějících a mylných zpráv tím, že bude veřejně upozorňovat na to, co se na Kubě doopravdy děje.

Diktatura už nikdy více

Ačkoliv Henry žije se svou rodinou v Guantánamu pod neustálými výhružkami ze strany režimu, nepřestává následovat své sny. Rád by se více vzdělával, aby mohl předávat znalosti kubánskému obyvatelstvu. Jeho cílem je právě vyšší vzdělanost společnosti na Kubě. Dále, aby ho lidé vnímali jako svého mluvčího, protože dodnes spousta lidí ze strachu nechce vystoupit proti komunistickému režimu. Jak sám Henry zmiňuje, dodává lidem sílu, jistotu a udává směr jejich činům: „Jsem hrdý na to, čím jsem se stal, kým jsem a na to, co dělám každičký den. Je důležité hledat způsoby a konat více každý den.“ Henry je přesvědčen, že jednoho dne dojde ke změně díky zpravodajům lidských práv. „Už nyní lze vidět na Kubě o trochu více svobody. Bráníme svobodu, protože to je to spravedlivé,“ vnímá už dnes určité změny na Kubě. „Budu bránit lidská práva den co den, neúnavně až do chvíle, kdy dosáhneme vítězství. To je oč usilujeme, o demokratizaci Kuby, o život v harmonii a míru. A aby na Kubě nebyla nikdy více potřeba žádné diktatury,“ popisuje velmi jasně svou vizi budoucnosti.

 

[1] Období počátku 90. let na Kubě se také nazýváno „Speciálním obdobím“ [Período especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[2] Více informací o Kubánském hnutí mladých pro demokracii: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-actividades-movimiento-cubano-jovenes-por-la-democracia/32131.html

[3] Více informací o aktivním hnutí Vlastenecká unie Kuby: https://www.unpacu.org/acerca-de/sobre-unpacu/