The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Humberto Díaz Argüelles (* 1942)

• nació el 14 de septiembre de 1942 en La Habana

• a los 18 años entró a los campamentos de entrenamiento para la Invasión de bahía de Cochinos en Guatemala

• junto con otros combatientes cayó preso y fue condenado a 30 años de prisión

• pasó casi dos años en la cárcel “El Príncipe”

• regresó a Estados Unidos siendo parte de un canje efectuado por el Gobierno de J. F. Kennedy

• fue presidente de la Asociación de Veteranos de la Brigada 2506

• vive en Miami

Česká verze příběhu následuje po španělské verzi:

“No es que venga de una isla perfecta, pero sí de una isla muy completa, con un potencial enorme, que fue entregada al Gobierno revolucionario en magníficas condiciones. Eso se puede verificar en las estadísticas de las Naciones Unidas de 1959,”[1] empieza a narrar Humberto Díaz Argüelles.

Le empiezan a tirar y se cae en la zanja, me quedé sin habla

Nacido el 14 de septiembre de 1942 en La Habana, estudió en un colegio privado católico y su infancia fue interrumpida bruscamente por los acontecimientos revolucionarios cuando tenía tan solo 16 años. “Ya a esa temprana edad empecé a ver cosas en Cuba que me llamaron sumamente la atención,” recalca. A pesar de haber sido un niño, Humberto tiene recuerdos vivos de la época antes de la llegada de Fidel Castro. Se le viene a la mente mucha alegría. “Recuerdo un país, donde el cubano se llevaba muy bien. Aunque había Gobiernos corruptos, el país seguía adelante,” explica. Mayor era la conmoción y el susto al poder observar el comienzo de una nueva era. “Un día estaba viendo la televisión en vivo. De pronto veo una imagen de un señor de la raza negra que le lanzan de un camión a la tierra. Era solamente visual, nada de audio. La cámara pasa y ves que está rodeado de militares con rifles de alta potencia. Le mueven hacia un árbol donde atrás había una zanja. Estaba parado allí muy de recto. Le empiezan a tirar y se cae en la zanja. Yo me quedé sin habla,” cuenta Humberto uno de los momentos que afectaron sumamente su futura visión del Gobierno revolucionario. Un papel importante en todo este proceso de llegar a comprender qué estaba pasando tuvo su madre Estela que tenía dos doctorados y con la cual el joven Humberto participaba desde el principio en las caminatas en contra de Fidel Castro. Sin embargo, en aquel momento nunca se puso a pelear directamente.

Nunca más me hables en español

Los padres de Humberto eran abogados. Gracias a las conversaciones entre ellos pudo entender mejor la situación. “Una vez mi madre dijo una cosa muy importante. Cuando Fidel llegó a La Habana y dio el famoso discurso en Columbia[2], mi mamá le dice a mi padre: ‘El miedo mío es que el pueblo no tiene suficiente educación y no sabe qué es la demagogia socialista. Él está hablando demagogia socialista.’ De repente, Fidel dice: ‘Todos los alquileres serán rebajados a la mitad.’ Y mi mamá dice a mi papá: ‘Allí lo tienes.’ Fue donde yo empecé a entrar en lo que es la filosofía política,” explica. Durante los meses siguientes la idea de seguir en Cuba se hacía cada vez más difícil. “En un día El Che[3] y Raúl[4] fusilaron a 66 personas. Uno oía estas cosas y se preguntaba qué estaba pasando en su país.” Entonces la madre de Humberto que nació en Inglaterra fue a la Embajada británica para solicitar el pasaporte inglés y lograron salir de Cuba. “El vuelo de Cuba a Miami dura una hora. En una hora mi vida cambió por completo. Mi madre me dijo: ‘No me hables nunca más en español, háblame en inglés.’ Me dijo: ‘We are leaving.’ Eso fue el día 31 de octubre de 1960,” narra Humberto como era la precipitada salida de su país natal. “Allí empezó el exilio.”   

Primeros momentos del exilio

El padre de Humberto se quedó en Cuba. A él no le dejaron salir. Humberto con su madre se fueron a Miami a la casa de sus tíos. “Lo primero era darme cuenta de que había que trabajar. Habían congelado las cuentas a casi todo el mundo,” cuenta sus primeros pasos en el país nuevo. Primero fue al supermercado a hacer paquetes. Pronto después, decidió firmar el ingreso a los campamentos de entrenamiento fundados con la intención de efectuar una invasión a Cuba, de los cuales sabía ya antes de su salida de Cuba. En este mismo momento llegó a Miami también su padre. “Yo era el único de la familia, no tenía hermanos. Le dije a mi tío: ‘Tú no puedes ir a defender la causa de la libertad de Cuba y mi padre tampoco’,” recuerda la conversación que tuvo con su tío que primero se oponía a la idea de ir a los campamentos de entrenamiento[5]. “Me decía: ‘Yo no quiero que tú vayas, porque tú vas a ser la excusa de la invasión armada de Estados Unidos a Cuba, pero tú ya vas a estar muerto.’ Le dije: ‘Tío, tengo que ir. Es mi deber’,” añade.

¿Convirtiéndose en un soldado?

“A principios de enero me llaman para presentarme. Había un avión sin marcas de color a las dos de la mañana. Nos quitaron la ropa, nos dieron otra ropa distinta y de pronto nos montamos en un avión con un futuro incierto,” continúa narrando la fase del entrenamiento antes de la invasión. Sin saber a dónde iban, nadie dio marcha atrás. Según él, nadie sabe de dónde precisamente venía el dinero para financiar todo eso, pero sí era coordinado por Estados Unidos. El entrenamiento fue muy básico. “No fue un entrenamiento a lo que nos fuimos a enfrentar después cuando desembarcamos en Cuba. Eso fue una cosa completamente distinta, como también las promesas que nos dieron en los campamentos,” describe el carácter de la operación que terminó con un fracaso de los invasores. “No apareció ni un solo avión para defender a nuestros pilotos[6].” Lo que después se hizo famoso con el nombre de la Brigada 2506[7] era básicamente un grupo anticastrista formado por jóvenes de los cuales en su gran mayoría nadie era soldado. “El nombre de la Brigada 2506 sale porque cuando estuvimos en Guatemala, un muchacho que estaba entrenándose con nosotros perdió vida en el entrenamiento. 2506 era su número. Se llamaba Carlos Rodríguez Santana y era el primer fallecido en la causa de liberar a Cuba,” explica Humberto. Pasado el proceso de entrenamiento de su batallón en la base de Retalhueu en Guatemala, empezó la operación. “Hay que hacer una aclaración, porque normalmente un batallón de ejército tiene unas 900 personas. Nosotros tuvimos 183 personas. O sea, era una compañía. ¿Por qué le pusieron batallón? Creo que para meterle miedo a Fidel,” añade. Sin embargo, jamás tuvo duda ni un momento de reflexión. “La razón era bien simple. Liberar a Cuba.”

Nunca nos dieron un briefing sobre lo que iba a ser la invasión a Cuba

Desde el punto de vista de hoy, la invasión a Cuba era predestinada a un fracaso ya desde los primeros momentos del entrenamiento. “Nunca nos dijeron cuáles eran los planes. Nunca jamás,” empieza a contar los acontecimientos de la propia invasión. Analizando el contexto y viendo que no había prácticamente ninguna posibilidad de ganar, algunos compañeros de Humberto inclusivamente comentaban sobre ello en los campamentos de entrenamiento. “Yo no me di cuenta. Estaba completamente involucrado en el entrenamiento de nosotros, los monteros. Pero ellos teniendo la experiencia de vida se dieron cuenta de que lo que teníamos no era suficiente para ganar en Cuba,” dice al respecto. Humberto califica a la invasión de trágica.[8] “Nos dicen de pronto agarrar nuestro equipo. Era el domingo 16 de abril. A temprana hora de la noche nos dicen que íbamos a desembarcar. Si hubiera sido de día nos hubieran aniquilado. Entonces nosotros bajando a las dos de la mañana bajo las circunstancias otra vez imprevistas y nunca entrenadas desde un barco de carga a unas lanchas de 18 pillas de aluminio que se compraban en cualquier tienda por una escalera de soga. Nadie nos había entrenado como hacer eso,” narra las peripecias, entre ellas también un choque contra el arrecife con la lancha y otras complicaciones. A pesar de todo eso, Humberto recalca que la mayor parte de los que participaban no pensaban en ningun momento que iban a perder. “Se dice que estábamos rodeados por más de 50 mil soldados de Castro. Nosotros éramos mil y pico. Sin armamento.” Sin embargo, el ánimo se iba perdiendo. Pasados cuatro días sin comer y dormir, sin ningun signo de apoyo por parte de Estados Unidos, caminando por la selva, tanto el estado físico como sobre todo el psíquico iban deteriorándose. “Allí comimos cangrejos vivos y bebíamos orinas. La mente se preguntaba: ‘¿Y ahora qué? ¿Y por qué está pasando esto? ¿Y por qué no nos han dado el apoyo? ¿Qué hemos hecho nosotros para merecer esto? ¿Y si me meto al agua, a dónde voy a nadar?” Y la última pregunta que sigue siendo sin respuesta hasta el día de hoy: “Por qué si fuéramos con las mejores intenciones nos dejaron abandonados y tirados para que nos mataran.” Finalmente los capturó el ejército de Fidel Castro. Humberto cayó preso.

La prisión

“Era un lugar tétrico, la prisión antiquísima - un castillo hecho en 1700 y pico. Lleno de olor, humedad... sucio. La comida era como si no existiera. Nos daban un pedazo de pan con un sorbo de café por la mañana. El almuerzo era usualmente siete macarrones... lo contábamos inclusivamente. Por la tarde una sopa horrible, hecha de todos los desperdicios de los animales, agua con ratones muertos. Yo cogí hepatitis dos veces,” recuerda Humberto las condiciones en la prisión “El Príncipe”. “Una cosa que para mí era un insulto inmenso era cuando nos hacían una requisa que te entraban a las tres de la mañana. Mis pertenencias estaban en una caja de cartón donde yo tenía menos ropa que un homeless en la calle.” El juicio era una farsa. “Nuestro famoso abogado defensor dijo que nos merecíamos un paredón.” Al final la sentencia era de 30 años. El presidente Kennedy mandó a unos negociadores para hacer un canje de los presos por el dinero, ropa, medicamentos etc. Este se dio el 24 y 25 de diciembre de 1962. Sin embargo, algunos presos habían sido fusilados antes del canje.

El reencuentro

Al Humberto otra vez se le cambió la vida en unas horas. Después de llegar a Estados Unidos se encontró con sus familiares. “Estábamos perdidos otra vez. Acostumbrados a los campos de entrenamiento, a la guerra y la prisión, de repente estuvimos en Coconut Creek en Florida,” describe el regreso. “Llegamos a la casa, allí preparada una mesa llena de comida y yo no comí nada. Fui a la cama. Estaba dando brincos en la cama, contentísimo,” cuenta como eran los primeros momentos. Humberto fue a la Universidad. Se graduó en 1968 en Administración de Negocios en la Universidad de Miami y siguió su carrera profesional. Durante mucho tiempo no sintió una gran necesidad de compartir sus experiencias. No se sintió como un héroe y siempre consideraba sus acciones como algo natural. “Ahora se despertó un interés inmenso de saber qué pasó en la Bahía de Cochinos. Por 30 años nadie quería saber de esto. Lo hablábamos entre nosotros, pero fuera de este grupo que participó nunca,” explica. Humberto considera como la gran tarea para las futuras generaciones el acabar con el miedo instalado en las mentes de los cubanos por el régimen castrista. Fue presidente de la Asociación de Veteranos de la Brigada 2506 y tiene varios hijos y nietos.

 

[1] Según el Anuario estadístico de la ONU de 1957, Cuba estaba entre los cuatro países latinoamericanos con más alfabetizados y con mayor porcentaje de consumo calórico en ese año. Tenía el índice más bajo de mortalidad infantil de Latinoamérica. Según datos divulgados por la Organización Internacional del Trabajo (OIT) en Ginebra, Suiza, en 1960, Cuba ocupaba en 1958 el lugar número 8 en el mundo en el pago de salarios a trabajadores industriales, superada sólo por Estados Unidos, Canadá, Suecia, Suiza, Nueva Zelanda, Dinamarca y Noruega.

[2] El discurso de Fidel Castro: http://www.cuba.cu/gobierno/discursos/1959/esp/f080159e.html

[3] Fue uno de los ideólogos y comandantes de la Revolución cubana. Ernesto “Che” Guevara participó desde el alzamiento armado hasta 1965 en la organización del Estado cubano. Desempeñó varios altos cargos de su administración y de su Gobierno, sobre todo en el área económica. Fue presidente del Banco Nacional, director del Departamento de Industrialización del Instituto Nacional de Reforma Agraria (INRA) y ministro de Industria. En el área diplomática, actuó como responsable de varias misiones internacionales.

[4] Raúl Modesto Castro Ruz es hermano de Fidel Castro. Fue uno de los líderes revolucionarios y presidente del Consejo de Estado de Cuba y del Consejo de Ministros, por tanto, presidente de Cuba desde el 24 de febrero de 2008 hasta el 18 de abril de 2018, aunque desempeñaba el cargo de manera interina desde el 31 de julio de 2006. Fue también desde abril de 2011 a abril de 2021, el primer secretario del Partido Comunista de Cuba, sustituyendo a su hermano Fidel.

[5] Los guerrilleros cubanos fueron entrenados en la finca «Helvetia» de Roberto Alejos en Retalhuleu en Guatemala.

[6] Desde la Casa Blanca, el presidente John Fitzgerald Kennedy canceló a última hora los ataques aéreos que iban a neutralizar la aviación castrista. Lo hizo porque EE.UU. no podía figurar como impulsor de la invasión. Eso no solo perjudicaba su imagen internacional, sino que daba excusas a la Unión Soviética, que entonces se afianzaba como socio clave de Castro, para responder y provocar un conflicto nuclear sin precedentes. (fuente: https://www.bbc.com/mundo/resources/idt-b3e123dd-b5ae-4c62-8d43-9fd15bfef127)

[7] Brigada de Asalto 2506, un ejército de 1.400 jóvenes que fracasaron en su intento de invadir Cuba, aplastados en Playa Girón por las fuerzas de Fidel Castro. Fueron entrenados por la Agencia Central de Inteligencia (CIA) para realizar una invasión en Cuba en 1961 y derrocar el recién instaurado mandato de Fidel Castro.

[8] Desembarcaron en la madrugada del 17 de abril de 1961. En la tarde del 19 ya estaban derrotados.

 

Česká verze:

„Nepocházím z ostrova, který by byl ideálním místem ve všech možných ohledech. Je ale pravda, že jeho potenciál je obrovský. Revoluční vláda Fidela Castra ho přebírala ve skvostném stavu. O tom se můžete přesvědčit ve statistikách OSN z roku 1959[1],“ začíná své vyprávění Humberto.

Najednou do něj začali pálit a zřítil se do příkopu, zůstal jsem stát, jako opařený

Narodil se 14. září 1942 v hlavním městě Havaně, kde také chodil do katolické školy. S poklidným dětstvím se musel mladý Humberto rozloučit ve svých šestnácti letech, kdy se perla Karibiku a historická vstupní brána na americký kontinent otřásla pod tíhou revolučních událostí. „Už v tomto mladém věku jsem si na Kubě začínal všímat věcí, které dokázaly výrazně upoutat mou pozornost,“ poznamenává. Přestože by se dalo říci, že v té době byl ještě dítě, na období před nástupem Fidela Castra k moci si pamatuje velmi dobře. Byla to pro něj doba plná radosti. „Ve svých vzpomínkách vidím zemi, ve které se Kubáncům žilo dobře. Samozřejmě, že vláda byla zkorumpovaná. I tak se ale Kuba posouvala stále kupředu,“ vysvětluje. O to větší bylo zděšení způsobené začátkem nové éry. Jednoho dne jsem se díval na televizi. Najednou tam vidím černocha, jak ho vykládají z korby náklaďáku. Nebyl u toho žádný zvuk, jen obraz. Záběr se stočil a bylo zřetelné, že kolem něj stojí vojáci se samopaly. Přesunuli ho na místo u stromu, kde byl příkop. Stál tam hrdě a vzpřímeně. Najednou do něj začali pálit a zřítil se do příkopu. Zůstal jsem stát, jak opařený,“ líči jeden z okamžiků, které se zásadním způsobem podepsaly na jeho vnímání revoluční vlády. To velmi ovlivnila také jeho matka Estela, která měla dva doktoráty, a se kterou se mladý Humberto účastnil protestních pochodů proti Fidelu Castrovi od samého začátku. Významnější odpor v té době ale nekladl.

Už se mnou nikdy nemluv španělsky

Humbertovi rodiče byli právníci. Poslouchal jejich rozhovory a to mu otevíralo další prostor pro lepší pochopení situace. „Moje maminka jednou vyslovila velmi důležitou myšlenku. Když Fidel Castro vítězně vstoupil do Havany a pronášel svůj známy proslov na základně Columbia[2], obrátila se na mého tatínka se slovy: ‚Obávám se toho, že lidé nejsou dostatečně vzdělaní na to, aby dokázali rozlišit, co je to socialistická demagogie. To je totiž přesně to, co Castro hlásá.‘ A přesně v tu chvíli Fidel řekl: ‚Všechny nájmy budou sníženy na polovinu.‘ A moje matka povídá otci: ‚Vidíš, tady to máš.‘ To byly chvíle, kdy jsem poprvé začal pronikat do politické filozofie,“ vysvětluje. V průběhu dalších měsíců se další život na Kubě stával stále méně pravděpodobnou možností. „Za jediný den popravili Che Guevara[3] a Raúl Castro[4] 66 lidí. Když o tom člověk slyšel, rozum mu zůstával stát a ptal se, co to je za stát.“ Humbertova matka, která se narodila ve Velké Británii, se proto rozhodla požádat na britském velvyslanectví o britský pas, díky čemuž mohli následně odletět z ostrova. „Let z Havany do Miami trvá hodinu. Během té hodiny se mi úplně otočil život. Moje matky mi řekla: ‚Už se mnou nikdy nemluv španělsky. Budeme mluvit anglicky.‘ A řekla: ‚We are leaving.‘ Bylo 31. října 1960,“ popisuje Humberto překotný vývoj ve chvílích odchodu z rodné země. „Začal život v exilu.“ 

První dny v nové zemi

Humbertův otec zůstal na Kubě. Nedostal povolení k odletu. Humberto se svou matkou tedy odletěli do Miami, kde bydleli v domě strýce a tety. „První, co mi došlo, bylo to, že bude potřeba začít pracovat. Na Kubě nám zmrazily veškeré účty,“ líčí začátky v nové zemi. Nejprve pracoval v supermarketu, kde balil lidem nákupy. Brzy poté se rozhodl pro nástup do výcvikových táborů[5], které se zakládaly za účelem invaze na Kubu. O jejich existenci se dozvěděl už před odletem z ostrova. V té chvíli přiletěl do Miami také jeho otec. „Byl jsem jedináček. Neměl jsem žádné sourozence. Řekl jsem svému strýci: ‚Ty nemůžeš odejít a bojovat za svobodu naší vlasti a můj otec také ne,“ vzpomíná na rozhovor se strýcem, kterému se takový nápad zpočátku vůbec nelíbil. „Říkal mi: ‚Nechci, abys šel. Budeš sloužit jako záminka pro invazi Spojených států amerických na Kubu. Jenže v té době už budeš mrtvý.‘ Odvětil jsem mu: ‚Strýčku, já musím jít. Je to moje povinnost.“

A teď budu vojákem?

„Na začátku ledna jsem dostal pokyn, abych se hlásil. Ve dvě hodiny v noci stálo na letišti letadlo bez jakýchkoliv barevných symbolů. Sebrali nám oblečení, ve kterém jsme přišli a dali nám nové. Z ničeho nic jsme byli v letadle a mířili jsme vstříc nejisté budoucnosti,“ pokračuje Humberto v popisu okamžiků před začátkem výcviku. Nevěděli, kam směřují, ale nikdo se neohlížel zpět. Podle Humberta tehdy nikdo nevěděl, z čích peněz je vlastně celá akce financovaná. Věděli ale, že se na tom podílí Spojené státy americké. Výcvik byl jen velmi základní. „Nemohlo nás to připravit na situace, ve kterých jsme se měli ocitnout po vylodění na kubánském pobřeží. Čekalo nás něco diametrálně odlišného. Stejně tak nemohli splnit sliby, které nám dali během výcviku,“ líčí charakter operace, která skončila naprostým rozmetáním invazních jednotek. „Na obranu našich pilotů se neobjevilo jedno jediné letadlo[6].“ To, co později vstoupilo do historie pod názvem Brigáda 2506[7] byla v podstatě skupina proticastrovsky smýšlejících mladých mužů, z nichž jen zřídkakdo byl opravdu voják. „Označení Brigáda 2506 se začalo používat, když jsme byli ještě na výcviku v Guatemale. Jeden z chlapců, kteří se tam cvičili s námi, při výcviku zemřel. 2506 bylo jeho číslo. Jmenoval se Carlos Rodríguez Santana a byl první, kdo padnul v boji za osvobození Kuby,“ vysvětluje Humberto. Po skončení výcviku Humbertova praporu na základně Retalhueu v Guatemale začala samotná operace. „V tuto chvíli je potřeba vysvětlit jednu věc. Totiž, prapor neboli batalion čítá normálně přibližně 900 vojáků. Nás bylo 183. Takže početně jsme byli spíš rota. Proč tomu říkali prapor? Myslím, že aby nahnali Fidelovi strach,“ dodává. Nicméně poznamenává také, že ani na jednu vteřinu nepochyboval o jejich úspěchu. „Důvod byl jednoduchý. Šli jsme osvobodit Kubu.“

O tom, jak by měla invaze vypadat, neproběhl ani jeden briefing

Z dnešního pohledu byla invaze v Zátoce sviní odsouzená k neúspěchu už od samého začátku výcviku. „Nikdy nám neřekli, jaký je vlastně plán. Nikdy,“ začíná popisovat události, které směřovali k vojenské akci. Někteří z mužů účastnících se výcviku to tušili už před započetím operace. Posuzovali to, co viděli kolem sebe a širší kontext. Z toho jim vycházelo, že šance na úspěch je minimální. „Já jsem si to neuvědomoval. Byl jsem naprosto ponořen do výcviku našeho oddílu minometníků. Oni byli ale o poznání zkušenější a docházelo jim, že s tím, co jsme měli k dispozici, jsme nemohli vyhrát,“ vzpomíná. Podle Humberta dopadla invaze tragicky[8]. „Z ničeho nic nám řekli, abychom si sbalili věci a výzbroj. Byla neděle, 16. dubna. Řekli nám, že se vylodíme časně z rána. Kdyby to bylo ve dne, tak by nás ihned rozmetali. Ve dvě hodiny v noci jsme tedy sestupovali po provazovém žebříku z větší nákladní lodi na malé čluny, které pohánělo 18 baterií, které se daly koupit v jakémkoliv obchodě. Nikdo nás neučil, jak se to má dělat,“ vypráví některé z peripetií. Kromě toho například také narazili se člunem na útes a museli řešit mnoho podobných nepříjemností. Přes to všechno Humberto stále zdůrazňuje, že nikoho z nich ani tehdy nenapadlo pomýšlet na neúspěch. „Říká se, že na nás čekalo 50 tisíc vojáků Fidela Castra. Nás bylo něco málo přes tisíc. A bez pořádné výzbroje.“ Jak operace postupovalo, sebedůvěra se ale pomalu začala vytrácet. Poté, co strávila Humbertova skupina čtyři dny neustálým bojem a přesuny bez toho, že by se něčeho najedli a bez jakékoliv podpory ze strany Spojených států amerických, trmáceli se pralesem a to si vyžádalo svou daň jak na fyzických silách, tak na stavu psychiky. „Jedli jsme živé kraby a pili jsme moč. A do hlavy se nám draly všemožné otázky: A co s námi bude teď? Proč se nám tohle děje? Proč nám nikdo nepřišel na pomoc? Co jsme provedli, že jsme si zasloužili zrovna tohle? A když skočím do vody, kam poplavu?“ A na konec poslední otázka, která zůstává nezodpovězená dodnes: „Proč nás opustili a nechali napospas osudu, když jsme sem přišli s tím nejlepším úmyslem…“ Skupinka byla zajata vojskem Fidela Castra. Humberto se ocitl v zajetí.

Vězení

„Bylo to ponuré místo. Prastará věznice – hrad postavený někdy krátce po roce 1700. Smrdělo to tam, bylo tam vlhko a špína. Jídlo bylo… vlastně, jako by ani žádné nebylo. Ráno nám dávali kousek chleba a kapku kávy. K obědu bylo zpravidla sedm špaget… dokonce jsme to počítali. K večeři pak odporná polévka ze zvířecích zbytků. Voda s krysami. Dvakrát jsem dostal žloutenku,“ popisuje Humberto podmínky v havanské věznici „El Príncipe“. „Neskutečně mě uráželo, když nám prohledávali věci. Naběhli ve tři ráno. Všechny moje věci se přitom vešli do jedné papírové krabice. Měl jsem méně oblečení, než bezdomovci na ulici.“ Soud byl naprosto zinscenovaný. „Náš vynikající obhájce prohlásil, že bychom si zasloužili odstřelit.“ Konečný verdikt zněl: třicet let. Americký prezident Kennedy vyslal vyjednávače. Chtěl zajatce vyměnit na peníze. Výměna nakonec proběhla 24. a 25. prosince 1962. Někteří z vězňů byli bohužel popraveni už před tímto datem.

Shledání

Humbertův život se znovu otočil o 180 stupňů během několika málo hodin. Po návratu do Spojených států se shledal se svou rodinou. “Zase jsme byli úplně vyjukaní. Byli jsme zvyklí na výcvikový tábor, válku a vězení. Zničehonic jsme se ocitli ve městě Coconut Creek na Floridě,” vzpomíná na přílet do USA. “Přijel jsem domů, kde na mě čekal stůl plný jídla. Nesnědl jsem vůbec nic. Šel jsem do ložnice a poskakoval jsem na posteli. Byl jsem tak šťastný,” popisuje první okamžiky doma. Humberto se po návratu přihlásil na vysokou školu. V roce 1968 vystudoval management na Miamské univerzitě. V profesním životě byl úspěšný. Dlouhou dobu pak nepociťoval potřebu vyprávět svůj příběh. Necítil se jako hrdina. Své činy vždycky považoval za samozřejmost. “Teď se ale najednou lidé začínají zajímat o naše osudy. Chtějí vědět, jak to bylo v Zátoce sviní. Takových třicet let to nikoho nezajímalo. My, kdo jsme to zažili, jsme si o tom povídali jen mezi sebou. Mimo tento okruh to ale nikde nezaznívalo,” vysvětluje. Humberto považuje za veliký úkol budoucích generací vzpamatovat se ze strachu, který zasel do myslí Kubánců režim Fidela Castra. Byl předsedou Asociace veteránů Brigády 2506 a má několik dětí a vnoučat.

 

[1] Podle údajů ze statistické ročenky OSN z roku 1957 byla Kuba mezi čtyřmi latinskoamerickými zeměmi s nejvyšší mírou gramotnosti a kalorický příjem na osobu byl vůbec nejvyšší. Dětská úmrtnost byla vůbec nejnižší z celé Latinské Ameriky. Mezinárodní organizace práce ¨zveřejnila v roce 1960 data z roku 1958, podle kterých byla Kuba na osmém místě žebříčku zemí s nejvyššími platy průmyslových dělníků. Před ní byly Jen Spojené státy americké, Kanada, Švédsko, Švýcarsko, Nový Zéland, Dánsko a Norsko.

[2] Projev Fidela Castra ve španělštině dostupný online na odkazu: http://www.cuba.cu/gobierno/discursos/1959/esp/f080159e.html

[3] Jeden z ideových a vojenských vůdců Kubánské revoluce. Ernesto „Che“ Guevara se účastnil revolučního dění od ozbrojeného povstání až do roku 1965. Byl v několika vrcholných pozicích jak ve vládě, tak v ekonomické sféře (prezident Národní banky, ředitel Úřadu pro industrializaci a Národního institutu pro zemědělskou reformu a ministr průmyslu). Pracoval také na poli diplomacie a velel několika mezinárodním misím.

[4] Raúl Castro Ruz je bývalý kubánský politik, který působil jako první tajemník Komunistické strany Kuby. Byl vždy členem politbura Komunistické strany Kuby, nejvyššího rozhodovacího orgánu od roku 1975. V letech 1959 až 2008 sloužil jako ministr ozbrojených sil. Jeho ministerské působení z něj učinilo nejdéle sloužícího ministra ozbrojených sil. Kvůli nemoci svého bratra se Raúl stal úřadujícím prezidentem Státní rady dočasným převodem moci od 31. července 2006. Byl oficiálně jmenován prezidentem Národním shromážděním 24. února 2008 poté, co jeho bratr, který byl stále nemocný, oznámil dne 19. února 2008, že už se znovu neujme funkce. Dne 24. února 2013 byl znovu zvolen prezidentem. Krátce nato Castro oznámil, že jeho druhé funkční období bude jeho posledním funkčním obdobím a že nebude usilovat o znovuzvolení v roce 2018. Jeho nástupcem se stal Miguel Díaz Canel.

[5] Výcvik probíhal na statku Roberta Alejose “Helvetia” v Ratalhueu, v Guatemale.

[6] Americký prezident J. F. Kennedy na poslední chvíli odvolal útok leteckých sil, které měli zneškodnil kubánské letectvo. Nechtěl, aby byly Spojené státy americké vnímány jako strůjce invaze. Nejen, že to poškodilo obraz USA v západním světě, ale také to nepřímo vedlo k upevnění pozice Sovětského svazu na Kubě, což následně kulminovalo při pokusu dopravit na Kubu jaderné hlavice. (zdroj: https://www.bbc.com/mundo/resources/idt-b3e123dd-b5ae-4c62-8d43-9fd15bfef127)

[7] Brigáda 2506 byla skupina čítající přibližně 1400 mužů. Jejich pokus o invazi na Kubu skončil totálním neúspěchem. Kubánské jednotky je rozdrtily v oblasti Playa Girón.

[8] Vylodění proběhlo v časných ranních hodinách 17. dubna 1961. 19. dubna odpoledne byly invazní jednotky poraženy.