The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Domingo Fernández González (* 1947)

• nace en el barrio Buenavista, ubicado en La Habana, el 20 de diciembre de 1947

• procedente de una familia humilde

• su padre trabajaba como remachador de ollas de presión y su madre como vendedora de artículos a domicilio

• estudió en el colegio católico de los Hermanos de La Salle

• con 13 años de edad va a alfabetizar al oriente del país

• luego estudia teatro en la Escuela de Arte Dramático de Cubanacán, a la edad de 14 años

• cumplió condena en El Morro cuando pasaba el Servicio Militar obligatorio

• laboró como estibador en los muelles de La Habana por 10 años

• perseguido por el gobierno de los Castros por escribir una novela sobre la persecución a homosexuales en Cuba

• se exilia de la isla como preso político

• reside actualmente en Estados Unidos

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

Hijo de un padre remachador de ollas y de una madre vendedora de productos a Domicilio, Daniel Domingo Fernández González, nace en su casa, en su propia casa del barrio Buenavista, de La Habana, el 20 de diciembre de 1947.

Los gustos por el arte y lo culto

Dice Daniel que él siempre fue un niño muy tremendo: “Siempre fui muy rebelde. Era muy maldito. Fíjate si fui rebelde que nací en mi propia casa. A mi madre le realizó el parto una comadrona y por poco me muero. Parece que venía muy cabezón” cuenta entre risas. “Ya desde niño venía con mucha pluma [manera de llamarle a los gestos femeninos en una persona homosexual]. Cuenta mi madre que un día yo estaba en la cuna y cuando me miró yo estaba haciendo gestos como si fuera director de orquesta. Siempre supe que era gay”. Cuba, antes del triunfo de la Revolución, el Primero de enero de 1959, era un país muy católico: “Estudié en el Instituto de La Salle[1] gran parte de mi Enseñanza Cristiana. Mi padre era Mazón y mi madre era católica, pero a su forma. También en mi familia por parte de padre se creía mucho en el espiritismo[2]. Mi abuelo curaba enfermedades y padecimientos con agua y hasta escribió un libro sobre este tipo de creencia en la isla. Cuando Fidel llega al poder, hubo mucha desorganización en Cuba. Como ya no existían las escuelas católicas, pues me tuve que poner a estudiar en una escuela pública llamada Carlos de la Torre, ubicada en Puentes grandes [otro barrio habanero], donde vivía en ese momento porque nos habíamos tenido que ir de Buenavista”.

Campaña de Alfabetización y el Teatro

La Campaña Nacional de Alfabetización en Cuba, fue una iniciativa impulsada por Ernesto Guevara de la Serna [Che]. Comenzó en 1960 y se cumplimentó en 1961, oficialmente el 22 de diciembre, cuando Cuba fue declarada como Territorio libre de Analfabetismo. Daniel no quiso quedarse atrás: “Me fui al oriente del país a alfabetizar. Tenía en ese entonces 13 años. Me gustó mucho porque pude conocer el oriente cubano, el campo, su gente, su cultura y hasta su religión, porque muchos aún creían en el espiritismo, del cual yo sabía porque mi familia paterna era muy creyente en esa religión. Luego que terminara la Campaña de alfabetización, regreso a La Habana y a los que asistimos a alfabetizar nos dieron la posibilidad de otorgarnos becas. Mi deseo era estudiar algo de arte, es por ello que me voy a estudiar teatro a la Escuela de Arte Dramático de Cubanacán. Allí estudié y me esforcé muchísimo. Pero lamentablemente, porque yo siempre he tenido mucha pluma, en aquella época, pues empezaron las acusaciones, sobre todo por la envidia, porque yo era uno de los alumnos más destacados en una serie de cosas. Pues se empezaron a crear acusaciones, porque si homosexual, que si afeminado y no solo contra mí, sino contra varios alumnos. Ya sabemos que cuando triunfa la Revolución ser homosexual[3] era algo muy mal visto. También tenemos el caso de la creación de las Unidades Militares de Ayuda a la Producción [UMAP][4], que no era más que el nombre bonito para unos campos de concentración para desafectos del sistema político comunista cubano, sobre todo homosexuales y Testigos de Jehová. Estos últimos por su religión no podían ir al Servicio Militar Obligatorio[5], que se había empezado a implementar en Cuba a partir de 1964”.

Las UMAP

Sobre el tema en cuestión, Daniel Domingo vuelve a recalcar: “El rechazo institucional [a los homosexuales] viene a partir de la creación de las UMAP, que eso fue en 1964 si mal no recuerdo, quizá fue antes, pero yo creo que fue en 1964 que también empieza a el Servicio Militar Obligatorio Regular y era una forma de controlar a los jóvenes. Aunque la UMAP tenía la particularidad de que era como un campo de concentración sin disimulo alguno, para todo el desafecto, para los Testigos de Jehová, sobre todo, que no aceptaban ir al Servicio Militar Obligatorio porque su religión no le permitía la violencia ni ninguna forma de uso de armas, etcétera. Por cierto, yo después cuando estuve preso, conocí muchos Testigos de Jehová en la cárcel”. Y sí, Fernández González estuvo preso dos veces cuando pasaba el Servicio Militar: “Una vez, cuando la muerte del Che, me acuerdo que estábamos bebiendo en el albergue del Servicio Militar y tuve un problema con un alto mando militar. El caso es que me metieron preso. Me pedían 4 años y pasé toda la condena en la cárcel de El Morro[6]. Allí, como tenía habilidades para la mecanografía y la escritura, me pusieron a transcribir los juicios que se celebraban. En ese tiempo vi personas a las cuales las encarcelaban injustamente, vi condenas muy injustas. Yo transcribía los juicios y cuando había alguno importante, siempre trataba de llevarme una copia para mi casa. En El Morro también tuve alguna que otra historia de amor. También, durante un tiempo, era el que le daba cuerda al faro de La Habana”.

Término de condena, novela, persecución

Cuando Daniel terminó su Servicio Militar y con él su condena: “Me fui a buscar trabajo, pero era muy difícil. Fueron años muy duros para personas como yo, que visualmente se notaba que éramos homosexuales. Como sabía idiomas intenté encontrar trabajo como traductor, pero no me lo daban por mi visible homosexualidad. Fue duro y frustrante. Es por ellos que me fui a trabajar a los muelles de La Habana como estibador de sacos. Allí estuve 10 años, desde los 20 a los 30. En este período comienzo a escribir una novela sobre la persecución a homosexuales en Cuba. Nunca se llegó a editar, ni siquiera tuvo una tirada física. A muchas personas les leía capítulos cuando los visitaba, pero fuera de eso, no fue más. Solo se salvó uno de los capítulos porque el día del registro, estaba en el cuarto de mi hermana y ellos no la encontraron. Fue muy triste ver como por una novelita tenía que abandonar mi patria, mi país, la tierra que me vio nacer. Yo nunca tiré una bomba, ni era violento, ni mucho menos un criminal. Solo conté la verdad en esa novela. El caso es que me cogen preso en el muelle. Me encarcelan 42 días; 42 días sin ver el sol en una celda pequeñísima. Y todo por haber escrito una novela, sin hacerle daño a nadie. Debo decir que la experiencia en la cárcel fue horrorosa, pero a la vez maravillosa. Allí, aunque no me crean, pude reencontrarme con Dios nuevamente”.

Generación del Mariel

En 1979 Daniel sale de Cuba: “yo no salí cuando el Mariel. Salí 4 meses antes de los sucesos del Mariel, pero siempre digo que soy de la generación esa. Yo abandoné Cuba como preso político. Recuerdo muy bien la fecha, un 12 de diciembre de 1979, día de la Virgen de Guadalupe a quien le hice una promesa”. Actualmente Fernández reside en Miami y ha trabajado como periodista independiente, conferencista, crítico de arte, editor, columnista del diario El Nuevo Herald, entre otras labores.

 

[1] La Salle: también conocidos como los Hermanos de las Escuelas cristianas, son una Congregación religiosa católica, dedicada a la educación de los jóvenes. https://www.lasalle.es/quienes-somos

[2] Espiritismo: https://www.excelenciascuba.com/culturales/espiritismo-cruzado-en-cuba-fuerza-en-los-tanques

[3] Homosexualidad en Cuba a partir de 1959: ser homosexual al triunfo del Primero de enero de 1959 era una aberración. Es por ello que se crearon los campos de concentración, llamados oficialmente Unidades Militares de Ayuda a la Producción [UMAP]. Puede leer sobre represión en Cuba por motivos homosexuales en estos link: https://www.memoryofnations.eu/en/mireles-galban-lazaro-1983

https://www.memoryofnations.eu/en/arego-pulido-alberto-yoan-1988

[4] UMAP: si desea saber más al respecto visite este enlace: - Tomás Núñez Magdariaga (1952) (memoryofnations.eu) - Héctor Luis Valdéz Cocho (1991) (memoryofnations.eu)

[5] Servicio Militar Obligatorio: https://diariodecuba.com/cuba/1624809954_32111.html?__cf_chl_jschl_tk__=pmd_199b15607ec0b4c78ee016869462e9cfc54e404e-1626715933-0-gqNtZGzNAeKjcnBszQfi

[6] Cárcel de El Morro: antes del triunfo de la Revolución cubana, en este lugar, ubicado a la entrada de la bahía de La Habana, se encontraba la cárcel de esa provincia. Y luego del triunfo estuvo un tiempo funcionando también como tal. En el lugar se cometieron asesinatos y se conoce casos de personas muertas por la dictadura en paredón. https://www.elnuevoherald.com/noticias/septimo-dia/article18852153.html

 

Česká verze:

 

Syn nýtovače hrnců a prodavačky domácích potřeb, Daniel Domingo Fernández González, se narodil 20. prosince 1947 ve svém vlastním domě ve čtvrti Buenavista v Havaně. Už od jeho útlého dětství matka věděla, že je Daniel homosexuál. To mu na Kubě připravilo nelehký osud.

Zájem o umění a okultní věci

Daniel Domingo Fernández González říká, že byl velmi zlobivé dítě. „Vždy jsem byl velmi neposlušný. Velmi zlobivý. Podívej, byl jsem tak neposlušný, že jsem se narodil ve svém vlastním domě. U porodu byla porodní bába a já málem zemřel. Zdá se, že jsem byl příliš tvrdohlavý,“ vypráví se smíchem. „Už od mala jsem měl zženštilá gesta. Matka mi vyprávěla, že jednoho dne jsem byl v kolébce, a když se na mě podívala, dělal jsem gesta, jako bych byl dirigent. Vždycky věděla, že jsem gay,“ mluví otevřeně o své sexualitě. Ještě před vítězstvím Revoluce 1. ledna 1959 byla Kuba velmi katolickou zemí. „Velkou část mého křesťanského vzdělávání jsem získal na institutu La Salle[1]. Můj otec byl zednář a moje matka katolička, ale svým vlastním způsobem. Také se v rodině mého otce hodně věřilo ve spiritismus[2]. Můj dědeček léčil nemoci a neduhy vodou, a dokonce o tomto typu víry na ostrově napsal knihu. Když se dostal k moci Fidel, nastal na Kubě velký nepořádek. Protože už neexistovaly katolické školy, musel jsem studovat na veřejné škole jménem Carlos de la Torre, která se nachází v Puentes Grandes [havanská čtvrť], kde jsem v té době žil, protože Buenavista jsme museli opustit,“ vypráví Daniel o svém raném mládí.

Alfabetizační kampaň a divadlo

Národní alfabetizační kampaň na Kubě [La Campaña Nacional de Alfabetización en Cuba] byla iniciativa podporovaná Ernestem Guevarou de la Serna [známým jako Che Guevara]. Začala v roce 1960 a skončila v roce 1961, oficiálně 22. prosince, kdy byla Kuba prohlášena za území bez analfabetismu. Daniel v této věci nechtěl zůstat pozadu. „Odjel jsem do východní části země učit lidi číst a psát. V té době mi bylo 13 let. Moc se mi to líbilo, protože jsem poznal východ Kuby, venkov, jeho lid, jeho kulturu a dokonce i náboženství, protože mnoho lidí stále věřilo ve spiritismus, který jsem znal, protože rodina mého otce v toto náboženství velmi věřila. Po skončení alfabetizační kampaně jsem se vrátil do Havany a ti z nás, kteří s alfabetizací pomáhali, dostali možnost získat stipendia. Mým přáním bylo studovat nějaké umění, proto jsem šel studovat divadlo na Školu dramatických umění v Cubanacán [Escuela de ArteDramático de Cubanacán]. Tam jsem studoval a velmi se snažil. Ale bohužel, protože jsem byl v té době vždy velmi zženštilý, přicházela obvinění, především ze závisti, protože jsem byl v řadě věcí jedním z nejlepších studentů. A tak začala přicházet obvinění kvůli homosexualitě, takové zženštilosti, a nejen proti mně, ale i proti několika dalším studentům. Už víme, že po vítězství Revoluce být homosexuál[3] bylo něco, co bylo velmi odsuzováno. Také vznikly Vojenské jednotky na podporu produkce[UnidadesMilitares de Ayuda a la Producción – UMAP][4], což nebylo nic jiného než hezké označení pro několik koncentračních táborů pro odpůrce kubánského politického komunistického systému, především pro homosexuály a Jehovovy svědky. Poslední jmenovaní nemohli kvůli svému náboženství nastoupit povinnou vojenskou službu[5], která byla na Kubě v roce 1964 zavedena,“ vysvětluje, jakým způsobem se režim chová k lidem jiného vyznání a sexuality.

UMAP

Na toto téma Daniel znovu zdůrazňuje situaci homosexuálů na Kubě. „Institucionální odmítání [homosexuálů] vychází z vytvoření UMAPu v roce 1964, pokud si dobře pamatuji, možná to bylo dříve, ale já si myslím, že to bylo v roce 1964, kdy byla také zavedena povinná základní vojenská služba, což byl způsob kontroly mládeže.  Ačkoliv UMAP měl tu zvláštnost, že byl jako koncentrační tábor bez jakékoliv přetvářky pro všechny odpůrce, pro Jehovovy svědky, kteří neakceptovali nástup do povinné vojenské služby, protože jejich náboženství jim nedovolovalo násilí nebo jakýkoliv způsob použití zbraní a podobně. Mimochodem později, když jsem byl vězněn, jsem ve vězení poznal mnoho Jehovových svědků,“ vzpomíná. A ano, Daniel Domingo Fernández González byl během vojenské služby dvakrát vězněn. „Poprvé, když zemřel Che, pamatuji si, že jsme pili ve vojenské ubytovně a měl jsem problém s vysokým vojenským velením. Faktem je, že mě uvěznili. Chtěli pro mě čtyři roky a celý trest jsem strávil ve věznici El Morro[6]. Tam, protože jsem uměl psát i na stroji, mě nutili přepisovat soudní procesy, které se konaly. V té době jsem viděl lidi, kteří byli nespravedlivě vezněni, viděl jsem velmi nespravedlivé rozsudky. Přepisoval jsem soudní procesy, a když byl nějaký důležitý, vždy jsem se snažil vzít si jednu kopii domů. V El Morro jsem měl také zvláštní milostný příběh se strážcem majáku,“ vypráví Daniel.

Konec trestu, román, perzekuce

Daniel nakonec dokončil vojenskou službu a s ní i svůj trest. „Šel jsem hledat práci, ale bylo to velmi těžké. Byly to velmi těžké roky pro osoby jako já, na kterých bylo viditelně poznat, že jsme homosexuálové. Jelikož jsem uměl jazyky, snažil jsem se najít práci jako překladatel, ale nedali mi ji kvůli mé očividné homosexualitě. Bylo to těžké a frustrující. Právě kvůli nim jsem šel pracovat do havanských doků jako přístavní nakladač pytlů. Byl jsem tam 10 let, od 20 do 30. V té době jsem začal psát román o pronásledování homosexuálů na Kubě. Nikdy nebyl editován, neměl ani fyzický náklad. Mnoha lidem jsem četl kapitoly během návštěv, ale kromě toho nic dalšího nebylo. Pouze jedna kapitola byla zachráněna, protože v den prohlídky byla v pokoji mojí sestry a oni ji nenašli. Bylo velmi smutné vidět, jak jsem kvůli krátkému románu musel opustit svou vlast, svou zemi, zemi, kde jsem se narodil. Nikdy jsem neodpálil bombu, ani nebyl násilník, tím spíš ne zločinec. Jen jsem v tom románu řekl pravdu. Faktem je, že mě dali na lavici obžalovaných. Uvěznili mě na 42 dní; 42 dní, aniž bych viděl slunce v miniaturní cele. A to vše proto, že jsem napsal román, aniž bych někomu ublížil. Musím říct, že zkušenost z vězení byla příšerná, ale zároveň úžasná. Tam, i když mi to nevěří, jsem se znovu mohl setkat s Bohem,“ mluví o důvodu svého dalšího věznění.

Generace Mariel

V roce 1979 Daniel odešel z Kuby. „Neodešel jsem v době Mariel[7]. Odešel jsem čtyři měsíce před událostmi z Mariel, ale vždycky říkám, že jsem z této generace. Opustil jsem Kubu jako politický vězeň. Moc dobře si pamatuji datum, 12. prosince 1979, den Panny Marie z Guadalupe [la Virgen de Guadalupe], které jsem dal slib,“ vzpomíná smutně na zásadní milník svého života. V době rozhovoru žil Daniel v Miami a mimo jiné pracoval jako nezávislý novinář, lektor, kritik, redaktor a sloupkař pro deník El Nuevo Herald.

 

[1] La Salle, také známá jako institut Bratří křesťanských škol [Hermanos de las Escuelas cristianas], je katolickou řeholní kongregací, která se věnuje vzdělávání mladých lidí. Více na: https://www.lasalle.es/quienes-somos

[2] Více o spiritismu na: https://www.excelenciascuba.com/culturales/espiritismo-cruzado-en-cuba-fuerza-en-los-tanques

[3] Být po vítězství Revoluce 1. ledna 1959 homosexuálem byla dle režimu zvrácenost. Proto vznikly koncentrační tábory oficiálně nazývané Vojenské jednotky na podporu produkce [UnidadesMilitares de Ayuda a la Producción – UMAP]. O represi vůči dalším homosexuálům na Kubě se můžete dočíst na odkazu: https://www.memoryofnations.eu/en/mireles-galban-lazaro-1983b a https://www.memoryofnations.eu/en/arego-pulido-alberto-yoan-1988

[4] Více o UMAP na: - TomásNúñezMagdariaga (1952) (memoryofnations.eu) a  Héctor Luis ValdézCocho (1991) (memoryofnations.eu)

[5] Více o povinné vojenské službě na: https://diariodecuba.com/cuba/1624809954_32111.html?__cf_chl_jschl_tk__=pmd_199b15607ec0b4c78ee016869462e9cfc54e404e-1626715933-0-gqNtZGzNAeKjcnBszQfi

[6] Věznice El Morro sloužila před i po vítězství Revoluce u Havanského zálivu jako provinční vězení. V místě docházelo k vraždám a jsou známé i případy zavražděných u popravčí zdi. Více na: https://www.elnuevoherald.com/noticias/septimo-dia/article18852153.html

[7]Marielská krize, neboli Exodus z Mariel, byla jedna z největších migračních krizí z Kuby do USA v dubnu roku 1980. Z přístavu Mariel odešlo během několik dní do USA přes 100 tisíc Kubánců. Více na: https://www.efe.com/efe/america/sociedad/cuarenta-anos-del-exodo-mariel-una-de-grandes-olas-cubanos-a-ee-uu/20000013-4222505