The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Georgina Galardy González (* 1960)

• Nació el 14 de mayo de 1960 en una familia de altos funcionarios relacionados con el régimen cubano.

• Su padre fue espía y uno de los fundadores del Partico Comunista de Cuba y su madre trabajó también para el servicio de inteligencia.

• Describe a su padre como un nazi-marxista, cuyas reglas en la casa asemejaban a un cuartel militar.

• Proviniendo de una familia prominente podía observar durante su infancia la opulencia en la cual vivían los altos representantes del régimen.

• Se graduó en especialidad de migración del Instituto Superior de Contrainteligencia y trabajó en la Dirección de Migración y Extranjería.

• Desde su desmovilización al principio de los años 90 ha pasado por una situación económica difícil. A través de su fe y sus amistades experimentó un cambio espiritual y de su pensamiento que la aproximó a los disidentes cubanos.

***Český příběh je umístěn za španělským originálem***

“Consiento que mi testimonio se publique. En lo que se refiere a lo que no pueda ser publicable por dudas sobre la veracidad, le voy a contar al periodista mis fuentes, mis verdades. Si no se puede dar la garantía para no comprometer a otras personas, se le va a hacer a saber al periodista de forma privada,” con estas palabras misteriosas nos adentramos en el mundo de las relaciones intrincadas entre las figuras más prominentes del régimen cubano y sus intereses. Nos cuenta Georgina Galardy González. 

Creciendo con padres en los servicios secretos

Georgina Galardy González nació el 14 de mayo de 1960 en el Hospital Militar de La Habana. Sus padres fueron fuertemente vinculados al proceso revolucionario cubano. Su padre, José Manuel Galardy Alarcón, nació en 1933 y era oriundo de la ciudad de Contramaestre situada en la parte oriental de la isla. Luchó en el Ejército Rebelde, en la Sierra de los Órganos en Pinar del Río, con el grado de coronel. Fue uno de los fundadores del Departamento de Investigación del Ejército Rebelde y del Partido Comunista de Cuba.

Hasta el año 1975 trabajó en la Dirección General de la Inteligencia y participó por ejemplo en el entrenamiento a Tamara Bunke, espía de origen alemán nacida en Buenos Aires, conocida bajo el ápodo de Tania la Guerrillera, y entrenada por Cuba que se entusiasmó con el Che Guevara y lo acompañó en su fatal aventura boliviana[1]. “Era cuando Tania estaba infiltrada como agente en la provincia de Las Villas. Mi papá le asesoraba directamente. Era como la prueba que ella iba a pasar para ver si ya estaba para incorporarse en la Seguridad,” explica. La pasión por la escritura del padre de Georgina resultó en varias publicaciones, entre ellas por ejemplo las biografías de los guerrilleros San Luis y precisamente de Tamara Bunke, la mítica y única mujer en la guerrilla de Che Guevara. “Algunos libros suyos se publicaron también en una editorial italiana. Escribía sobre lo que conocía, hay un libro inédito sobre la historia antropológica de Contramaestre, desde la fundación,” dice y añade que fue licenciado en Ciencias Políticas, posteriormente con pos-grado y con las ideas de marxismo muy interiorizadas. “Eso hasta un grado patológico. La única vez que yo vi a mi papá no estar de acuerdo fue el 26 de julio de 1992 cuando se despenalizó el dólar[2]. En aquel momento vi la única expresión suya de desacuerdo, pero no se oponía. Según él era una medida de contrarrevolucionarios y anexionistas, porque un revolucionario tiene que vivir con lo que nos dan en la bodega. Él entendía que tenía que seguirse ateniendo con lo que le pudiera dar la revolución. En mi casa no se ponía hablar inglés, no se podía oír la música. Me dijo que de esa gente no quería ni el idioma. Nada que fuera la propaganda, un chicle con cuidado… Era un nazi marxista, antiamericano hasta que se murió.”

José Manuel Galardy Alarcón se casó con Elsa Manuela González Garcia, la madre de Georgina. “Fue una mujer extremadamente inteligente… muy culta y discreta, pero no había un maternalismo. Siempre teníamos una relación de compañeras. Incluso nos llamábamos así,” cuenta. La madre de Georgina tuvo prácticamente un solo trabajo toda su vida - era miembro de la Dirección General de la Inteligencia, excepto unos cinco años en la Secretaría Ejecutiva para Asuntos Nucleares, donde trabajó junto con Fidel Ángel Castro Díaz-Balart[3]. “Fue en el tiempo cuando se estaba tratando hacer la planta nuclear de Juraguá[4],” contextualiza Georgina en su narración.  

El matrimonio tuvo en total tres hijas, una mayor que Georgina y una más chica. “Vivíamos en una casa preciosa en Playa. Todas mis amigas se acuerdan de las tertulias y de los juegos en la casa,” describe su niñez y luego dice que desde un punto de vista fue una infancia feliz, sin embargo, desde el punto de vista ideológico, las reglas de la casa asemejaban a un cuartel militar. “Un día cantaba una canción sobre el Dios y me castigaron. Una vecina mía y mis amiguitos me enseñaban a rezar y la influencia se mantuvo. Hasta el día de hoy me declaro católica, lo que no pude hacer en aquel pasado. Tenía que ser pionera. Todo eso me hizo tener una personalidad para la familia y una mía guardada. Por lo demás fue una niña feliz. No me faltó nada,“ comenta.

El socialismo en el hogar y el capitalismo en las fiestas

El trabajo de los padres llevó a la familia al exterior, donde su padre trabajó oficialmente como diplomático. Fue a finales de 1964, cuando lo mandaron a Nueva York. Sin embargo, en realidad se trataba de espionaje. La familia le siguió en agosto del siguiente año y todos vivían allí hasta que el padre fue declarado persona no-grata por las Naciones Unidas debido a sus actividades de espía y tuvo que regresar a Cuba en 1971. Mientras tanto, la casa de Gina seguía rigiéndose prácticamente de forma militar y al mismo tiempo se hacía cada vez más obvia la doble moral del régimen. “Al principio de los años 70 fuimos a celebrar los quince de una muchacha de una familia privilegiada. Se hizo en un gimnasio para estos privilegiados. Era la época de la prohibición de la música en inglés, de los Beatles… Sin embargo, en aquella fiesta me pareció que estaba en un desfile de Chanel. No era compatible aquel derroche con la educación ideológica que yo recibía. Se vivía una ideología socialista consumiendo lo de capitalismo,” recuerda. Los padres se limitaban a ejercer autoridad sin un antecedente de una relación de intimidad. “Fui muy golpeada por estos genes. Siempre intentaba no hacer lo mismo con mi familia, respetar la ideología, el espacio, las opiniones,” recuerda Gina.  

Los intentos de descifrar el carácter de la Cuba de Fidel Castro

Georgina se graduó en especialidad de migración del nivel medio superior del Instituto Superior de Contrainteligencia “Hermanos Martínez Tamayo” del Ministerio del Interior. “Lo de la migración era una fachada. En la escuela te entrenaban para reprimir lo que hacían reprimiéndote a tí…,” sostiene. “Mis padres estaban orgullosos.” Desde el año 1979 hasta 1990 trabajaba en la Dirección de Migración y Extranjería, su cargo era de técnico de información. “Era trabajo de oficina con documentación, pocas veces con algún tipo de contacto personal – básicamente clasificar los objetivos de las personas que entraban y salían.” Un día la Seguridad del Estado trajo a su oficina el pasaporte de Robert Vesco, uno de los financieros fugitivos más conocidos de aquella época[5] a que Georgina autorizara su estancia en Cuba. “Para mí fue un pasaporte, fue mi trabajo. Después sigo dando la prórroga y por curiosidad empiezo a averiguar quién era Robert Vesco. Vino con 200 millones de dólares, le dan una casa vecina a la de mi familia. Después le cogieron todo su dinero, porque a este Gobierno siempre le hace falta efectivo. Con el dinero se hicieron negocios. Hicieron una causa y lo metieron preso,” explica. Georgina seguía en su oficina. “Por reiteradas entradas y salidas se ponía más interés a aquellas personas,” revela el modus operandi del gobierno cubano y explica que por ejemplo hoy en día se dedica mucha atención a los ucranianos que vienen a Cuba. “Si van para un hotel, se controlan en el hotel. Si van a una casa privada, se exige el dueño de la casa,“ detalla. Georgina explica también el sistema del control de las salidas y entradas al país de las personas marcadas que por ejemplo se manifiestan en contra del gobierno de alguna manera. “Ahora le dicen regulados, antes eran circulados… circulado de aviso de entrada, circulado de aviso de salida, circulado de prohibición. Cuando uno saca su pasaje en la compañía aérea, automáticamente se pasa el circulado de aviso. Se avisa al oficial. Entre el tiempo que usted hace su reservación y la salida puede pasar que el circulado de aviso pasa a ser de prohibición. Usted sacó su pasaje y cuando llegó al aeropuerto pasó a ser prohibición.”

Mientras tanto, Cuba tomó la iniciativa en lo que era el intento de diseminar al socialismo por los países de América Latina y África. “Le dio resultado a Chávez, todavía sigue Maduro. Había agentes que se especializaban en la opinión pública, otros en reclutar mediante chantaje y comprometimiento, extorsiones, secuestros[6]… Todo esto había nacido y se había perfeccionado en KGB,” sostiene. Según Georgina, el mismo proceso funcionaba también como herramienta para deshacerse de las figuras que no estaban de acuerdo con el rumbo. “El Che molestaba en Cuba pues lo botaron a Bolivia, por supuesto… El Che no entendía nunca el socialismo ruso, él no estuvo de acuerdo para nada. En mi opinión muy personal, como la Revolución Cubana no le colmó sus expectativas se lo partió a sembrar él mismo, pero lo mandaron a un lugar donde no había condiciones. Ni por parte de los comunistas bolivianos, ni geográficamente. La ignorancia de estos campesinos, la falta de mapas, logística, comunicación… hasta que finalmente colapsó esta… vamos a decir la guerrilla que nunca llegó a ser la guerrilla. Eran unos alzados dando vueltas. Se puede pensar que lo sacrificaron,” especula. Georgina conocía personalmente a Camilo Guevara, hijo del famoso revolucionario, y también a Fidel Castro Díaz-Balart, hijo mayor del dictador cubano. “Camilo era una persona muy bien llevada. Fidelito iba con su carro a mi Servicentro,” recuerda. Son interesantes también las afirmaciones de Georgina sobre la muerte del presidente chileno Salvador Allende, cuya muerte todavía se encuentra cubierta de misterio. Según ella, cuando quedaba claro que el golpe de estado llevado a cabo por el general Augusto Pinochet no se podía evitar y el gobierno de la Unidad Popular[7] llegó a su fin, se consultó el destino de Allende y se llegó a la decisión de no sacarle de La Moneda[8]. Sostiene que existen pruebas que indican que a Allende y al periodista Augusto Olivares[9] los mataron sus escoltas cubanos. “¿Cómo es posible que salgan los escoltas, que salga Beatriz Allende[10]? Ellos abandonan La Moneda cuando Allende ya está muerto y atraviesan a todo Chile… escoltas cubanos armados. Fidel siempre defendió la tesis de que la revolución socialista se hace con armas y no con la democracia. Le veía con recelo a Allende, no creía en una elección democrática. El padrón es el mismo, no se va actualizando y contextualizando a la situación de cada región. Rafael Correa lo sabía y salió, se aseguró de poder salir de Ecuador antes de entregar el poder.”

El cambio de pensamiento

Volviendo en el tiempo un poco atrás, hasta finales de los años 80, Georgina hace unos comentarios sobre el caso Ochoa y explica la lógica de su persecución desde el punto de vista suyo. “Yo no estoy a favor de la droga, pero tampoco estoy a favor de las armas. La guerra mata tanto que la droga. Si usted mandaba armar un movimiento guerrillero, ¿con qué lo iba a armar? ¿Quién organizó los carteles en Colombia? Los guerrilleros. ¿Y quién organizó los guerrilleros? Cuba.” Según su padre, Ochoa era traidor y se merecía paredón. El clima en los sitios oficiales se puso tenso en aquella época y empezó una cierta ‘cacería de brujas’. La gente se recriminaba de cualquier cosa y Georgina, quien no fue salva de todo eso, dejó de trabajar en la Dirección de Migración y Extranjería. Fue desmovilizada. Para su familia era un desastre. Georgina estuvo tres años sin trabajar.

A través de una relación que mantenía en este tiempo empezó a trabajar en un Servicentro durante el pleno Período Especial. “Era un medio en el cual a alguien que venía del Ministerio lo miraban mal. La gasolina es inflamable y a mí me veían como un chivatón.” Se repartían bonos de gasolina y todas las personas con las cuales antes trabajaba iban allí. Durante los próximos años Georgina experimentó un cambio espiritual y de su pensamiento. Eso en gran medida gracias a su relación con la Iglesia católica. “Siempre creía en Dios. Me llamaba mucho la atención la Iglesia desde el punto de vista histórico, arquitectónico, cultural,” explica. Al mismo tiempo estaba atravesando una situación difícil, le faltaba dinero.

El 24 de septiembre de 1999 se encontró en una misa con Miriam Cantillo[11]. “Más tarde me entregó algunos documentos como ‘La patria es de todos’[12], me explicó todo lo que se hacía de Derechos Humanos. Fue donde yo entré en contacto con la oposición.” En lo que se refiere a las acusaciones de los disidentes cubanos de incitar una guerra ideológica, Georgina opina que por supuesto algunos testimonios, por ejemplo el de Armando Valladares[13], articulados con un fin específico, pueden estar exagerados y multidimensionados. “Pero la esencia es real. ¿Qué pasó en Cuba en el período especial? La neuropatía,” concluye. Su padre falleció en 2011. En este momento Georgina todavía no se manifestaba abiertamente contra el régimen. “Tenía fe en el gobierno, pero llegaron unas contradicciones sociales muy chocantes.”

¿Hasta dónde llegan los tentáculos de los dueños de Cuba?

Una de las declaraciones más explosivas que hace Georgina durante su narración es que Fidel Castro era el verdadero dueño de la CNN y que Cuba contribuyó en la elección del Papa Francisco. “Ted Turner[14] era su testaferro. En la época de la CNN donó a UNICEF mil millones de dólares[15]. Fidel Castro tenía brazos largos, llegaban hasta la Iglesia, hasta Vaticano. Este señor que ahora está presidente de Argentina, Javier Milei, llama al papa de comunista, porque estaba viendo todo eso. Innegablemente con la elección de este papa tuvo mucho que ver el Gobierno de Cuba. Con el patriarca ruso Kirill por primera vez tras mil años se dan manos en Cuba,” apoya su teoría. En la opinión de Georgina, Fidel Castro realmente nunca estuvo ni de un lado ni del otro. Siempre estaba detrás. “Era un pescador de todo que estaba pasando en el mundo. Un descubrimiento, un estudio, un mineral, un animal, un político… como quiera, siempre iba a buscar ganancia para poder imponer la hegemonía.” Georgina sostiene que Cuba funciona como un laboratorio para las armas rusas: “La explosión de la base de supertanqueros en Matanzas – esto son armas rusas… esperaron las condiciones meteorológicas para probarlas. Igual los ataques sónicos…”, y que no hay ningún hombre más mínimo que no merezca ser vigilado en Cuba. “Lo que pasa en la bodega, lo que pasa en la guagua… todo eso se analiza para obtener la información. Si uno no está vigilado, vigila.” Considera que la única solución para asegurar un futuro mejor para Cuba es una intervención militar extranjera y la siguiente desmilitarización de la isla.

 

[1] Tamara Bunke (1937-1967) fue asesinada durante la operación de la CIA y ejército boliviano el 31 de agosto de 1967, fue asesinada durante una emboscada en Vado del Yeso en el Río Grande de Bolivia.

[2] El entonces presidente cubano, Fidel Castro, firmó el 14 de agosto de 1993 el decreto ley que despenalizó la tenencia de dólares y permitió a todos los ciudadanos cubanos que posean ésta u otra moneda convertible, comprar libremente mercancías en los establecimientos hasta entonces destinados a los extranjeros.

[3] Fidel Ángel Castro Díaz-Balart (1949 – 2018), fue el hijo mayor de Fidel Castro. Graduado del Instituto Superior de Ciencia y Tecnología Nucleares de la antigua Unión Soviética, Castro Díaz-Balart, a quien se conocía popularmente como “Fidelito”, estuvo a a cargo del desarrollo de la Planta Nuclear de Juraguá. Fue secretario ejecutivo de la Comisión de Energía Atómica de Cuba desde 1980 hasta 1992, cuando fue destituido por su padre por “ineficiencias” en sus funciones. Escribió varios libros y numerosos artículos sobre temas de ciencia y educación y por más de una década fue enviado como representante de delegaciones científicas y educativas del gobierno de Cuba a varios países.

[4] La Central nuclear Juragua era una planta de energía nuclear que estaba en construcción en Cuba, pero cuyas obras se suspendieron en 1992 tras la disolución de la Unión Soviética y el fin de la ayuda económica soviética a Cuba. Rusia y Cuba buscan financiación de otros países para completar el centro en los mediados de 1990, pero en 2000 los dos países acordaron abandonar el proyecto.

[5] Robert Vesco (1935-2007), fue financiero estadounidense buscado en conexión con delitos que van desde fraude económico a narcotráfico. Vesco pasó décadas prófugo por cargos que van desde estafar a inversores por unos 200 millones dólares en la década de 1970 a contribuir ilegalmente a la campaña de reelección del presidente Richard Nixon. Después de huir de Estados Unidos en 1971, Vesco pasó algún tiempo en las Bahamas y Costa Rica antes de ser aceptado finalmente en Cuba a comienzos de la década de 1980. Posteriormente Vesco fue condenado a prisión por estafar a un laboratorio de biotecnología estatal dirigido por el sobrino de Castro. Vesco fue liberado en 2005 tras cumplir 13 años de condena, y tuvo una vida tranquila en La Habana antes de contraer cáncer de pulmón.

[6] Georgina cuenta el caso de del conocido cantante cubano Alberto Herrera que se casó con una mujer estadounidense y los dos tuvieron hija. Esta muchacha que se llama Osana no pudo irse de Cuba con su madre que la dejó allí debido a los ordenes de las autoridades cubanas. Llegó a viajar a Estados Unidos solo cuando era mayor de edad. Georgina menciona que el caso tiene varios aspectos de lo que pasó a Elián González, quien protagonizó un incidente de significativa relevancia en los medios de comunicación a raíz de su llegada a Estados Unidos y su posterior devolución a la custodia de su padre en Cuba en 2000.

[7] La Unidad Popular (UP) fue una coalición política y electoral chilena de partidos políticos de izquierda.

[8] El Palacio de La Moneda, comúnmente conocido como La Moneda es la sede del presidente de la República de Chile ubicado en la ciudad capital de Santiago.

[9] Augusto Olivares (1930-1973) fue un periodista chileno. El 11 de septiembre de 1973 formó parte del grupo de personas que, junto al presidente Allende, combatieron en la defensa del Palacio de la Moneda durante el Golpe de Estado comandado por Augusto Pinochet.

[10] Beatriz Patricia Ximena Allende Bussi (1943-1977), fue una médica y política socialista chilena, hija de Salvador Allende.

[11] Miriam Cantillo Ramos, opositora cubana.   

[12] Véase https://www.memoryofnations.eu/en/roque-cabello-martha-beatriz-1945, https://www.memoryofnations.eu/en/manzano-gomez-rene-1943 y https://www.memoryofnations.eu/es/roca-antunez-vladimiro-1942 en el archivo de Memory of Nations.

[13] Véase https://www.memoryofnations.eu/en/valladares-armando-1937 en el archivo de Memory of Nations.

[14] Ted Turner (*1938) es un empresario, inversionista, terrateniente, directivo empresarial y magnate estadounidense de los medios, conocido también por ser el fundador de la cadena internacional de noticias CNN y varios canales de televisión, entre otras empresas periodísticas y comerciales.

[15] https://www.nytimes.com/1997/09/19/world/ted-turner-plans-a-1-billion-gift-for-un-agencies.html

 

**************************************************************

„Souhlasím s publikací mého vyprávění. Co se týče pasáží, které by mohly být považovány jako nevhodné k publikaci kvůli pochybnostem o jejich pravdivosti, poskytnu pořizovateli rozhovoru prameny, ze kterých vychází má tvrzení. Říkám své pravdy. V případě, že by na základě toho mohla být poškozena jakákoliv další osoba, sdělím tyto věci pořizovateli rozhovoru mimo záznam.“ Hned po tomto tajuplném prohlášení začíná pozoruhodná cesta do světa spletitých vztahů mezi nejvýznamnějšími osobnostmi kubánského režimu. Nejen o jejich pohnutých osudech nám tentokrát vypráví Georgina Galardy González.     

Dětství a dospívání v rodině tajných agentů

Georgina Galardy González se narodila 14. května 1960 v havanské Vojenské nemocnici rodičům, kteří byli úzce spojeni s kubánským revolučním bojem. Její otec, José Manuel Galardy Alarcón, se narodil v roce 1933 a pocházel z města Contramaestre, které se rozkládá na východě ostrova. V řadách povstalců bojoval s hodností podplukovníka v horách na opačné straně Kuby – nedaleko města Pinar del Río. Zároveň stál u zrodu Komunistické strany Kuby a instituce Departamento de Investigación del Ejército Rebelde – svého času předchůdce kubánských zpravodajských služeb.

Až do roku 1975 potom pracoval na Generálním ředitelství zpravodajských služeb, přičemž se přímo podílel mimo jiné na výcviku Tamary Bunke, mytické špionky německého původu narozené v Argentině a známe pod přezdívkou Tania la Guerrillera, která byla vycvičená právě na Kubě a po boku Che Guevary se následně jako jediná žena vydala rozpoutat revoluci do Bolívie[1]. „Probíhalo to v době, kdy byla Tania infiltrovaná jako špionka v Las Villas. Můj otec fungoval jako její poradce. Infiltrace v Las Villas pro ni měla být svým způsobem zkouškou, po jejímž splnění byla připravená začít naplno pracovat pro Státní bezpečnost,“ vysvětluje. Otec byl zároveň vášnivým spisovatelem, což vyústilo ve vydání několika knih, mezi kterými bychom našli třeba životopisy právě Tamary Bunke a dalších revolucionářů. „Jeho knihy se vydaly dokonce i v Itálii. Psal o tom, co ho zajímalo a dobře znal. Existuje například nevydaný rukopis o dějinách města Contramaestre,“ říká Georgina a dodává, že otec byl vystudovaný politolog, který přijal teorii marxismu za sobě vlastní. „Byl do té teorie ponořený do té míry, že už to nebylo zdravé. Jen jednou si dovolil nesouhlasit s tím, co se odehrávalo na Kubě. Bylo to 26. července 1992, když se povolilo držení dolaru[2]. V té chvíli vyjádřil svůj nesouhlas, ovšem tím to haslo. Nijak proti tomu nebojoval. Tvrdil, že je to kontrarevoluční a anexionistické, protože správný revolucionář si musí vystačit s tím, co je k dispozici. Trval na tom, že je třeba se spokojit s tím, co nám poskytuje revoluce. U nás doma se nesmělo mluvit anglicky, ani poslouchat hudba s anglickým textem. Říkal, že od těch lidí nechce slyšet ani jedno slovo v jejich jazyce. Nic, co souviselo s kapitalistickým světem. Se žvýkačkami jsou musela být velmi ostražitá. Byl to marxistický nacista, protiamericky smýšlející až do konce svých dnů.“

José Manuel Galardy Alarcón se oženil s Elsou Manuelou González Garcia, matkou Georginy. „Byla to výjimečná žena, velmi chytrá, vzdělaná a diskrétní. Mezi námi ale nebyl vztah běžný pro matku s dcerou. Byly jsme spíše kamarádky. Dokonce jsme se oslovovaly „kolegyně,“ vypráví. Georgina matka měla za celý život v podstatě jediné zaměstnání, a to jako členka Generálního ředitelství zpravodajských služeb. Kromě toho pracovala pět let na Sekretariátu pro záležitosti jaderné energie společně s prvorozeným synem Fidela Castra, Fidelem Ángelem Castrem Díaz-Balartem[3]. „To bylo v období, kdy se na Kubě pokoušeli vybudovat jadernou elektrárnu Jaragua[4],“ upřesňuje Georgina.

Z manželství se narodily celkem tři sestry, jedna starší a jedna mladší než Georgina. „Žili jsme v nádherném domě ve čtvrti Playa. Všechny mé kamarádky si stále pamatují na to, jak jsme si u nás hrávaly,“ vzpomíná na dětství. V zápětí ale také dodává, že zatímco dětství bylo v některých ohledech šťastné, z jiného hlediska bylo nesmírně svázané ideologií. Pravidla, jimiž se řídil chod domácnosti, podle ní připomínaly spíše život ve vojenských kasárnách. „Jednoho dne jsem si prozpěvovala jednu píseň o Bohu. Naše sousedka a mé kamarádky mě učili, jak se modlit, což na mě mělo vliv. Ještě dnes se považuji za katolíka, což bylo tehdy nemyslitelné. Musela jsem být pionýrka. To všechno mě nutilo mít rozdvojenou osobnost, jedna tvář byla pro rodinu a druhá byla jen pro mě. Jinak jsem byla ale šťastné dítě. Nic mi nechybělo,“ vypráví.  

V domácnosti socialismus a na oslavách kapitalismus

Zaměstnání rodičů zavedlo rodinu i do zahraničí. Otec Georginy pracoval oficiálně jako diplomat a v roce 1964 byl vyslán na misi do New Yorku. Nicméně, ve skutečnosti měl pracovat jako špion. Zbytek rodiny za ním dorazil o rok později. Společný život ve Spojených státech přerušilo v roce 1971 otcovo prohlášení za nežádoucí osobu ze strany OSN, které vedlo k vyhoštění a návrat na Kubu v roce 1971. Domácnost se mezitím nesla v podobném duchu. Takřka vojenská disciplína se vyžadovala v soukromí, přičemž pokrytectví režimu a života vyšších vrstev se projevovalo především na opulentních oslavách. „Bylo to někdy začátkem 70. let, když jsem se účastnila oslavy patnáctých narozenin jedné známé z vysoce postavené rodiny. Slavilo se to ve velkém sále. Tehdy byla zakázaná muzika v angličtině, třeba Beatles… Nicméně, na té oslavě jsem si připadala jako na módní přehlídce Chanel. Bylo to v totálním nesouladu s ideologií, která mi byla vštipovaná doma. Žili jsme v socialismu, ale užívali jsme si veškeré výdobytky kapitalismu,“ vzpomíná. Rodiče se ve výchově omezovali právě na ideologickou stránku věci, aniž by se rozvíjel nějaký intimní bližší vztah mezi nimi. „To mě bezesporu velmi poznamenalo. Později jsem se vždycky snažila, aby to v mé vlastní rodině fungovalo jinak. Chtěla jsem, aby byl cítit vzájemný respekt a vždycky existoval prostor pro vlastní názor,“ popisuje Gina.

Snahy vysvětlit si dění na Kubě za vlády Fidela Castra

Georgina vystudovala obor zaměřený na migraci na škole Instituto Superior de Inteligencia Hermanos Martínez Tamayo pod hlavičkou ministerstva vnitra, vychovávající mimo jiné budoucí tajné agenty. „Obor migrace byl spíše takovou zástěrkou. Ve škole nás učili, jak utiskovat druhé. A to tím, že utlačovali nás…,“ poznamenává. „Mí rodiče na mě byli pyšní.“ Mezi lety 1979 a 1990 poté pracovala na pozici informačního úředníka na Ředitelství pro migraci a vnější záležitosti. „Byla to práce s dokumentací, jen zřídkakdy se jednalo o to, že bych řešila někoho konkrétního osobně. Šlo o zjišťování úmyslu, s jakým lidé přicházeli na Kubu, nebo opouštěli zemi.“ Jednoho dne se v jejích rukách ocitl pas Roberta Vesca[5], jednoho z nejznámějších finančních podvodníků té doby. Georgina měla vystavit povolení k jeho vstupu na Kubu. „Pro mě to byl prostě jen další pas, byla to moje práce. Později jsem jeho povolení k pobytu několikrát prodlužovala a začala jsem se o toho člověka více zajímat. Přijel s dvěma sty miliony dolarů, dostal dům vedle toho našeho. Potom mu veškeré peníze zabavili. Téhle vládě vždycky chyběla hotovost. Peníze se potom použily pro obchodování. Obvinili ho a poslali do vězení,“ vypráví a nabízí i další vhled do své profese. „Když lidé často cestovali sem a tam, začala se jim věnovat větší pozornost,“ říká a dodává, že dnes se zpravodajské služby například velmi detailně zaměřují na ukrajinské občany. „Když se ubytují v hotelu, jsou pod dozorem. Když se ubytují u soukromníků, vyžadují se informace od těchto lidí,“ upřesňuje. Zevrubné kontrole podléhají také osoby, které se nějakým způsobem veřejně vyjadřují negativně o kubánském režimu. „Teď tomu říkají nařízení, dříve to byly oběžníky. Oběžník ohlašující přílet, oběžník ohlašující odlet, oběžník se zákazem. Když si někdo koupí letenku u leteckého přepravce, automaticky přijde ohlašující oběžník a dozví se to úředník. V době mezi zakoupením letenky a odletem se potom může stát, že z oběžníku ohlašujícího odlet se stane oběžník, který vám ho zakazuje. To znamená, koupíte si letenku, potom  přijedete na letiště a zjistíte, než nikam odletět nemůžete.“ 

 Kubánská vláda mezitím převzala iniciativu ve smyslu šíření socialistického zřízení v zemích Latinské Ameriky a Afriky. „Hugo Chávezovi to vyšlo, Nicolás Maduro je stále u moci. Funguje to na bázi agentů, kteří se specializují na ovlivňování veřejného mínění. Jiní se zaměřují na vyhrožování, vydírání, zkompromitování určitých lidí, únosy…[6] Všechny tyto metody se vytříbily k dokonalosti v KGB,“ nastiňuje. Podle Georginy se podobné metody používaly také v případě, kdy bylo třeba zbavit se lidí nesouhlasících se směřováním kubánského režimu. „Působení Che Guevary na Kubě přestalo být žádoucí, tak ho poslali do Bolívie. Che nikdy příliš nesouzněl se sovětským socialismem. Vlastně s touto cestou vůbec nesouhlasil. Já si myslím, že Kubánská revoluce nenaplnila jeho očekávání, a tak se zároveň sám rozhodl, že to vezme do vlastních rukou. Poslali ho ale na místo, které nesplňovalo předpoklady pro revoluční proces. Připraveni na to nebyli místní bolivijští komunisté a ani geografické podmínky nebyly příznivé. Místní lidé vůči takovým snahám byli lhostejní, chyběly mapy, logistika, komunikace… to všechno dohromady vyústilo ve zhroucení celého projektu. Této, řekněme, guerrilly, která se ve skutečnosti nikdy nestala guerrillou. Bylo to pár povstalců putujících sem a tam. Existují důvody k tomu, abychom si mysleli, že Che byl nakonec obětován,“ spekuluje Georgina, která osobně znala například Camila Guevaru, syna proslulého revolucionáře a také Fidela Castra Díaze-Balarta, nejstaršího syna kubánského diktátora. „Camilo byl pohodář a Fidelito, tak ten jezdil ve svém autě pro benzín na moji pumpu,“ vzpomíná. Bez zajímavosti nejsou ani některé poznámky Georgina na konto stále ne zcela vyjasněného úmrtí bývalého chilského prezidenta Salvadora Allendeho. Myslí si, že puč pod velením generála Augusta Pinocheta byl nevyhnutelný, vláda koalice levicových stran Unidad Popular dospěla ke svému konci, přičemž Allendeho osud byl konzultován s kubánskou vládou s tím, že bylo rozhodnuto o jeho odstranění z prezidentského paláce La Moneda. Uvádí, že existují důkazy, které nasvědčují, že Salvador Allende a novinář Augusto Olivares, který byl v době probíhajícího puče s chilským prezidentem, zemřeli rukou svých kubánských osobních strážců. „Jak je možné, že všichni ti osobní strážci odtamtud mohli vyjít živí, že vyšla živá Beatriz Allende[7]? Když už byl Allende po smrti, tak oni odešli z prezidentského paláce a odešli z Chile přes celou zemi… ozbrojení kubánští osobní strážci Salvadora Allendeho. Fidel vždycky obhajoval tezi, že socialistická revoluce se dělá se zbraní v ruce, a ne prostřednictvím voleb. Cítil vůči Allendemu zášť, protože nevěřil ve volby jako prostředek revoluce. A ten vzorek je stále stejný, jen se aktualizuje postupem času a s ohledem na podmínky v tom daném regionu. Rafael Correa[8] to dobře věděl a opustil zemi. Ujistil se, že bude moci odejít ještě předtím, než předá moc.“

             Změna pohledu na věc

             Na chvíli se vracíme proti proudu času a Georgina se zmiňuje také o případu Ochoa. Vysvětluje pronásledování a neblahý konec tehdejšího revolucionáře ze svého vlastního pohledu. „Víte, já nejsem příznivcem drog. Stejně tak ale nejsem příznivcem zbraní. Války zabíjejí tak, jako drogy. Když byste potřebovali vyzbrojit guerrillu, kde byste na to vzali peníze? A zároveň se ptám, kdo vyzbrojil kolumbijské kartely? Byli to guerrilloví bojovníci. A kdo stál za guerrillou v Kolumbii? Kuba.“ Ochoa se tak podle ní stal obětí systému, ve kterém se zacyklil. Otec Georginy vnímal Ochoa jako zrádce a tvrdil, že si zasloužil odstřelit. V té době na oficiálních místech vládlo velké napětí. Georgina mluví o době honu na čarodějnice. Lidé se navzájem obviňovali z čehokoliv a ona sama se stala obětí těchto nebezpečných her. Byla stažena ze své pozice na Ředitelství pro migraci a vnější záležitosti a ocitla se na dlažbě. Z pohledu její rodina to byla katastrofa. Georgina byla další tři roky bez práce.

             Díky jedné své známosti se nakonec dostala k práci na benzínové pumpě. Ostrovní země procházela bezprecedentní krizí, takzvaným Zvláštním obdobím. „Když někdo přicházel z úřadů spadajících pod ministerstvo, lidé se na něj koukali skrz prsty. Navíc, benzín je velmi ‚výbušná‘ věc a já jsem byla považovaná za donašeče.“ Pohonné hmoty byly na příděl a na benzínovou stanici Georginy přijížděli tankovat její bývalí kolegové a známí. Během následujících let Georgina prošla významnou změnou způsobu přemýšlení o okolním světě. Do značné míry se to odvíjelo od jejího vztahu ke katolické církvi. „Já jsem byla vždycky věřící. Katolická církev mě odjakživa přitahovala, zajímala mě architektura církevních staveb, církevní dějiny, kulturní dějiny,“ vysvětluje. Zároveň nadále pokračovala její neutěšená finanční situace.

             Dne 24. září 1999 se na jedné mši setkala s Miriam Cantillo[9]. „Ona mi později předala různé dokumenty, mezi nimi například ‚La patria es de todos‘[10]. Osvětlila mi mnohé z toho, co se vykonávalo na poli boje za lidská práva. Od té doby jsem byla v kontaktu s opozičním hnutím.“ Co se týče obvinění z podněcování ideologické války, kterému čelí mnozí kubánští disidenti, Georgina poznamenává, že mnohá svědectví publikovaná za účelem svržení kubánského režimu mohou být přehnaná, a že je třeba se na ně dívat v kontextu, ve kterém vznikaly. Naráží při tom na Armanda Valladarese[11]. Zároveň ale zdůrazňuje: „Podstata věci se tím ale nemění. Však se podívejte, co se dělo na Kubě během Zvláštního období… neuropatie. Lidé kvůli extrémnímu nedostatku přicházeli o zrak.“ Georginin otec zemřel v roce 2011. V té době se stále ještě otevřeně nevymezovala proti režimu. „Nějakým způsobem jsem vládě pořád důvěřovala. Nicméně společnost se dostávala do šokujícího stavu a mnoho věcí nedávalo smysl.“

             Kam až sahají chapadla kubánských mocipánu?

             Jedna z nejvýbušnějších teorií, které Georgina rozvíjí během svého vyprávění, je ta, která označuje Fidela Castra za skutečného vlastníka americké zpravodajské stanice CNN. Další pak přisuzuje kubánské vládní garnituře zásluhy na zvolení papeže Františka. “Majitel CNN Ted Turner[12] byl ve skutečnosti bílý kůň Fidela Castra. V době, kdy stál Fidel za CNN, věnovala stanice miliardu dolarů UNICEFu[13]. Fidel měl opravdu velmi dlouhá chapadla. Jeho vliv sahal dokonce až do katolické církve, přímo do Vatikánu. Javier Milei, současný prezident Argentiny, označuje papeže Františka za komunistu, a má k tomu důvod. Je nepopíratelné, že na zvolení papeže Františka se podílela kubánská vláda. Však také poprvé po asi tisíci letech si římskokatolický papež a moskevský patriarcha Kirill podali ruce právě na Kubě,“ opírá svá tvrzení o setkání obou církevních představitelů, ke kterému došlo v Havaně.

             O pozici Fidela Castra tvrdí, že ve skutečnosti  hrál na všechny strany a snažil se držet v pozadí: „Tam číhal a bedlivě pozoroval veškeré dění. Čekal na to, až se k němu donese, že se něco vynalezlo, že vyšla nějaká vědecká studie, že se začal určitým způsobem využívat nějaký minerál, rostlina, že se někde objevuje nadějný politik. Čekal na cokoliv, co by mohl jakýmkoliv způsobem využít, na čem by se obohatil. Hromadil zisky, které mu pomáhaly prosazovat svou hegemonii.“ Georgina také označuje Kubu za laboratoř pro ruské zbraňové systémy: „Třeba výbuchy obrovských nádrží na ropu v Matanzas[14], za těmi jsou ruské zbraně. Čekalo se na vhodné počasí, aby to vyzkoušeli. To samé platí pro záhadné zvukové útoky na diplomaty[15],“ a zároveň věří, že na Kubě je sledován úplně každý. „To, co se odehrává v obchodě s potravinami, to, co si lidé povídají v autobusech hromadné dopravy… to všechno jsou informace, které se shromažďují a vyhodnocují. Když někdo zrovna není v hledáčku, znamená to, že sleduje ostatní.“ Za jediné řešení situace na Kubě považuje zahraniční intervenci a následnou demilitarizaci ostrova.

 

[1] Tamara Bunke (1937-1967) byla zavražděna během společné operace CIA a bolivijské armády dne 31. srpna 1967 v lokalitě Vado Yeso, Río Grande de Bolivia.

[2] Tehdejší kubánský prezident Fidel Castro podepsal 14. srpna 1993 dekret, který povolil držení dolaru všem kubánským občanům a zároveň používání měny při nákupech v obchodech, které do té doby mohli využívat pouze cizinci.

 

[3] Fidel Ángel Castro Díaz-Balart (1949 – 2018), byl nejstarší syn Fidela Castra. Vystudoval jadernou energetiku v Sovětském svazu. Všeobecně známý jako Fidelito, byl v čele projektu vybudování jaderné elektrárny Jaragua. Mezi lety 1980 a 1992 byl tajemníkem Kubánské komise pro jadernou energii. Byl autorem mnoha vědeckých článků a knih a celou dekádu stál v čele všech kubánských vědeckých delegací v zahraničí.

[4] Jaderná elektrárna Juragua je nedokončený projekt nukleární elektrárny poblíž stejnojmenné vesnice. Stavba se přerušila v roce 1992 kvůli rozpadu Sovětského svazu a konci ekonomické podpory Kuby. Kuba y Rusko poté sháněly peníze na dostavbu ve třetích zemích, ale v roce 2000 nakonec skončily i tyto snahy.

[5] Robert Vesco (1935-2007), byl americký finančník hledaný mimo jiné pro finanční podvody a obchod s drogami. Několik desítek let strávil na útěku před obviněními, mezi kterými figurovalo například podvod v hodnotě 200 milionů dolarů a následná nelegální účast na kampani Richarda Nixona. Z USA utekl v roce 1971. Poté, co pobýval na Bahamách a v Kostarice, se na začátku 80. Let usídlil na Kubě. Nicméně i tam byl nakonec odsouzen za zpronevěru peněz pro laboratoř pod vedením člena klanů Castrových. Na svobodu se dostal po třinácti letech v roce 2005. Měl zemřít v Havaně na rakovinu plic, což dodnes mnoho konspiračních teoretiků zpochybňuje s tím, že smrt pouze předstíral.

[6] Georgina vypráví příběh, ve kterém figuruje slavný kubánský zpěvák Alberto Herrera. Ten se oženil s Američankou a měl dceru. Dívka, která se jmenuje Osana, se nemohla s matkou vrátit kvůli kubánským úřadům do USA. Nakonec se jí to podařila až po dovršení plnoletosti mayor de edad. Podle Georginy se případ v mnohém podobá Eliánu Gonzálezovi, který jako dítě emigroval za příbuznými na Floridu, nicméně v roce 2000 se musel vráítit zpět na Kubu do otcovy péče.

[7] Beatriz Allende byla dcera chilského prezidenta.

[8] Rafael Correa je bývalý ekvádorský prezident, blízký spojenec dalších amerických levicových politiků kladně hodnotících odkaz kubánské revoluce.

[9] Představitelka kubánského opozičního hnutí.

[10] Viz. Martha Beatriz Roque Cabello, René Gómez Manzano y Vladimiro Roca Antúnez.

[11] Viz. Armando Valladares.

[12] Ted Turner (*1938) byl svého času jedním z nejbohatších lidí v USA. Podnikatel a investor známý jako zakladatel mediálního domu CNN.

[13] Více například zde: https://www.nytimes.com/1997/09/19/world/ted-turner-plans-a-1-billion-gift-for-un-agencies.html.

[14] Více například zde: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-fotky-z-kuby-kde-hori-zasoby-ropy-pro-celou-zemi-211189.

[15] Více například zde: https://www.lidovky.cz/svet/zahadny-utok-zvukem-na-desitky-diplomatu-v-havane-na-nahravce-slysim-cvrcka-rika-expert.A190107_151237_ln_zahranici_ele.