The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

José Elías González Agüero (* 1954)

• nació el 26 de diciembre de 1954 en Bayamo, Cuba

• su padre era uno de los fundadores del Partido Comunista de Cuba

• fue jugador de béisbol en el equipo de La Habana

• su difícil situación económica le llevó a afectar los resultados de los partidos por dinero

• sobre este fenómeno ampliamente practicado publicó el libro “Majá”

• acabada su carrera de pelotero, trabajó varios en la agricultura

• se desempeñó también en los sindicatos

• en 2005 emigró a los Estados Unidos y decidió revivir el Partido Unión por Cuba Libre, posteriormente regresó a Cuba

• junto con Óscar Biscet es uno de los coordinadores del Proyecto Emilia

***Český příběh je umístěn za španělským***

 

“Mi padre fue uno de los fundadores del Partido Comunista de Cuba y de la Policía Nacional Revolucionaria. Fue una persona muy integrada, tenía alrededor de diecisiete medallas,” dice José Elías González Agüero, nacido el día 26 de diciembre de 1954 en la ciudad de Bayamo que se encuentra en la actual provincia de Granma, en aquellos tiempos llamada Oriente.

Hoy en día reside en el barrio Vedado que forma parte de la capital cubana, La Habana. Su infancia fue llena de actividades deportivas, de las cuales su preferida fue el béisbol, en Cuba también conocido como la pelota. Tiene tres hermanos menores y sus padres fueron de origen campesino. Sin embargo, su padre, Elías Manuel González Infante, se convirtió rápidamente en uno de los representantes de alto rango dentro del movimiento revolucionario liderado por Fidel Castro. Cuando triunfó la Revolución Cubana, su padre se encontraba en Argentina, donde preparaba la transmisión de la Radio Rebelde de América Latina. Más tarde ocupaba tanto los puestos de importancia en la vida civil como en el Ejército. “Estuvo en una serie de países… en Angola, ejerció como diplomático en Corea del Norte. Trabajó mucho con Raúl Roa[1]. Cuando era niño, me lo presentó,“ dice José y comenta sobre la relación complicada que su padre tuvo no solo con él, sino con todos sus hijos. „Nos desatendió completamente. Ahora yo estoy aquí, soy opositor y los tres hermanos míos están en los Estados Unidos, se fueron. Nos marginó… cuando vino un hermano mío de los Estados Unidos, dijo que no le iba a recibir,“ describe la situación familiar marcada por las opiniones contradictorias. Elías Manuel González Infante murió abandonado en 2019 a la edad de 86 años. “No tuvo atención de ningún tipo. Vivía enamorado de lo que ellos llaman de la Revolución y no se quejaba de nada. Vivía en una casa lujosa, pero la heredó de su esposa. No es que le hubieran dado algo, él decía que no quería nada, que había que darle a la Revolución,” cuenta José y dice que a pesar de todo ello fueron precisamente sus hijos, quienes al final le cuidaban hasta su fallecimiento.

La gran desilusión de un jugador prometedor de béisbol

José estudió para ser mecánico de motor y fuselaje de aviación y al mismo tiempo se dedicaba al deporte. Alrededor del año 1970 ya estaba trabajando en la Aviación Agrícola. Sin embargo, su pasión por el béisbol chocó con la corrupción en el deporte cubano. Sobre este tema publicó un libro llamado “Majá”. “En este libro hago un testimonio sobre algo que siempre han tratado de tener escondido. El béisbol era un deporte nacional, una cosa de ejemplo, sin embargo, estaba lleno de mentiras. Fidel, en su sueño utópico, dividió el deporte antes de 1959 y después de 1959. Se acabó el profesionalismo, porque el hombre no era una mercancía y el deporte profesional sirvió para explotar al deportista,” explica José, en los años 70 jugador del equipo de La Habana que hasta se convirtió en campeón nacional en 1974. Siendo padre de dos hijos buscaba maneras de mejorar su situación económica y aprovechó la oportunidad que se le presentó. “Hubo una gente que me pidió que me vendiera…,” dice y devela que a finales de los años 70 y al principio de los 80 los apostadores les pagaban hasta 1500 pesos por afectar el resultado de un juego. “Eso era dinero… una casa valía unos 3000 pesos. Íbamos a los restaurantes de lujo… yo no sabía que existía este mundo,” admite. La vida de los atletas cubanos quienes fuera de esto no tenían prácticamente ninguna posibilidad de ganarse una vida mejor fue muy triste. “Nos siguen explotando, todavía hoy andan deportistas por allí alcoholizados, tanto luchadores como peloteros. Se han olvidado de ellos. Yo tenía dos pantalones y nos daban un par de tenis. O sea, ellos para lograr esa idea del deporte revolucionario lo que hicieron fue destruir a jóvenes soñadores como nosotros. Y eso nos llevó a caminos como este. Hay gente que me dice: “pero los otros no lo hicieron”… pues yo sí lo hice. Es una etapa con la que no estoy contento, pero bueno, está dentro de la historia de mi vida y no lo puedo borrar.” Las prácticas de los apostadores, los intermediadores y los deportistas no escaparon a los agentes de Seguridad del Estado. Entonces empezaron los interrogatorios. “A nosotros no nos sancionaron, pero sí sancionaron a los apostadores. Los sancionaron por peligrosidad, entre tres y cinco años,” cuenta.

El presidente de cooperativa agrícola

Alrededor del año 1980, José ya estaba trabajando como soldador en una fábrica de guaguas. En este mismo período observaba con preocupación como se repudiaba a las personas que tomaban parte en las manifestaciones en contra del régimen. Siguió también los acontecimientos que tuvieron lugar en la Embajada del Perú[2]. „Empiezo a ver cosas que realmente no eran lo que habíamos estudiado. Empiezo a ver la verdad. Antes pensaba que si trabajábamos, si cumplíamos y nos sacrificábamos, iba a haber una mejoría, sobre todo en la vida personal y en Cuba en general, pero esos logros nunca los vi,“ comenta. Trabajando en la agricultura, se alejó de la vida en la capital por aproximadamente unos 14 años. “Terminé siendo presidente de una cooperativa. Aquello era trabajar sin recursos. Al fin y al cabo nos quedamos casi sin combustible,” describe la situación económica de este tipo de compañías. Adquiriendo conocimiento sobre el funcionamiento de las cosas en Cuba estaba llegando a la conclusión de que todo el sistema era un fracaso. Se desempeñó en los sindicatos durante unos 20 años, sin embargo, inclusivamente allí se encontraba con un terrible caos e incompetencia. “El trabajo de los sindicatos es decorativo. La actividad sindical en realidad no existe, es una representación más de la tiranía castrista.” En aquel entonces, en Cuba funcionaba el sistema de méritos, según los cuales la gente tenía derecho a reclamar privilegios. “Yo tenía diez méritos relevantes por trabajar diez años en un contingente en la agricultura y gracias a ello me entregaron una vivienda. Sin embargo, esta misma casa se lo había dado Pedro Miret[3] a unos rusos. Rompí la puerta y el otro día vinieron. Tocaron la puerta y me dijeron que no me moviera, que fuera a perder la vivienda,” cuenta. José estaba preparado para luchar con ellos. “Menos mal que me dieron la espalda, estaba allí con un primo mío con el palo dispuesto a fajar, porque no me iban a sacar de allí.” Al final pudo quedarse.

Revivir el Partido Unión por Cuba Libre

La frustración se acumulaba hasta el momento en que José decidió emigrar de Cuba. Eso era en el año 2005. “Siendo presidente de una cooperativa celebré los cumpleaños de mi hija comprándole una pizza que se repartió entre ella y su amiguita y dos refrescos. Tenía problemas con mis opiniones, no podía cumplir con mi trabajo, entonces pedí la baja y a través de Costa Rica y México me fui a los Estados Unidos.” Allí se reunió con su mamá, en aquel entonces de 65 años de edad, que había emigrado en 2000. Quería publicar sus libros con denuncias de las inmoralidades que existen en Cuba. Al mismo tiempo llegó a conocer a otros cubanos que vivían allí. “Para mí, estos emigrantes fueron un ejemplo. Propuse a revivir el Partido Unión por Cuba Libre que se había fundado en 1960.” Participando en el Proyecto Emilia[4] creado por el médico Oscar Elías Biscet[5] trabaja sistemáticamente en la educación y concientización del pueblo de Cuba. José regresó, porque le resultaba muy difícil traer a su familia a los Estados Unidos. “Tenemos que hacer una transición pacífica, sin derramamiento de sangre,” comenta. “Llevamos treinta años sin hacer una termoeléctrica, sin hacer una carretera, un hospital. Esto es final de lo que ellos llamaron la revolución.” Cuando se le pide que hable sobre las represiones, antes de contar historias suyas, se pone a denunciar el caso de Carlos Manuel Pupo Rodríguez, prisionero político cubano y coordinador nacional del Proyecto Emilia. “Pupo fue secuestrado en la manifestación del 11 de julio de 2021 en la localidad de San Antonio de los Baños. Es un hombre que tiene 70 años y que ya en 1975 fue disparado en el abdomen por parte de un oficial del ministerio del Interior. Del mismo modo, en 1992, perdió la visión de un ojo a causa de la golpiza que recibió por interferir en la paliza que varios oficiales le daban a otra persona,” explica. En las manifestaciones del 11 de julio, se le acusó a Pupo de romper un cordón de las boinas negras para meterse en la estación de Policía para buscar armas. “Un hombre de 70 años va a romper un cordón policial, de la gente que se están preparando todos los días para dar golpes...” dice José irónicamente. Al final, dos oficiales tuvieron que desmentir este testimonio, porque deshonestaba la preparación de las Fuerzas de Seguridad. A pesar de ello, Carlos Manuel Pupo Rodríguez fue incriminado y procesado por el delito de “desorden público”. Se hizo firme la sentencia que lo condenó a seis años de prisión. El mismo José también ha sido objeto de arrestos. “Yo tengo permanentemente la gente que está chequeando... son los vecinos que me informan. Siempre les daba muchos resultados el miedo. Tengo como 26 detenciones. He visitado casi todas las estaciones de policía, me conocen en muchas,” dice sonriendo. Las medidas económicas que el gobierno cubano está introduciendo recientemente las considera un mero intento de ganar tiempo. Sin embargo, en lo que se refiere a la capacidad de mantenerse del régimen cubano, es optimista, ya que cree que el pueblo está perdiendo miedo.   

 

[1] Entre el 17 de julio de 1959 y el 2 de diciembre de 1976, Raúl Roa García fue ministro de Relaciones Exteriores de Cuba.

[2] El 4 de abril de 1980 la embajada del Perú en La Habana fue escenario del mayor caso de asilo y refugio bajo protección diplomática de la historia.​ Más de diez mil cubanos se encontraban bajo la protección diplomática en un área de apenas 2,000 metros cuadrados.

[3] Pedro Miret Prieto (Santiago de Cuba, 19 de febrero de 1927 - La Habana, 15 de enero de 2016)1​ fue un ingeniero civil, militar y político cubano que ejerció desde 1959 hasta 2009 diferentes cargos superiores en el gobierno de Cuba y en el Partido Comunista de Cuba.

[4] Proyecto Emilia es una de las inciativas de la oposición cubana que busca promover y proteger los Derechos Humanos, democracia y libertad del pueblo cubano.

[5] Óscar Elías Biscet González (La Habana, 1961) es un médico cubano quien fue encarcelado por el gobierno de ese país en calidad de prisionero político. Acusado de denunciar ante el gobierno cubano su sistema sanitario, cumplía condena de 25 años de cárcel, tras ser considerado una amenaza para el estado.​ Fue puesto en libertad el 11 de marzo de 2011.

 

***************************************************************

„Můj otec byl jedním ze zakladatelů Komunistické strany Kuby a Národní revoluční policie. Byl velmi oddaným komunistou. Za svou činnost dostal bezpočet různých medailí a ocenění,“ zmiňuje hned na úvod José Elías González Agüero, narozený 26. prosince 1954 ve městě Bayamo, které leží v provincii Granma, v té době nazývané Oriente.

Dnes žije ve čtvrti Vedado, která je součástí hlavního města Havany. Jeho dětství se neslo ve znamení sportu, přičemž nejvíce si oblíbil baseball, na Kubě známý také pod lidovým označením pelota. Má tři sourozence a jeho rodiče pocházeli z venkova. Otec, Elías Manuel González Infante, se poměrně brzo stal jedním z významných komunistických kádrů. V momentě vítězství Kubánské revoluce pobýval v Argentině, kde se podílel na přípravách vysílání Revolučního rádia Latinské Ameriky. Později zastával významné funkce jak v civilním životě, tak v armádě. „Pracoval v celé řadě zemí. Byl diplomatem v Severní Koreji, hodně spolupracoval s Rafaelem Roou[1]. Když jsem byl malý kluk, tak mě s ním seznámil,“ vypráví José Elías a zdůrazňuje, že kvůli otcově pracovnímu nasazení byl vztah s dětmi velice složitý. „On nás totálně odstřihl. Já jsem dnes disident a moji všichni moji sourozenci emigrovali a žijí ve Spojených státech amerických. Byli jsme odsunuti na druhou kolej. Když přijel jeden z mých bratrů, otec se s ním odmítal setkat,“ popisuje komplikované vztahy v rodině, poznamenané odlišným světonázorem. Elías Manuel González Infante zemřel v roce 2019. Bylo mu 86 let a od kubánského režimu se mu nedostávalo žádné zvláštní pozornosti. „Žádná péče, nic. On byl celý život zamilovaný do toho, čemu říkají revoluce a na nic si nestěžoval. Žil sice v přepychovém domě, jenže to bylo díky dědictví jeho manželky. Nebylo to tak, že by mu režim něco daroval. On ale tvrdil, že je potřeba obětovat se pro revoluci a nic po ní nechtít,“ vypráví a dodává, že nakonec to byli stejně jeho synové, kteří ho doprovázeli během jeho posledních okamžiků na tomto světě.

Rozčarování a vystřízlivění nadějného sportovce

José Elías studoval na leteckého mechanika a zároveň se věnoval na vrcholové úrovni baseballu. Kolem roku 1970 už pracoval. Jeho vášeň pro sport se ale střetávala s korupcí v tomto na Kubě národním sportu. Tomuto tématu se věnuje ve své knize „Majá“, kterou vydal později. „Je to svědectví o věcech, které se režim vždycky snažil udržet v utajení. Baseball byl národní sport, taková vlajková loď kubánského režimu, jenže celé to bylo postavené na lži. Fidel se ve svém utopickém snu rozhodl rozdělit sport na to, co se dělo před revolucí v roce 1959 a po ní. S nástupem komunismu měl přestat existovat profesionální sport, protože podle oficiální doktríny člověk neměl být považovaný za obchodní artikl a právě profesionální sport prý vykořisťoval sportovce,“ vysvětluje José Elías, v sedmdesátých letech hráč týmu hlavního města Havany, který se v tomto období dokonce stal národním šampionem. Jakožto otec od rodiny se pokoušel najít způsob, jak zlepšit svou finanční situaci a využil příležitost, která se mu naskytla. „Přišli za mnou lidé, kteří mě žádali o ovlivňování výsledků baseballových utkání…“ přiznává a odhaluje, že v té době byli sázkaři ochotní podplácet hráče částkami kolem 1500 pesos. „To byly tehdy velké peníze. Dům stál nějakých 3000 pesos. Najednou jsme mohli chodit do luxusních restaurací. Předtím jsem ani netušil, že takový svět vůbec existuje,“ popisuje změnu životního stylu, která přišla. Život kubánských sportovců se jinak nesl ve znamení živoření a v podstatě nebyl jiný způsob, jak si polepšit. „Pokračuje to dodnes. Je celá řada bývalých sportovců, kteří se potácejí opilí ulicemi. Dříve to byli třeba boxeři nebo právě hráči baseballu. Jenže upadli v zapomnění. Já jsem měl tehdy na hraní dvoje kalhoty a dali mi jeden pár tenisek. Tím chci říct, že myšlenka revolučního sportu bez profesionálních hráčů v podstatě zničila sny mladých talentů. Svedlo nás to na tuto cestu. A jsou lidé, kteří mi říkají, že ne všichni se zachovali tímto způsobem. To je možné, ale já jsem mezi nimi nebyl. Nejsem na to pyšný, ale je to součást mého příběhu, kterou nemůžu vymazat.“ Ilegální praktiky sázkařů, různých prostředníků a sportovců neušly pozornosti agentů tajných služeb a policie. Začaly výslechy a pronásledování. „Hráči žádné tvrdší tresty nedostali. Sázkaři byli ale často obviněni z ohrožování pořádku a fasovali mezi třemi a pěti lety ve vězení,“ popisuje.

Vedoucí zemědělského družstva

Přibližně v roce 1980 už José Elías pracoval jako svářeč ve fabrice na autobusy. Ve stejném období ho začaly znepokojovat nenávistné projevy proti lidem, kteří se rozhodli postavit se režimu a účastnili se například demonstrací v ulicích měst. Jeho pozornosti neunikly ani události, ke kterým došlo v roce 1980 na velvyslanectví Peru[2]. „Začal jsem si všímat, že věci doopravdy nefungují tak, jak nám to bylo prezentováno ve školách. Najednou jsem viděl skutečnost. Do té doby jsem si myslel, že když budeme pracovat, plnit plán a obětovat se pro naši zemi, přinese nám to všem zlepšení. Jak v osobním životě, tak obecně. Jenže nic takového jsem nikde nespatřoval,“ vysvětluje. Když začal pracovat v zemědělství, vzdálil se na nějakých čtrnáct let z hlavního města. „Nakonec jsem to dotáhl až na vedoucího zemědělského družstva. Bylo to ale velmi obtížné. Neměli jsme nic. Nakonec nám chybělo i palivo do zemědělských strojů,“ popisuje hospodářskou situaci v těchto družstvech. S tím, jak si uvědomoval některé věci o podstatě kubánského režimu, docházel k závěru, že to celé byla jedna velká katastrofa. Navíc celých dvacet let působil v odborech, kde také neviděl žádné náznaky zlepšení. I tam se setkával s chaosem a neschopností. „Odbory byly v podstatě na okrasu. Ve skutečnosti nevyvíjejí žádnou činnost. Je to jen další projev tyranie pod taktovkou Fidela Castra.“ Vzpomíná, že tehdy na Kubě fungoval systém odměn. Lidé v závislosti na svých zásluhách mohli požadovat různé bonusy a privilegia. „Já jsem měl něco jako deset bodů, které jsem získal za deset let práce v zemědělském družstvu. Díky tomu mi přidělili byt. Nicméně ten samý byt přidělili zároveň i nějakým ruským funkcionářům. Dal jim ho přímo Pedro Miret[3]. Rozbil jsem dveře a dalšího dne si pro mě přišli. Řekli mi, že jestli něco udělám, o ten byt přijdu,“ popisuje. José Elías byl připravený se s nimi prát. „Naštěstí odešli. Byl jsem tam se svým bratrancem, měli jsme baseballové pálky a byli jsme rozhodnuti se s nimi bít, protože já jsem se odmítal vzdát.“ Byt mu nakonec zůstal.

Vzkříšení politické strany Partido Unión por Cuba Libre

Jeho frustrace se hromadila až do chvíle, kdy se rozhodl emigrovat. Byl rok 2005. „Pracoval jsem jako vedoucí zemědělského družstva. Když ale moje dcera slavila narozeniny, nemohl jsem si dovolit nic jiného, než koupit jí a jedné její kamarádce dvě limonády a jednu pizzu, kterou si musely rozdělit napůl. Taky jsem se dostával do problémů kvůli svým názorům. Už jsem tam nemohl dále pracovat, takže jsem požádal o propuštění a přes Kostariku a Mexiko jsem odcestoval do Spojených států amerických.“ Tam se setkal se svou matkou, tehdy pětašedesátiletou, která odešla z Kuby už v roce 2000. Zamýšlel vydat knihu, ve které by poslal nekalosti, se kterými se na Kubě setkával. Současně začal poznávat kubánské exulanty žijící v USA. „Ti lidé pro mě byli obrovskou inspirací. Navrhl jsem, že bychom mohli zkusit vzkřísit politickou stranu Partido Unión por Cuba Libre, která byla původně založena v roce 1960.“  Začal spolupracovat také s Projektem Emilia[4], který založil kubánský disident a lékař Óscar Biscet[5]. V rámci této činnosti se systematicky věnoval budování povědomí o zkorumpovaném a tyranském režimu. Na Kubu se po několika letech vrátil, protože se mu nedařilo dostat do Spojených států amerických zbytek své rodiny. „Musíme se zaměřit na nenásilnou změnu režimu, bez krveprolití,“ tvrdí. „Už třicet let se tady nepostavila jediná elektrárny, ani kus silnice, ani nemocnice. Jsme na konci toho, čemu říkají revoluce.“ Když má José Elías mluvit o pronásledování ze strany kubánských úřadů, zmiňuje nejprve případ Carlose Manuela Pupa Rodrígueze, politického vězně a koordinátora Projektu Emilia. „Pupo byl unesen v rámci protestů, které propukly 11. července 2021 v San Antonio de los Baños. Je to člověk, kterému je 70 let. Už v roce 1975 ho jeden policista střelil do břicha. V roce 1992 přišel o jedno oko, když ho policisté zbyli kvůli tomu, že se zastával jiného člověka, který dostával výprask,” vysvětluje. Na demonstracích 11. července 2021 byl Pupo obviněn z toho, že měl prorazit kordon speciálních jednotek za účelem vniknutí do policejní stanice, kde měl chtít ukrást zbraně. “Takže sedmdesátiletý pán prorazí policejní kordon, složený z mužů, kteří jsou vycvičeni k tomu, aby se nic takového nemohlo stát…” podivuje se ironicky José Elías. Toto obvinění nakonec museli vyvrátit samotní policisté, kteří by jinak vypadali jako úplní amatéři. I přesto byl ale Carlos Manuel Pupo Fernández odsouzen za vyvolávání nepokojů a vyfasoval šest let ve vězení. Samotný José Elías byl také několikrát zatčen. „Tady před domem někdo stojí a kontroluje, co se děje, takřka neustále… říkají mi o tom sousedé. Víte, režim vždycky dobře fungoval na bázi vyvolávání strachu. Já jsem byl zatčen 26krát. Už jsem navštívil snad všechny policejní stanice ve městě,“ říká s úsměvem. Podle něj jsou ekonomické reformy zaváděné v posledních letech snahou režimu získat nějaký čas. Nicméně, pokud jde o jeho životaschopnost, je José Elías optimistou. Věří, že Kubánci už nemají strach.

 

[1] Od 17. července 1959 do 2. prosince 1976 byl Raúl Roa García ministrem zahraničních věcí Kuby.

[2] 4. dubna 1980 se na velvyslanectví Peru v Havaně uchýlilo více než deset tisíc odpůrců režimu Fidela Castra

[3] Pedro Miret Prieto (Santiago de Cuba, 19. února 1927 – 15. ledna 2016) byl kubánský inženýr, voják a politik. Mezi roky 1959 a 2009 zastával vysoké pozice v kubánské vládě a v Komunistické straně Kuby.

[4] Proyecto Emilia je iniciativa založená několika kubánskými disidenty, kteří v jejím rámci bojují za dodržování lidských práv, demokracii a svobodu na Kubě.

[5] Óscar Elías Biscet González (* 20. července 1961, Havana, Kuba) je kubánský lékař a aktivista v boji za lidská práva a demokracii, někdejší politický vězeň. Ve vězení strávil více než 10 let.