The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Celia Iris González Álvarez (* 1985)

• nació en 1985 en el barrio residencial de Miramar en La Habana en familia de un coronel jubilado

• su infancia estaba llena de contradicciones, por una parte vivían en un barrio lujoso, por otra parte su padre trabajaba de taxista y lavaba dinero

• a los catorce años se hizo una joven comunista y rápidamente se convirtió en secretaria general en su escuela, sin embargo, pronto abandonó a la organización

• es artista audio-visual y en su obra se centra en diferentes aspectos de la vida en un país totalitario

• a pesar de haber sido una artista reconocida en los espacios oficiales y museos cubanos, llegó a relacionarse con los artistas independientes

• cuando su expresión artística la llevó en un grave conflicto con el régimen, decidió emigrar, hoy en día reside en México

• por sus actividades fue amenazada incluso por sus familiares

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

“Siempre me hacía muchas preguntas sobre cómo funcionaban las cosas,” dice Celia Gonzalez Álvarez, nacida en 1985 en el reparto Miramar, una de las mejores zonas de La Habana. Su padre era coronel del Ministerio del Interior de Cuba y pasó un tiempo en la guerra en Angola[1]. De allí regresó en 1989 y lo jubilaron. “Después del caso Ochoa[2] jubilaron a muchos de los viejos de la Seguridad del Estado y renovaron a toda esta gente. Es decir, sacaron a los de Fidel[3] y pusieron a los de Ramiro[4].” Al mismo tiempo se cayó el muro de Berlín. El mundo iba a cambiar y lo mismo se puede decir también sobre la vida de la familia de Celia. “Empecé a ver cómo mi papá hacía cosas ilegales,” cuenta Celia. Se puso a trabajar de taxista para tener acceso a los dólares que traían los turistas, lavaba el dinero, pero igual le resultaba bastante complicado mantener a la familia. La vida entre el oficialismo y la necesidad de sobrevivir de cualquier manera despertaba en Celia una sensación de ambigüedad. “Era una situación muy extraña. Vivimos cerca de una tienda que era en princípio para diplomáticos, tenía de todo. Una tienda abastecida como las que nunca más hubieron después. Había chiclets, caramelos, muñecos... todas las entradas del capitalismo. Por otro lado en mi casa habían fotos de Che, de Fidel. O sea, una integración total a la Revolución. Y mi papá estaba lavando dinero como podía para comprarme zapatos.” A eso se sumó que Celia iba a una escuela llamada Seguidores del Ejército Rebelde, donde todas las mañanas los estudiantes repetían la mantra “Seremos como el Che”. “Pero al mismo tiempo los maestros nos vendían caramelos por 50 centavos de dólares.” La mayor parte de los niños venía de familias ricas que habitaban la misma zona como la familia de Celia. Su papá recibió la casa del Gobierno todavía en los tiempos de coronel, pero desde entonces su situación cambió sustancialmente. “Yo iba a las clases con una bolsa plástica y mi papá me pintaba los zapatos con maque para pintar rejas. Crecí en la contradicción.”

A los catorce años se hizo joven comunista. “Me importaba sacar buenas notas y no cuestionaba nada.” Un año después ya ejercía la función de la secretaria general de la Escuela del Arte. “Tomé muy en serio lo de ser comunista. Hice reuniones a las ocho de la noche, porque era la hora en la que todo el mundo podía. Hacía reuniones de 30 personas a los 15 años,” recuerda y describe como requería la conducta ejemplar de todos, incluídas las hijas de los hombres más importantes del regímen cubano que atendían la misma escuela. Las madres de ellas llegaron para quejarse y Celia fue sancionada por la directora. “Me fui a mi casa muy mal, no entendía nada y en ese momento dejé los Jóvenes Comunistas.” La vida de Celia cambió. Empezó a dedicar mucho tiempo a los estudios del Arte Contemporáneo y se la abrieron también nuevos espacios en La Habana. Ya no era la niñita del Miramar. Conocía a otras partes de la ciudad, como La Lisa y Guanabacoa. “Me hacía muchas preguntas sobre cómo funcionaban las cosas. Estamos hablando de 2003, 2004... cuando me estaba graduando. Estaba prohibido entrar a los hoteles para los cubanos, estaba prohibido comprarte una computadora, salir del país...,” cuenta cómo surgían sus dudas sobre la situación en Cuba. Sin embargo, al mismo tiempo dice que no sabía nada de la Primavera Negra en 2003[5], porque a pesar de haber tenido muchas preguntas, no se movía entre los disidentes. En su grupo de amigos buscaban captar de manera artística a la contraposición entre las imposiciones legales y las reglas estatales y la necesidad. A través del estado los invitaban a bienales internacionales. “Era porque nunca nos reuníamos con la disidencia reconocida como disidencia.” La manera de moverse en la línea que dividía lo todavía aceptable y lo que ya era considerado demasiado contestatario de vez en cuando causaba cierta tensión. Según Celia, es precisamente eso que define a su Cuba.

En 2008 contribuyó en una obra llamada “En medio de qué” dentro de la cual llamaban al público a escribir en las paredes nombres de artistas censurados. “Fue catalogado de contrarrevolucionario. Fuimos llamados por vía oficial a salirnos de la exposición.” Celia tuvo que decidir si se va a inclinar hacia el oficialismo y podrá disfrutar de las ventajas como vender sus obras o si se va a lanzar en otra dirección. “No quería aprender a vivir con los mecanismos que te permitían funcionar dentro del sistema y al mismo tiempo no estar de acuerdo con un montón de cosas. Lo considero como lo más peligroso y eso que teníamos que lidiar con ello cuando teníamos 20 años. Era extraño y complejo.”

Celia participó en el Bienal 00[6], proyecto artístico iniciado en 2018 por el artista Luis Manuel Otero. “Mi compañero Henry y yo participamos con una intervención. Le pusimos unas flores conmemorativas a un ministro de Trabajo de los años 30 en un busto que había sido levantado con los recursos de la comunidad. Lo hicimos pensando en una Cuba anterior, en la que la gente hacía una conmemoración al ministro de Trabajo de manera espontánea.”  A Henry lo expulsaron del Instituto Superior de Artes, donde había trabajado y empezaron a citarle a la Seguridad del Estado para conversar con él. “Mi hermano que es un represor que se dedicó en los años 90 a interrogar a presos políticos en Villa Marista[7]. Vino para amenazar a mi madre con que a mí me van a llevar presa,” describe el hostigamiento. Según Celia hay diferentes estrategias de reprimir según quién eres. “Como toda la familia de la parte de mi padre era del Ministerio del Interior, ellos no necesitan poner a una patrulla fuera. Tienen herramientas más efectivas, a niveles de familia, de afecto.” Todo eso a pesar de que el Bienal 00 no estaba recogiendo dinero para armas, no estaba poniendo bombas, no estaba haciendo un partido político. Solo estaba haciendo un evento de arte. Celia piensa que el conflicto creó la participación de artistas independientes negros quienes no estaban viculados a las estructuras artísticas oficiales. “Mi posición respecto al Estado cambió. Para mí era evidente que nunca más me van a invitar a ningún evento estatal a pesar de que mi obra esté comprada por el Museo de Bellas Artes.” En el mismo año vino el Decreto 349[8] con el cual las autoridades pueden poner el fin a aftividades que consideren en contra de la Patria o en contra de las buenas costumbres. “Qué cosa son las buenas costumbres? Ser maricón es en contra de las buenas costumbres? Bailar el reggaeton moviendo el culo es contra las buenas costumbres? O sea, hasta donde vamos a convertirnos en una sociedad blanqueada, homofobica, rasista, clasista… y esto está legislado,” pregunta Celia y responde en seguida. “Quieren crear una élite intelectual privilegiada que responda al Estado mientras estigmatizaran y golpearan al otro grupo de artistas. Y nosotros no queremos ser parte de eso. No te puedes quedar tranquila mientras te llevan a tus colegas presos.”

Con todo eso, a Celia la situación en Cuba se la hacía insoportable. “Yo no puedo estar en La Habana vendiendo mi arte, mientras que a otras personas se las están llevando,” dice. Al mismo tiempo recalca que en un estado totalitario esto no puede funcionar de otra manera, porque no puede existir ningún tipo de manifestación independiente. Lo primero que puede pasar es que te citen a un interrogatorio. Lo último que te meten preso. Y no tienen por qué darte una justificación.” Dicho eso, Celia decidió irse a México, donde se dedica a los estudios en un programa doctoral de Antropología. En su trabajo científico la interesa sobre todo el proceso de la creación aartística dentro de los regímenes totalitarios. En este sentido, además del movimiento artístico de Cuba estudia también al de Nicaragua. Siendo exiliada entendió que la ayuda que los cubanos emigrados envían a la isla solo le sirve al Partido Comunista de Cuba para poder perpetuarse en el poder. También cree que el cambio en Cuba va a ser todavía un proceso largo y doloroso debido a las profundas heridas que se han hecho en las últimas décadas. “Lo que estámos heredando nos va a durar cien años más. Se han creado problemas económicos, políticos, afectivos y morales tan profundos que va a ser muy difícíl que mis nietos vean un país que funcione,” dice.

Celia participó en la reunión de artistas independientes que tuvo lugar el 27 de enero de 2021[9] en La Habana. “Lo que me motivó era que metieron en una patrulla a Tania Bruguera, Camila Acosta, Camila Lobón… a los del Omni[10]. De repente, tenía a un grupo de amigos cercanos siendo reprimidos.” Los demás participantes de la manifestación estaban enfrente del Ministerio de Cultura para pedir que soltaran a estas personas. El viceministro de Cultura Fernando Rojas les invitó a entrar y dialogar. Sin embargo, ellos se negaron. “Tres militares me agarron con hacerme llave,” dice y añade que junto con los demás fue llevada a unos interrogatorios. “Te revisan de una forma tan invasiva, a las mujeres nos hicieron levantar la ropa en cuartos oscuros rodeados de siete policías alrededor. Te das cuenta de qué puede pasar si te atreves a más.” Posteriormente, por la noche, la patrulla la dejó cerca de su casa. “Los niveles de tolerancia son cero. Simplemente no está permitido ningún tipo de manifestación cívica, sea simbólica, sea tonta… El espacio público es del Estado y eso tienes que tenerlo claro.”

 

[1] El ejército cubano apoyaba a los comunistas locales en la guerra civil en Angola. 

[2] Arnaldo Ochoa era alto funcionario cubano acusado de narcotráfico y contrabando de diamantes con vínculos al cuartel de Medellín. Fue condenado a pena capital por alta traición. Se especula sobre su relación con los Castro y sobre la razón de su condena.

[3] Fidel Castro.

[4] Ramiro Váldez, militar y político cubano, considerado uno de los dirigentes históricos de la Revolución Cubana. Se le acusa de ser uno de los principales ejecutores de la represión comunista cubana.

 

[5] Serie de arrestos contra detractores del gobierno de Fidel Castro ocurridos durante la primavera de 2003.

[6] El primer bienal en Cuba organizado independientemente de cualquier entidad oficial.

[7] Uno de los centros de detención más famosos en La Habana.

[8] En resumen, la ley exige la aprobación de las autoridades para que los artistas puedan presentar su trabajo al público y crea la figura del inspector que podrá cerrar una exposición o terminar un concierto si determina que estos no están acorde con la política cultural de la Revolución.

[9] A dos meses del 27 de noviembre 2020 en que cientos de artistas e intelectuales realizaron una manifestación pacífica frente al Ministerio de Cultura hasta conseguir que el viceministro Fernando Rojas los recibiera, estaba pactado un encuentro entre el propio Rojas y tres representantes del colectivo que adoptó el nombre 27N. La reunión no ocurrió. Limitación de movimiento y detenciones arbitrarias han marcado la fecha.

[10] Omni ZonaFranca, movimiento artístico independiente. Véase Luis Eligio Omni.

 

Česká verze:

„Odjakživa jsem si kladla mnoho otázek. Zajímalo mě, proč jsou věci tak, jak jsou,“ říká Celia González Álvarez, narozená roku 1985 v Miramaru, jedné z nejluxusnějších čtvrtí kubánského hlavního města Havany. Její otec pracoval jako důstojník pro ministerstvo vnitra a strávil několik let ve službě v Angole[1]. Odtud se vrátil na Kubu v roce 1989 a odešel do výslužby. „Po kauze Ochoa[2] byli odstaveni mnozí dosavadní příslušníci Státní bezpečnosti. Proběhla důkladná výměna, v jejímž rámci odešli lidé spojení s Fidelem Castrem a nastoupili lidé kolem Ramira Valdése[3].“ To bylo zároveň období pádu Berlínské zdi. Svět se měnil a to samé se dá říci i o životě rodiny Celie. „Najednou jsem si začala všímat, že otec se pohybuje na hraně a za hranou zákona,“ vypráví. Její otec začal pracovat jako taxikář, aby si zajistil přístup k dolarům, které na ostrov přiváželi turisté ze zahraničí. I přesto pro něj materiální zabezpečení rodiny nebylo jednoduchým úkolem. Život, ve kterém se jistým způsobem stále projevovalo bývalé otcovo napojení na kubánskou elitu v kombinaci s novou realitou boje o holé přežití, vyvolávalo v Celii rozporuplné pocity a mnoho otázek. „Byla to velmi zvláštní situace. Bydleli jsme poblíž obchodu, do kterého chodili nakupovat všichni ti vysoce postavení lidé, kteří bydleli kolem nás. V podstatě nikde se nedalo nakoupit tolik různých věcí. Měli tam žvýkačky, bonbóny, hračky… všechno to zboží z kapitalistických zemí. My jsme ale zároveň měli doma fotografie Che Guevary a Fidela Castra. Byla tam cítit oddanost revoluční myšlence. A k tomu otec neustále pral špinavé peníze jakýmkoliv možným způsobem, aby mi mohl koupit nové boty.“ Celia navíc chodila do školy pojmenované „Následovníků revolučního vojska“, kde každé ráno studenti opakovali mantru „Budeme jako Che Guevara.“ „A učitelé se nám přitom snažili prodávat bonbóny za dolary.“ Většina dětí na škole pocházela z elitních kubánských rodin napojených na režim a žijících ve stejné části města. Tam sice dostal otec Celie po svém odchodu do výslužby byt, ale do této společenské třídy už rodina zdaleka nepatřila. „Já jsem chodila do školy s knihami v plastové tašce a táta mi obarvoval boty barvou na zábradlí. Žili jsme obklopeni protiklady.“      

Ve čtrnácti letech se Celia zapojila do organizace mladých komunistů. “Vždycky mi hodně záleželo na tom, abych měla co nejlepší prospěch a o jiné věci jsem se příliš nezajímala.” Po roce už z ní byla nejvýše postavená komunistická funkcionářka na umělecké škole. “Brala jsem to velmi vážně. Pořádala jsem schůze v osm hodin večer, protože v tento čas teoreticky všichni mohli přijít. Na schůzích jsem mívala i třicet lidí, a to mi bylo 15 let,“ vzpomíná a popisuje, jak od ostatních vyžadoval velmi striktně disciplínu. To se vztahovalo i na dcerky komunistických funkcionářů. Jenže jejich matky si začaly chodit na Celii stěžovat, což vyústilo v sankce ze strany ředitelky. „Odcházela jsem domů znechucená. Nerozuměla jsem vůbec ničemu a z organizace mladých komunistů jsem vystoupila.“ Život Celie se změnil. Začala věnovat spoustu času studiu současného umění a zároveň se seznamovala s realitou havanských čtvrtí obývaných prostými lidmi. „Kladla jsem si velké množství otázek. Bavíme se tady o období kolem roku 2003, 2004… právě jsem dokončovala studium. V té době bylo zakázané skoro všechno. Kubánci nemohli vstoupit do hotelů, nebylo možné si koupit domů počítač, nešlo vycestovat ze země…“ popisuje okamžiky, kdy se začali objevovat první pochyby o situaci na Kubě. Dodává ale, že v té době jí ještě míjelo například takzvané „černé jaro[4]“ v roce 2003. Přestože byla zvídavá, stále se nepohybovala v prostředí odpůrců režimu. V okruhu svých přátel se společně snažili umělecky postihnout rozpor mezi nastoleným společenským řádem a potřebou nějakým způsobem přežít. Prostřednictvím oficiálních míst mohla cestovat na bienále mimo Kubu. „To bylo možné díky tomu, že jsem se nesetkávala s lidmi požadovanými za odpůrce režimu.“ Její bilancování na hraně toho, co bylo ještě přijatelné ze strany režimu, a na druhé straně pohybování se v prostředí, které se proti tomu vymezuje, je podle Celie něco, co charakterizuje Kubu jako takovou.     

V roce 2008 se Celia podílela na vytvoření díla En medio de qué. V rámci projektu skupina vyzvala veřejnost k tomu, aby psali na zeď jména cenzurovaných umělců. „Bylo to označeno za kontrarevoluční počínání. Úřady nás oficiálně žádaly, abychom projekt ukončili.“ Celia se ocitla před důležitým rozhodnutím. Měla si vybrat, do jaké míry chce být poplatná režimu a těžit tak s výhod z toho plynoucích. „Neměla jsem zájem učit se žít v rámci mechanismů, které člověku umožňují pohodlně fungovat v rámci systému. Zároveň jsem nesouhlasila se spoustou věcí. Myslím, že pokušení podvolit se systému je obecně to nejhorší, s čím jsme se v období rané dospělosti museli potýkat. Měla jsem z toho zvláštní pocit. Nebylo jednoduché zaujmout jasný postoj.“

O deset let později, v roce 2018, už se Celia účastnila projektu Bienále 00[5], v jehož čele stál Luis Manuel Otero[6]. „Společně s kolegou Henrym jsme vymysleli, že uctíme květinami sochu ministra práce z 30. let, která byla tehdy vztyčena s finanční podporou veřejnosti. Chtěli jsme při tom dát vzpomenout na Kubu před revolucí. Na dobu, kdy lidé takové věci dělali spontánně.“ Henryho následně vyhodili z univerzity, kde působil a Státní bezpečnost se o něj začala zajímat a zvát ho na výslechy. „Můj bratr pracoval jako agent Státní bezpečnosti. V devadesátých letech vedl výslechy ve vězení Villa Marista[7]. Tehdy se sešel s mojí matkou a vyhrožoval jí, že mě zatknou a půjdu do vězení,“ popisuje způsob, jakým se agenti pokoušeli vytvořit tlak na Celii. Zároveň dodává, že Státní bezpečnost disponuje širokou škálou vyděračských strategií. „Jelikož celá moje rodina z otcovy strany byla navázaná na ministerstvo vnitra, v mém případě nebylo zapotřebí přistavit před náš dům policejní auto. Mohli využít mnohem sofistikovanější způsoby a zaútočit přímo na naše rodinné vazby.“ To všechno se spustilo navzdory tomu, že Bienále 00 nevybíralo peníze na financování ozbrojeného boje, neprovádělo teroristické útoky a nesnažilo se vystupovat jako opoziční politická síla. Podle Celie mohlo být pro úřady problematické to, že v rámci tohoto podniku výrazně vystupovali černí umělci, kteří nebyli žádným způsobem navázaní na režimní struktury. „Můj názor na kubánský režim se změnil. Bylo mi naprosto jasné, že už mě nikdy nepozvou na žádnou oficiální akci a to přesto, že moje díla se normálně prodávala v muzeích.“ Ve stejném roce vešel v platnost takzvaný Dekret 349. Jednalo se o zákon, jehož prostřednictvím mohli úřady zastavit jakoukoliv uměleckou činnost, která mohla být považovaná za protivlasteneckou anebo jdoucí proti dobrým mravům. „Co to má jako být, tyhle dobré mravy? Znamená to, že je problém být homosexuál nebo tančit reggaeton a natřásat přitom zadek? Víte, co tím myslím… Kam až chce naše společnost dospět, jak moc konzervativní, rádoby čistá, homofobní, rasistická a rozdělená na třídy chce být… a všechno tohle bylo ukotvené v zákoně,“ ptá se Celia a vzápětí si odpovídá. „Snaží se vytvořit intelektuální elitu oddanou režimu, zatímco potlačují a šikanují všechny ostatní. Já jsem nechtěla být součástí ničeho takového. Nemohla jsem zůstávat klidná, když moji kolegové končili ve vězení.“

Situace na Kubě se pro Celii stala nesnesitelnou. „Nemůžu tady prodávat svoje díla, zatímco jiné umělce odvádí v poutech,“ říká. Zároveň dodává, že v totalitním státě to žádným jiným způsobem fungovat nemůže. V takovém prostředí prostě není možné, aby se někdo nezávisle projevoval. „Na začátku vás zavolají k výslechu. Na konci vás zavřou. A nemusí přitom nikomu absolutně nic vysvětlovat.“ Celia se rozhodla pro emigraci a odcestovala do Mexika, kde se věnuje studiu antropologie. Ve své vědecké práci se soustředí na proces umělecké tvorby s rámci totalitních režimů. Kromě Kuby se zaměřuje také na Nikaraguu. Když odjela do exilu, uvědomila si, že finanční pomoc, kterou lidé posílají svým příbuzným zvenčí, slouží v důsledku kubánské vládě k tomu, aby se udržela u moci. Myslí si, že změna společenského a politického klima na Kubě bude běh na velmi dlouhou trať, protože rány, které lidé utrpěli během posledních desetiletí, jsou až moc hluboké. „To, co si v sobě neseme z minulosti, nás může trápit klidně třeba sto let. Máme hospodářské a politické problémy, zároveň se to na Kubáncích podepsalo po lidské stránce, ovlivnilo to naši citlivost a pojetí morálky. Myslím, že není vůbec jisté, že za dvě generace už to bude za námi,“ poznamenává.

Celia se zúčastnila shromáždění nezávislých umělců, které se konalo 27. ledna 2021[8] v Havaně. „Naštvalo mě, že Tania Bruguera, Camila Acosta, Camila Lobón, lidé z Omni[9] a další byli zadrženi policií. Mnozí moji přátelé se stali obětmi represí.“ Ostatní účastníci se shromáždili před budovou ministerstva kultury a požadovali jejich propuštění. Viceministr kultury Fernando Rojas je vyzval k dialogu, což odmítli. „Vrhli se na mě tři policistky a nasadili mi dvojitého nelsona,“ popisuje a dodává, že následně ji odvezly na výslech. „Prošacují vás velmi nepříjemným způsobem. Nás, ženy, donutili, abychom se svlékaly v temných místnostech v obklíčení sedmi policistů. To si pak hned domyslíte, co by mohlo následovat, kdybyste projevila nějaký odpor.“ Po výslechu ji policejní auto vysadilo před domem. „Netolerují se žádné projevy nesouhlasu. Prostě není možné se chovat jako občan, ať už by to mělo být jen symbolickým způsobem. Veřejný prostor patří státu a tím to hasne.“    

 

[1] Kubánské jednotky podporovaly angolské komunisty během občanské války v této africké zemi.

[2] Arnaldo Ochoa Sánchez byl prominentní generál kubánské armády, který ale z pohledu Fidela Castra zradil ideály revoluce a musel být za to exemplárně potrestán. Byl obviněn z korupce a obchodu s drogami a velezrady. 13. července 1989 byl na Kubě se svými nejbližšími spolupracovníky popraven.

[3] Ramiro Valdés Menéndez bojoval s Fidelem Castrem během Kubánské revoluce. Zastával významné posty ve vládě. Působil jako ministr vnitra a jako první tajemník /středního výboru Komunistické strany Kuby.

[4] Série zatýkání odpůrců vlády Fidela Castra.

[5] První kubánské bienále organizované nezávislou uměleckou scénou.

[6] Viz. Luis Manuel Otero Alcántara.

[7] Jedna z nejznámějších kubánských věznic.

[8] Dva měsíce od 27. listopadu 2020, kdy se stovky umělců a intelektuálů shromáždily za účelem poklidné demonstrace před kubánským ministerstvem kultury a docílili hovorů s viceministrem kultury Fernandem Rojasem, se měla uskutečnit další schůze. Ta se ale neuskutečnila. Místo toho bylo několik zástupců občanské společnosti zadrženo a podrobeno výslechům.

[9] Omni ZonaFranca je uskupení nezávislých umělců. Viz. Luis Eligio Omni.