The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erislandy La Rosa Claro (* 1990)

• nació en 1990 en Guantánamo

• a sus 25 años de edad se convirtió en cristiano

• resalta los problemas actuales de Cuba como violencia juvenil o consumo de alcohol o tabaco

• decidió emigrar de la isla

**** český příběh je uveden po španělském originálu ****

 

“Pienso que hoy la juventud de Cuba necesita de modelos. Y esos modelos no los hay”, dice Erislandy La Rosa Claro, activista cubano quien fuertemente critica al régimen comunista de ser partícipe y causa principal de la cantidad de jóvenes sin futuro que terminan en malos caminos de violencia. “Antes había violencia. Ahora en consecuencia a todo esto, la violencia ha aumentado y la causa de todo esto es el Gobierno. Y el Gobierno lo sabe y no le importa”, reclama Erislandy.

Erislandy La Rosa Claro nació en 1990 en Guantánamo y pasó su infancia en el barrio de mala fama conocido como España Chiquita. “Yo de mi infancia recuerdo hambre, recuerdo miseria”, narra Erislandy. “Mi barrio era un barrio de renombre”, resalta Erislandy la palabra “era” mencionando que hoy en día, ya mejoró la situación. No tanto, sin embargo, en los años 90. “Problemas sociales, pleitos cada cinco minutos. Un barrio totalmente problemático”, en el que no faltaba santería afroamericana, condiciones de escasa higiene y sobre todo mucha violencia.

Persecución de fe

A Erislandy lo llevaban desde pequeño a la iglesia católica, así que la fe siempre formó parte de su vida. Sin embargo, a la edad de unos 24 o 25 años, se convirtió en cristiano. Cabe resaltar que el gobierno cubano es un enemigo natural de todo tipo de fes: “La Iglesia tuvo que ha tenido que hacerse una voz en medio de todo este sistema que ahoga a todo lo que se llama Dios y ese tipo de creencia”, narra Erislandy. “Nos han perseguido, nos han quitado iglesias”, agrega, mencionando casos de pastores que se han quedado incluso sin hogar. El camino de fe llevó a Erislandy a esquivar lo que en su barrio sería la tendencia hacia pandillas y adicciones de todo tipo. “Creo que esto de alguna forma le favorece al Gobierno cubano. Porque ¿a quién le van a vender este cigarro? ¿A quién le van a vender ese alcohol“?

11J

Después de manifestaciones del 11 de Julio de 2021 cuando muchos asumían que el fin del comunismo era inevitable, el régimen volvió a centrarse en lo que es clave para él – en la represión hacia los opositores. “Yo pienso que esto fue que el pueblo ya no aguantó más. Pienso que salió a la calle todo el que estuvo inconforme, el que estuvo harto de todas estas injusticias que se han estado cometiendo contra del pueblo cubano”, recuerda aquellos días Erislandy y resalta lo cruel que fue la respuesta del gobierno a las manifestaciones.  

Cuba va de mal en peor

La situación actual de Cuba la ve en tonos obscuros, sin luz al final del túnel: “Yo te diré que Cuba va de mal en peor y de peor a grave. Y no parece haber un remedio, o sea, no parece haber alguien que solucione todo esto. La situación en Cuba actualmente está crítica, crítica, crítica”, explica Erislandy. “Es una continuidad de miseria, es una continuidad de abusos, es una continuidad de maltrato, porque ahora mismo todo lo que están haciendo es una burla al pueblo de Cuba”, agrega. Los sueños de Erislandy definitivamente se han ahogado y en el momento de la grabación de esta entrevista estaba fuertemente decidido de abandonar su isla natal. “Yo amo Cuba. Pero yo quiero ver a una Cuba libre, quiero ver a una Cuba independiente, a una Cuba lejos del comunismo, lejos del socialismo, porque eso no resuelve la situación de ningún país, eso no adelanta ningún país, eso no trae alegría, eso no trae gozo. Eso trae división, trae problema y trae miseria cada día, cada día, cada día”.

 

********************************************************

„Myslím, že dnešní kubánská mládež potřebuje dobrý vzor. Někoho, z koho si vzít příklad. A takové vzory tu nejsou,” říká Erislandy La Rosa Claro, kubánský aktivista, který ostře kritizuje komunistický režim a viní ho za to, že mladí lidé nemají budoucnost, proto pak končí špatně, obklopeni násilím. “Dříve taky bylo násilí. Nyní se však v důsledku toho všeho násilí zvýšilo a může za to vláda. Vláda to ví a nezajímá ji to,” tvrdí Erislandy.

Erislandy La Rosa Claro se narodil v roce 1990 v Guantánamo a dětství prožil v nepříliš oblíbené čtvrti zvané España Chiquita. „Z mého dětství si pamatuju hlad a chudobu”, vypráví Erislandy. „Moje čtvrť byla proslulá.” Erislandy zdůrazňuje slovo „byla”, protože dnes je už situace lepší. V 90. letech ale nebyla. „Sociální problémy, rvačka každých pět minut. Bez diskuse velice problematická čtvrť”, nechyběla v ní ani afroamerická Santería, nedostatek hygieny, a hlavně velké množství násilí.

Pronásledování křesťanů

Erislandy byl od útlého věku brán do katolické církve, takže víra byla součástí jeho života odjakživa. Ve věku 24 nebo 25 let se však stal křesťanem. Stojí za zmínku, že kubánská vláda je přirozeným nepřítelem všech náboženství: „Uprostřed celého tohoto systému, který potlačuje vše, spojené s Bohem a podobné víry, se církev musela nějak prosadit” vypráví Erislandy. “Byli jsme pronásledováni, církve nám byly vzaty,” dodává a zmiňuje případy pastorů, kteří se dokonce ocitli bez domova. Cesta víry vedla Erislandyho k tomu, aby se vyhnul gangům a závislostem všeho druhu, které byly v jeho okolí populární. „Myslím, že z toho v určitém ohledu kubánská vláda těží.  Protože komu taky jinak ty cigarety a alkohol prodají?”

11. července

Po demonstracích 11. července 2021, kdy se mnozí domnívali, že následuje nevyhnutelný konec komunismu se režim zaměřil na to, co je pro něj zásadní – potlačení odpůrců. „Myslím, že to bylo tím, že to lidi už nemohli vydržet. Myslím, že každý, kdo byl nespokojený, kdo už měl dost veškeré té nespravedlnosti, páchané na kubánském lidu, vyšel do ulic,” vzpomíná na demonstrace Erislandy a zdůrazňuje krutou reakci vlády.

Na Kubě je to čím dál tím horší

Současnou situaci na Kubě vidí bledě, bez světla na konci tunelu: „Řeknu ti, že Kuba jde z bláta do louže a z louže do ještě hlubší louže. A nezdá se, že by existovalo nějaké řešení, jakože nezdá se, že by existoval někdo, kdo by to všechno dokázal spravit. Situace na Kubě je kritická, opravdu kritická” vysvětluje Erislandy. „Je to začarovaný kruh nekončící bídy, zneužívání, hrubého jednání s lidmi – vším, co dělají, se kubánskému lidu vysmívají do obličeje,” dodává. Erislandyho sny byly na Kubě nerealizovatelné a v době natáčení tohoto rozhovoru byl pevně rozhodnut opustit svůj rodný ostrov. „Miluji Kubu. Ale přál bych si ji vidět svobodnou, přál bych si ji vidět nezávislou. Svobodnou od komunismu, svobodnou od socialismu, protože tyhle situaci žádné země neřeší, nepřináší žádný pokrok – nepřináší ani radost, ani štěstí. Místo toho rozdělují, přináší problémy a způsobují utrpení každý, každičký den.”