The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rolando Rodríguez Lobaina (* 1969)

• narodil se 3. května 1969 ve městě Baracoa na Kubě rodiny se sedmi dětmi

• v roce 1987 začal na univerzitě v Havaně studovat informatiku

• po absolvování vysoké školy nastoupil jako inženýr do továrny na výrobu hliníku

• roku 1994 se spolu s dalšími pěti lidmi pokusil o útěk z Kuby, ale byli dopadeni

• za výkřik „Pryč s Fidelem!“ byl v roce 1996 uvězněn na šest let

• po propuštění z vězení se aktivně zapojil do disidentského hnutí

• v roce 2006 byl uvězněn znovu, ovšem zvedla se vlna protestů, díky níž byl po měsíci propuštěn

• dál pokračoval v protestech proti režimu, byl neustále zatýkán, musel se skrývat

• v roce 2010 byl vystaven veřejnému lynčování organizovanému státní bezpečností

• roku 2011 byla velká část rodiny přinucena opustit Kubu

• Rolando zůstal a je dál aktivní

Rolandovi z města Baracoa v nejvýchodnějším cípu Kuby bylo deset a neměl téměř žádné hračky. Pokud mámě zbyly nějaké peníze, mohla mu koupit jen ty nejhorší hračky. Na hračky tehdy existoval zvláštní přídělový systém. Většinou jednou do roka, přibližně v lednu, přiděloval Castrův režim rodinám na hračky lístky. Probíhala čtyři kola podle pořadníku. Rozdělovalo se během čtyř dní. Na Rolanda se však dostalo až poslední den. Nejdřív přicházeli ti, na které vyšel podle pořadníku první den, a skupovali ty nejlepší hračky. Pak ti, na které vyšel druhý, třetí den. Proto měl Rolando jen ty nejhorší hračky.

„Nejhezčí na mém dětství byla láska mé maminky. Vyrůstal jsem poblíž pláže. Když jsem přišel ze školy, brávala mě máma na pláž. To je to nejhezčí, na co si z té doby vzpomínám,“ vypráví Rolando Rodiquéz Lobaina.

Proměna

Vyprávění kubánského disidenta Rolanda Rodriquéze Lobainy je otřesným svědectvím o teroru a bezpráví. Když se v roce 1989 ve střední a východní Evropě zhroutil komunistický režim a schylovalo se k rozkladu Sovětského svazu, bylo Rolandovi právě dvacet let. A zatímco postkomunistická Evropa se nadechovala ke svobodě, Rolanda i celou Kubu čekalo další kolo pekelné Castrovy revoluce.

Rolando pochází ze sedmi dětí. Když mu byl rok, otec s matkou se rozvedli a rodina se rozdělila. Zprvu žil chlapec s maminkou. Neměl téměř žádné hračky, ale na pláži kousek od domova býval s mámou šťastný. V pubertě se dostal k otci a tím dětství skončilo. Se svým starším bratrem musel zastat všechny domácí práce. Prát, žehlit, uklízet i vařit. Pokud ovšem bylo co. Kubánské hospodářství vystavěné na vývozu cukrové třtiny podporovaném Radou vzájemné hospodářské pomoci bylo po rozpadu komunistického bloku na dně a Kuba trpěla hladem.

Otec s bratrem navíc dávali otevřeně najevo, jak komunistickou tyranii nenávidí a nemínili se ji podřídit. „Já jsem sázel na Rusko a Sovětský svaz, zatímco otec s bratrem na Spojené státy a americký způsob života.  Docházelo k vášnivým debatám a otec to musel někdy zarazit: ‚Tak dost! Už se nebudeme bavit o politice.‘ Vždy jsem velmi ctil svou rodinu. A přestože jsme si s bratrem v politických otázkách nerozuměli, měli jsme se moc rádi,“ vzpomíná Rolando.

Absolvoval střední školu a v roce 1987 začal studovat informatiku na univerzitě v Havaně. Tam nastala proměna. Tam pochopil, že otec s bratrem měli pravdu. Na univerzitě si poprvé naplno uvědomil, jak je systém, ve kterém žije a od dětství mu ve své nevědomosti důvěřoval, prolhaný, pokrytecký a krutý.

„Dorazil jsem na univerzitu z hor, z venkova, a byl jsem strašně chudý. Neměl jsem šaty, ve kterých bych mohl chodit na přednášky, ani kabát. Univerzitní období pro mě byla výzva. Mým cílem bylo vystudovat a posunout se dál, abych mohl pomáhat rodině,“ vypráví dokumentaristům Post Bellum, kteří v květnu 2017 natáčeli v Miami na Floridě svědectví kubánských disidentů.

„Už jsem pochopil, že ve studentském životě je to samá přetvářka. Studenti mezi sebou bojovali a dělali si navzájem podrazy, přitom všichni byli členy komunistické strany. Na schůzích na sebe vytahovali špínu, obviňovali se navzájem: ‚Ty jsi neodpracoval dostatek hodin na brigádě!‘ Byl to špinavý kariéristický boj o lepší pozice. Zvedal se mi z toho žaludek.“

Bratra komunisté zavřeli, ještě když Rolando studoval. Bez soudu a obvinění prožil tři měsíce v rukou goril ze státní bezpečnosti. Když se dostal ven, okamžitě skončil v nemocnici. A tehdy se Rolando utvrdil v tom, co už nějakou dobu cítil. Tedy, že proti Castrovu systému je třeba se postavit. A nastoupil životní dráhu plnou utrpení a bídy, ovšem také odvahy a pravdivého jednání.

Není snadné sestavit z jeho vyprávění stručný text. Vybírám tedy části svědectví kubánského disidenta Rolando Rodiquéz Lobaina o násilí, kterým si prošel. O násilí ve věznicích. O násilí na ulici. O násilí, které si týraný a ponižovaný kubánský lid působil sám sobě navzájem v rodinách a běžném životě.

Lidé na ulici padali hladem

Rolando promoval na univerzitě v roce 1992 a jako kvalifikovaná pracovní síla nastoupil do hliníkárny v Santiago de las Vegas. Jenže perspektivu tam měl nulovou. Kubánská ekonomika byla na dně, v zemi panoval hlad a on vydělával za čtrnáct dní 99 pesos ,přičemž dolar tehdy stál pesos. Za čtrnáct dní nevydělal ani dolar. „A naši továrnu řídil generál ve výslužbě,“ vzpomíná. „Pochopil jsem, že tam ztrácím čas. S několika kamarády s nimž jsem promoval a pracovali v jiných podnicích, jsme se dohodli, že ilegálně opustíme zemi.“

Kolega z hlinikárny pomohl Rolandovi postavit primitivní plavidlo z polystyrenové pěny, hliníku a dřeva. Bylo bytelné a 1. června roku 1994 vyplul Rolando s kamarády na moře. Čtyři inženýři a jeden student chemie.

„Poslali za námi hlídkovou loď a zadrželi nás. Naložili nás a odvezli na námořní základnu v Jaimanitas, kde nás týden zadržovali. Pak nám sdělili obvinění, ale propustili nás a očekávali jsme soud. Já jsem už byl nezaměstnaný. Dal jsem na pracovišti výpověď. Můj kamarád práci stále měl. Dohodli jsme se, že nebudeme čekat na soud. Já vyrazím na východ a zjistím, jak by se dalo utéct přes námořní základnu,“ vylíčil Rolando svůj pokus o útěk ke svobodě.

“Dorazil jsem na východ a z toho, co jsem viděl v mé rodné vesnici, jsem byl zděšený.  V Havaně byl sice hlad, ale na východě chodili po ulicích živoucí mrtvoly. Lidé za chůze omdlévali. Propukla slavná nemoc polyneuropatie z nedostatku vitamínů. A nemoc bele bele, jak tomu na Kubě říkali. Bolely při tom klouby, lidé padali na zem. Bylo to děsivé. Jedl jsem slupky od banánů, a to nebylo ještě zdaleka to nejhorší.“

V srpnu 1994 vypukly na Kubě události známé jako “maleconazo”. Fidel Castro povolil lidem odejít ze země. Tisíce Kubánců odpluly na Floridu. V důsledku toho zastavily úřady Rolandovo stíhání za pokus o emigraci. Byl sice volný, ale nenašel způsob, jak se dostat na námořní základnu a odcestovat do Spojených států. Neměl peníze, aby odjel alespoň do Havany a pokusil se nalodit na nějaký člun. Jeho osudem bylo zůstat.

Po tomto hromadném úprku Kubánců z vlasti Castro další emigraci zatrhl a uzavřel námořní základny. A v roce 1996 zavřeli také Rolanda. „Bylo to v době, kdy za výkřik ‚Pryč s Fidelem!‘ dávali tři roky. Když si pak člověk lehnul na zem, jako způsob pasivního odporu, přidali mu další tři roky. V prosinci jsem šel takto něco vyřizovat a vrátil se domů po šesti letech.“

V trestaneckém pekle

Estébáci strčili Rolanda do výslechového střediska San José v Havana Campo. Najednou se ocitl v uzavřené cele a ztratil pojem o čase. Ve dne v noci byl odváděn k výslechu a pak zase zpátky. Už ani nevěděl kolik je hodin. Musel se svlékat a stát v pozoru na židli, kde na něj fičel vzduch z klimatizace. Nebránil se. Velmi se bál. Byl vystrašený jako králík. Byl silný na duchu a věřil své věci, ale bál se.

Důstojník v bagančatech si dal nohy na stůl a pokaždé, když Rolando byť jen nepatrně pokrčil nohu, aby si odpočinul, praštil obuškem do stolu: “Bác!” Třásl se jako ratlík a musel zase do pozoru. Tomuhle způsobu mučení byl vystaven znovu a znovu. Pak ho odvezli do vězení Canaleta v oblasti Perico v Matanzasu. Tomu vězení říkali Žralok. Bylo celé pomalované a rozdělené na místnosti, které nazývali cubos. Do určité výšky byly betonové stěny, nad nimi mříže. Vězení se nacházelo na studené planině a pryčny byly vystavené venkovnímu počasí.

Rolando tam zažil strašný hlad. Trestnice měla zvláštní oddělení podvyživených, pro lidi, kteří omdlévali hlady. Chtěl omdlít, aby se tam dostal. Neomdlíval však, jeho tělo bylo odolné. V tomto vězení strávil čtyři měsíce. Měl smůlu, že se v té době pokazily kuchyňské kotle a vězni nedostávali žádnou snídani ani oběd. Jen v noci mezi jedenáctou a dvanáctou vyfasovali dvě brambory.

To trvalo tři, čtyři měsíce, dokud ho nepřemístili do věznice Cinco y medio v Pinar del Río u silnice Luis Lazo. V Pinar del Río bylo naštěstí aspoň co jíst. Dorazil nadobro vysílený. Měl příznaky avitaminózy, dodnes má všude po těle skvrny. V Pinar del Río byly, co se týče stravování lepší podmínky, však velmi daleko od rodiny. Strávil za mřížemi šest let a s mámou se setkal teprve rok před propuštěním.

Zabijáci

Pobyt ve vězení byl pro Rolanda Rodriquéze Lobainu drsnou životní zkušeností. Fyzická příprava a sport z univerzitních let mu častokrát zachránily život. Čelil hrozbám a výzvám na souboj. Mnohokrát musel jít do společných umýváren hájit svou čest. Bylo to jak v římském cirku. Trestanci se shlukli okolo zápasníků na vyvýšených místech, zatímco Rolando bojoval na život a na smrt a bil se pěstmi s nejhoršími kriminálníky.

„Vězeňská správa si vydržovala bandy zabijáků, jakési para militantní skupiny, skládající se z vysoce nebezpečných vězňů. Byli to zločinci a vrazi s dvaceti či třicetiletými tresty, které věznitelé používali k pacifikaci vězeňské populace,“ vypráví Rolando. „Tato strategie byla velice chytrá. Castrův režim pak nebyl přímo spojován s bitím vězňů a tím spíše disidentů. Vydávali to za spor uvnitř vězeňské komunity. Tím očišťovali svou image před vnější světem a odbývali případné stížnosti a udání.“

Zabijáci byli řízeni přímo vedením věznice. Na Rolandova bratra dokonce podnikli ve vězení pokus o atentát řízený státní bezpečností. Oddělení státní bezpečnosti bylo v každé věznici.  Vždy tam byl důstojník, který měl na starost případy politických vězňů. „Můj bratr měl jiné způsoby než já, byl vzpurnější. Já na to šel jinak. Vězeňské prostředí jsem pojímal jako universitu a bylo mi to k užitku. Styk s vězni mi dával možnost studovat různé společenské jevy.“

Vedle opravdových těžkých zločinců a politických vězňů, byli v kubánských věznicích drženi za krádež pytle pomerančů. Rolando se potkal s mužem, který za krádež holuba dostal pětadvacet let. Krutý paradox. Samotný režim byl viníkem toho, že lidé neměli co jíst a nutil je hledat způsob, jak přežít. Lidé na Kubě bojovali, ale v té době to znamenalo splašit někde vajíčko nebo přinést domů bramboru, kus chleba nebo hrst fazolí. Tomu se říká boj.

„Aby ten boj zarazili, zvýšili trestní sazby a zavedli do trestního řádu celou řadu zločinů. Zpřísnili to, aby čelili nárůstu loupeží nebo třeba nelegálních porážek dobytka. Věznice byly přeplněné lidmi, kteří seděli za porážku krávy,“ vypráví Rolando. „Kdo porazil krávu, vyfasoval dvacet let, kdo s ní nelegálně obchodoval, dostal patnáct, pětadvacet, podle toho kolik jich porazil.“

Proto byla věznice na Kubě plné lidí, kteří seděli za porážku krávy nebo za drobné zločiny jako ten s holubem. Ten člověk vylezl někomu na střechu a ukradl holuba. Chtěl ho sníst, protože měl hlad. Dostal trest, jako by šlo o závažnou loupež, protože se vyšplhal na střechu cizího domu. V jazyce trestního řádu to znělo jako těžký zločin, protože při krádeži přelezl plot a to byla to násilná loupež s překonáním překážky.

Už se nebál

Podruhé se Rolando dostal do vězení v roce 2006, už jako aktivní disident, kterého se režim mimořádně obával. Připravil revizi vysokého školství, cestoval od města k městu, od školy ke škole, ukrýval se, přespával v parcích a vypůjčených bytech a dařilo se mu aktivizovat vysokoškolské hnutí. To bylo tyranskému systému na Kubě nesmírně nebezpečné. Rolando se stal známým, jeho vliv mezi odpůrci režimu rostl a bylo proto třeba, izolovat ho za každou cenu.

„Drželi mne v izolaci. Oběd jsem dostával v deset ráno, večeři ve tři odpoledne. Nevěděl jsem však, jestli mi do jídla něco nedávají. Snažil jsem se proto pít hodně vody a tím jsem vlastně držel nedobrovolnou hladovku, protože jsem si nebyl jistý, jestli jídlo není závadné. Z toho jsem měl obavy,“ vysvětluje Rolando. Už ale nebyl ten vystrašený králík jako při prvním zatčení. Už byl zocelený, s pevným vnitřním přesvědčením a byl odhodlaný snést všechny útrapy a tresty, které ho čekaly.

Po patnácti dnech ho převezli do věznice Combinado de Guantánamo, což je jedna z nejkrutějších věznic kubánského režimu. Tam viděl, jak se mnoho mladých lidí zmrzačilo. Řezali si ruce nylonovými vlasci.  Rozpouštěli v kastrůlku umělou hmotu a do vroucí hmoty strkali ruce, aby je podmínečně propustili, protože nedokázali snášet kruté poměry ve vězení. Pak jsem je viděl, jak se vracejí zpátky do vězení, protože se i bez rukou, které jim uřízli u zápěstí, opět dopustili nějakého zločinu.

Někteří mladíci si píchali injekcemi do nohou petrolej, aby jim noha otekla noha, aale nakonec o tu nohu přišli. Jiní si propichovali přirození drátem. Lidé ze zoufalství dělali otřesné věci. Lidé, kteří byli v Combinado de Guantánamo v devadesátých letech vyprávěli Rolandovi své zkušenosti se chicos malos, “zlými hochy”. To byly v letech skupiny dozorců, kteří mučili a tloukli vězně do bezvědomí. Používali k tomu stočený drát, kovové bodce na obušcích nebo klacky. Odvedli člověka do kanceláře a tam ho strašně zmlátili. Byla kvůli tomu spousta stížností.

V roce 2006 však už za Rolandem Rodriguézem Lobainou stálo hnutí, které mu projevovalo solidaritu. Díky organizaci Directorio Cubano a mládežnickému hnutí za demokracii se jeho jméno objevilo ve všech možných médiích po celém světě. Požadovali jeho propuštění a po měsíci ve vězení se tak skutečně stalo.

Podívejte se na něj

Je důležité si uvědomit, že na Kubě disident není v každém domě vítán. Když se člověk vzbouří proti režimu a kubánské vládě, příbuzní ho buď podpoří, nebo se ve většině případů rodina rozdělí. „Já měl to obrovské štěstí, že nás rodina vždy bezvýhradně podporovala. Když jsme byli s bratrem ve vězení nebo se s námi cokoliv dělo, navštěvovali nás a podporovali. O tom není pochyb,“ říká Rolando.

„Na Kubě však tento problém existuje, protože lidé mají velký strach. Některé rodiny režim podporují, některé méně, ale bojí se ho. Například moje manželka je dcera architekta a lékařky. Tedy lidí začleněných do společnosti, jak se na Kubě říká. Nejsou ve straně ani nic podobného, ale mají zaměstnání, které je živí.“

Když Rolando do té rodiny přišel, navštívila je politická policie a začala jim vysvětlovat, že je zločinec. Že jejich dcera má poměr s nevhodným člověkem a bude z toho mít problémy. „A v té chvíli se rozpoutalo peklo. Když se dostanete do křížku s režimem, naruší to také vaše vztahy. Ať už s partnerkou nebo s přáteli. Začnou tě očerňovat mezi sousedy: ‚Podívejte se, dcera toho pána se tahá s teroristou.‘ Začnou proti tobě pořádat kampaně. Šíří o tobě, že jsi zloděj, že jsi homosexuál, a ty o tom nevíš.”

Režim chtěli zabránit tomu, aby Rolando získával pro své hnutí nové členy a vnášel mezi lidi neklid. Kubánské vojenské velení nařídilo, aby ho zatkli, kdekoliv ho uvidí. Naučil se tedy chodit neustále a za všech okolností s baťohem s nejnutnějšími věcmi. Přespával na nejrůznějších místech. V batohu nosil zubní kartáček, dále zubní pastu, deodorant, mýdlo, slipy a ručník. To byly jeho hlavní zbraně.

Akt zavržení

Roku 2010 čelil Rolando takzvanému „aktu zavržení“. Bylo to státní bezpečností organizované veřejné lynčování. „Byli jsme doma s bratrem a s našimi dcerami. Já měl dceru, mé třetí dítě. Bratr měl také dceru. A výrostci z ulice po nás házeli kameny. Kdo jim to nařídil? Důstojníci. Dávali dětem mamoncilla, to je v Baracoy takové typické letní ovoce, aby po nás házeli kameny. Bylo tam celé vrchní velení politické policie a smálo se té brutální agresi lidí, kteří vrhali kameny! Celé město se zastavilo!“

A Rolando pokračuje: „Poslali za námi jednoho důstojníka. Snažil se nás přesvědčit, abychom vyšli z domu a vzdali se.  Rozhodli jsme se, že se nevzdáme. Protestovali jsme proti tomu, že zatkli aktivistu, který k nám šel na návštěvu. Protest spočíval v tom, že jsme vyvěsili z našeho bytu ve třetím patře kubánskou vlajku. To stačilo, aby proti nám rozpoutali tu strašlivou agresi.“

V bytě byli ještě tři další aktivisté. Jednoho z nich zranily kameny z ulice. Museli přitlouct na dům prkna. Přitloukali je uprostřed spršky kamení, dokonce postavili barikádu z trámů, které měli na balkoně. Byli odhodlaní zemřít. Ozbrojili se mačetami a železnými tyčemi. Večer přijela početná skupina vojáků s auty, traktory, sanitkami. Na místě byl delegát Ministerstva vnitra, který řídil celou operaci. Účastnili se jí vojáci nejen z města, ale i z  Guantanama, a navíc zásahová jednotka. Ta měla zakročit.

„Měli jsme tam děti, takže jsme se rozhodli vzdát se. Složili jsme zbraně a otevřeli dveře. Vzápětí dovnitř vtrhly zásahové jednotky. Nasadili nám pouta. Odvedli nás dolů a odvezli do vojenských kasáren, kde jsme přenocovali. A následujícího dne nás převezli jinam a pro nás začalo opravdové martyrium. Bylo to v srpnu a drželi nás na operační středisko v Guantánamu.“

Byly tam mraky komárů, čtyřicetistupňové vedro a čtyři dny nedostali napít. Ruce měl Roland plné boláků. Byl to boj, který trval celé dva týdny. A celé ty dva týdny vzdoroval. Bouchal do dveří své cely a křičel: „Pryč s Fidelem! Pryč s Raúlem.“ Zpíval státní hymnu. V noci jsem je nenechal spát. Vtrhli do cely, smýkli s ním, vyvlekli ven, snažili se mu domluvit a zklidnit. On jim ale říkal: „Tohle je mučení. A my mučení odmítáme. Vy nás tady mučíte. To nemůžeme tolerovat. Nebudeme se s vámi bavit. To není dialog. To je zvůle.“ A znovu křičel: „Pryč s Fidelem!“

Bojištěm ulice a zbraní kniha

V roce 2011 se režimu podařilo rozbít velkou část hnutí, do kterého byla Rolando s bratrem zapojený. Větší část rodiny včetně bratra přiměli estébáci odjet do Španělska. Rolando odmítl odejít. Vyhrožovali mu, že ho zašlapou do země. Poštvali na něj partu kriminálníků, aby ho zavraždili. Musel chodit ozbrojený. Přesto se nevzdal a bojuje dál, i když je velmi skeptický.

„Vždy, když jsem na různých místech proti něčemu protestoval a začali mě bít, nikdo z lidí se za mě nikdy nepostavil. Vím, že mají strach. Velký strach. A proto dřív, než vyjdeme do ulic, jelikož hlavním prostorem pro náš boj je ulice, je zapotřebí začít působit na lidi. Náš lid je nemocný, zraněný. Když mluvíme o krizi hodnot, nemůžeme to shrnout do nějakého abstraktního vědeckého termínu. Jde o to, že u nás mladí lidé nejsou od dětství vedeni k četbě. A jestliže mladý člověk nečte, je zmrzačený,“ říká kubánský disident Rolando Rodriquéz Lobaina dokumentaristům Post Bellum.

„Je to nesnadný boj. Ale domnívám se, že naše budoucnost spočívá v této fenomenální zkušenosti. Jsem přesvědčený, že dějištěm našeho boje je ulice, ale je třeba neustále lidem poskytovat informace, pracovat s jejich mentalitou. Je třeba vytvořit novou generaci schopných mladých lidí, kteří nebudou odcházet do zahraničí, budou se vzdělávat a spolupodílet se na činnosti nových kubánských lídrů budoucnosti.“