The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Carmen Julia Mustelier (* 1964)

• narodila se 1. prosince 1964 v provincii Matanzas.

• na konci 80. let začala pracovat v organizaci Luchadores por la Libertad e Independencia en Cuba

• informovala o porušování práv a útrpení politických vězňů.

• v roce 1992 byla zadržena Státní bezpečností ve věznici Villa Marista, kde strávila tři měsíce na samotce

• odsouzena k devíti letům odnětí svobody ve věznici Manto Negro.

• žije ve Spojených státech amerických, kam se jí podařilo dostat také několik svých příbuzných.

Carmen Julia Mustelier se narodila 1. prosince 1964 v provincii Matanzas, která se nachází asi 100 kilometrů východně od hlavního města. „Život na Kubě byl pro mě již od útlého věku velmi složitý, protože moji rodiče chtěli vždycky odjet do zahraničí, nesouhlasili s komunistickou vládou. Vyrostla jsem s vědomím, že komunismus je špatný.“ Vzhledem k postojům rodičů byly Carmen Julia a její sestra ve škole často cílem různých diskriminací. Ani jedna z nich totiž nebyla členkou organizace Pionýr. Jejich otec byl zedník a pracoval na stavbách a matka byla v domácnosti a šila. Rodina se přestěhovala do Havany, když bylo Carmen Julii 10 let. V roce 1980 bylo rodině zakázáno nalodit se na plavidlo, které je mělo dopravit do amerického exilu. Od té doby bylo Carmen znemožněno studovat.      

Během druhé poloviny 80. let se začala zapojovat do organizací, které informovaly o zločinech páchaných na politických vězních v kubánských věznicích. “Stala jsem se prezidentkou organizace Luchadores por la Libertad e Independencia en Cuba.” K těmto aktivitám se Carmen dostala poprvé prostřednictvím jednoho svého příbuzného, který byl v té době odsouzen. Docházela ho navštěvovat do známé věznice Combinado del Este. „Nejprve jsem jim vypomáhala s korespondencí a dalšími maličkostmi. Později jsem začala informovat o věcech, které mi vyprávěli. Bylo to přibližně v roce 1989 nebo 1990. tehdy jsem se začala začleňovat do organizací, které monitorovaly porušování lidských práv.“ Již po krátké době si uvědomila, že uvnitř těchto organizací se pohybovali osoby nastrčené kubánskou vládou. Pokusila se o nich informovat a znemožnit jim tak činnost. Dne 19. dubna 1992 byla zadržena společně s dalšími čtyřmi spolupracovníky. Odvedli ji přímo do střediska Státní bezpečnosti, známého jako Villa Marista. „Byla jsem zavřená na samotce, světlo tam svítilo ve dne i v noci, bylo tam obrovské vedro, protože  to bylo hned vedle kuchyně a zdi se proto ohřívaly. byla jsem tam zavřená 83 dní, ani jsem nevěděla, jestli je den, nebo noc. Bylo to velmi náročné, protože jsem nejedla. prostě jsem odmítala to jídlo pozřít. Došlo to do takového bodu, že ze mě sklouzávala sukně.“ Každý den ji předvolávali k výslechům. „bylo to pro mě velmi dlouhých 83 dní.“ Poté ji čekal vojenský soud. „Bylo to jako zinscenované divadýlko. Všechno už bylo dopředu rozhodnuté. Byla jsem obviněna z šíření informací tajného charakteru.“ Rozsudek byl nejprve osm let odnětí svobody. Nicméně, po několika dnech se soud konal znovu a trest byl zvýšen na devět let. „Všem nám nakonec dali víc let, než původně. Mě bylo 27 roků a devět let mi přišlo jako totální věčnost. Cítila jsem hlavně nespravedlnost a bezmoc… je to otřesné.“

Život je věznici byl těžký. „Jsou to velké místnosti se spoustou lůžek. Nejtěžší bylo to soužití. nebyla tam pitná voda. Když vodu pustili, museli jsme ji stáčet do nádob. Často vytékala plná bahna, musely jsme čekat, až se bahno usadí na dně. Sprchovat jsme se musely studenou vodou ze džbánu. Místo záchodů byly jen díry v zemi. Z těch děr vylézaly krysy a další tvorové. Jídlo nebylo poživatelné. Trpěla jsem mnoha chorobami. Nejvíc mě trápila paralýza obličeje, která se dostavila kvůli nedostatku vitamínů a slunečního světla. Bylo tam také velké vlhko.“ Dá se říci, že Carmen praktiky nevycházela ven, protože odmítala účastnit se nucených prací. Vypráví, že jedna z nejdůležitějších věcí ve vězení byla vzájemná podpora s některými dalšími uvězněnými lidmi. Během jejího věznění bylo několik případů, kdy někdo zemřel za nevyjasněných okolností. Vztahy s ženami, které byly odsouzené za násilnou činnost byly různé. Záleželo na tom, kolik věděly o situaci politických vězňů na Kubě. „Vždycky se na mě dívaly skrz prsty, nicméně také věděly, že jsem jim byla schopná v některých situacích pomoci. Nejen ve vězení, ale taky mimo něj. Další ke mně chovaly vyloženě nevraživost… Bylo tam od všeho něco…“ Občas byla naschvál umisťována s ženami, které byly obzvláště nebezpečné. „Jedna žena, která se mnou byla v místnosti, nikdy nespala. Měla stále otevřené oči a bylo těžké si opravdu odpočinout, když jsem věděla, že nebyla psychicky v pořádku. Carmen velmi pomohla křesťanská víra. „Pochopila jsem tam, že nemohu soudit nikoho. V ten moment jsem k nim začala mít blíž. S některými jsem se dokonce mohla bavit.“ Odmítala pracovat, protestovala tak proti svému uvěznění. „Nechtěla jsem jim být užitečná. Měla jsem pocit, že bych je tím jaksi podporovala… a já jsem neviděla žádný důvod pro své uvěznění.“ Co se týče návštěv, bylo dovoleno přijímat dvě osoby každé dva měsíce.

Podle všeho se během jejího věznění uskutečnilo několik pokusů osvobodit ji. „Několikrát mě zavolali a řekli mi, že mohu vycestovat do Španělska, to se stalo v roce 1995. Nicméně, musela bych odjet bez rodiny, a tak jsem odmítala. Pak mi nabídli, že mohu jet do Kolumbie. Také jsem odmítla a oni pak tvrdili, že jsem byla ve vězení, protože jsem to tak chtěla.“  Na konci roku 1995 jí bylo nabídnuto odjet do USA. Jelikož již nechtěla dále poslouchat, že je ve vězení naschvál, přijmula. Ovšem stejně si myslela, že to je falešná nabídka. K propuštění však nakonec došlo. „Dne 8. února 1996 mě odvezli ke mně domů. Mám na tu cestu velmi smutnou vzpomínku. Pátá avenida byla jedna z mých oblíbených ulic v Havaně. Když mě vezli autem, ta ulice byla úplně potemnělá. Zrovna byl výpadek proudu a nemohla jsem vidět nikoho a nic. Nemohla jsem se ani rozloučit se svou rodinou. Jen jsem si vzala oblečení a odvezli mě zpět. Pak mi řekli, že každým dnem mě propustí. Nevěděla jsem, zda budu moci vidět svou rodinu, ani kdy odcestuji, ani co se vlastně bude dít.“  Cesta do USA se uskutečnila v soukromém letadle spolu se senátorem a členem Kongresu Billem Richardsonem. „Dali mu seznam vězňů, a on žádal o jejich propuštění. Nakonec povolili odjezd jen mně a dalším dvěma lidem. Cítila jsem nejistotu a smutek.“

Počátky života v exilu byly náročné. „Nebyla jsem zvyklá být na ulici mezi lidmi…“ Nicméně, brzy se začala účastnit dění v kubánských exilových organizacích. Zapojila se do Koalice kubánských žen, posílala léky na Kubu a informovala o pronásledování disidentů v mezinárodních organizacích. Vzala si politického vězně a po osmi měsících v exilu se jí podařilo přivézt do USA několik příbuzných. Po dvou letech se jí narodila dcera a pracovala jako švadlena. „Není to lehký život, ale navzájem si tu pomáháme.“ Život v exilu považuje za velmi obtížný. „Někdy se člověka zmocní smutek, nostalgie… jakoby vám něco chybělo, člověk se cítí, jako by neměl minulost, jakoby na to místo nepatřil. Je těžké to vysvětlit, protože už tu zároveň žiji dlouhou dobu… ale prostě člověku stále něco schází. Tohle není můj domov. Já miluji Miami a ráda tu budu dále žít, ovšem člověku tu chybí ty místa na kterých prožil dětství… Chtěla bych se vrátit na Kubu, ale jedině, když bude svobodná. Vím, že Kuba je každým dnem víc a víc odlišná od toho, jaká byla v minulosti, ale stejně bych se chtěla vrátit do míst, kde jsem se narodila.“