The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jesús Ali Ortiz Mayor (* 1990)

• nació el 10 de julio de 1990 en Guantánamo, Cuba

• siendo un adolescente se enfrentó con todos los aspectos de la vida en el barrio

• antes de cumplir el servicio militar pasó un año cuidando a su madre enferma

• durante el servicio militar fue trasladado a una unidad de castigo

• se graduó en Ingeniería Agrónoma de la Universidad de Guantánamo

• cuando llegó la pandemia trabajó en la producción de cajas de muertos (ataúdes)

[Český překlad příběhu se nachází za španělskou verzí]

“Empecé a ir a la escuela en el pleno Período Especial,” cuenta Jesús Ali Ortiz Mayor, quien nació el 10 de julio de 1990 en el municipio de Guantánamo, situado en la parte oriental de Cuba y conocido sobre todo por la base militar estadounidense que se encuentra en las proximidades de la ciudad.

Jesús creció en una familia de trabajadores de origen campesino. Desde el primer hasta el sexto grado iba a una escuela primaria ubicada en el reparto El Caribe, hoy en día famoso por el alto nivel de violencia. “Provengo de una familia humilde y recuerdo que en ocasiones me sentía triste, porque muchos de mis compañeros tenían zapatos buenos y me sentía inferior.” En aquel entonces, la mayoría de su tiempo fue dedicada a los eventos escolares y a los juegos en compañía de los demás niños. A pesar del adoctrinamiento omnipresente, destaca que existía un respecto mutuo entre los alumnos y los profesores. “Esto ya no existe… Antes un profesor te hablaba y era una orden, algo sagrado. Hoy los alumnos no les hacen caso a los profesores,” opina.

El hombre de la casa a los 18 años

Cuando tenía unos 11 años empezó a notar que el reparto El Caribe, donde residía su familia, tuvo unas características específicas en comparación con otras zonas. “Allí había muchos problemas… Me refiero a matar vacas, vender marihuana… Era un desastre ese lugar. Hay momentos en los cuales el barrio te empieza a enseñar cosas que no te enseña tu familia y la escuela. Muchas veces tuve que cambiar mi actitud de persona educada, porque tuve muchos amigos que vivían en el ambiente de violencia,” dice y explica que para defenderse tuvo que fajarse frecuentemente. “El estado cubano dice que no existe nada de eso, pero algunos de mis amigos de entonces están muertos o presos. El país había podido rescatar a estos jóvenes, pero no lo hizo,” destaca. El tiempo de la escuela secundaria le resultó bastante complicado. Sus padres se separaron y él tuvo que hacerse cargo de la casa a los 18 años. Estudiaba y trabajaba al mismo tiempo para ayudar a su madre cuyo salario muchas veces no alcanzaba para mantener la familia. A pesar de ello tuvo resultados buenos y pretendía matricularse en el Instituto Tecnológico. Sin embargo, por la situación familiar no pudo hacerlo. “Mi madre tenía un tumor y la operaron. Me demoré casi dos años en empezar el Instituto Tecnológico. No tenía a nadie que me ayudara…,” describe. En lo que se refiere al adoctrinamiento, se acuerda de la atención que se le daba al caso de Elián González[1]. “Todo eso iba fortaleciendo mis ideales socialistas que nos inculcaban desde muy pronto. Me fui yendo por esta línea y hasta en ocasiones asistí a algunas marchas etc. …,” explica Jesús. Entonces no sentía ningún conflicto. “Mi héroe preferido fue Camilo Cienfuegos, porque era del pueblo.” Solo después, cuando iba adquiriendo más información, empezó a darse cuanta de que no todo era tal como se lo presentaban.

Del servicio militar a la unidad de castigo

El servicio militar lo empezó en el año 2011 en la Brigada de la Frontera, unidad que defiende el límite fronterizo con el territorio ocupado por la Base Naval estadounidense. “Era francotirador de una compañía de asalto,” explica. Alrededor de este lugar todavía hoy en día se encuentra un campo minado. Lo que antes servía para evitar una posible invasión norteamericana ahora funciona como un obstáculo mortal para los que decidan huirse del país. “El día 24 de octubre de 2012, yo vi desde la posta de los francotiradores una mina antipersonal volar a varias personas. En estos campos a estallar una se desencadenan otras. Una de ellas se llevó a una muchacha menor de edad,” cuenta. “Es algo muy doloroso de ver. Cambia totalmente lo que tú piensas cuando ves que la gente no tiene otra solución que arriesgar su vida para poder salir…”

Sin embargo, Jesús no terminó su servicio militar allí. Por una discordia con un oficial fue trasladado a una unidad de castigo. “Fue un oficial muy arrogante que le gustaba hostigarlos a los soldados. En una ocasión me dijo que me iba a dar un tiro en la cabeza.” De ahí que el tiempo que le faltaba para cumplir el servicio militar lo pasó en un lugar aún menos agradable. “A aquel lugar nadie quería ir. El pueblo más cercano me quedaba a unos doce kilómetros. Tenía que pasar el río tres veces. Un monte sin corriente… dormíamos en colchones tirados unos sobre otros, comíamos en bandeja de metales,” recuerda. El régimen en la unidad de castigo era muy estricto. Había que levantarse a las cinco o seis de la mañana. Después de beber un café directamente a subir la loma y a trabajar la jornada hasta que se cumplieran las cuotas. “Muchas veces te quedabas hasta las siete, ocho de la tarde. Te picaban hormigas… era algo realmente insoportable, pero tenías que trabajar para poder pagar la comida. Allí la mentalidad empezaba a cambiar bruscamente,” describe las malas condiciones y sus consecuencias. A pesar de que hubiera personas que se dedicaban al activismo político, según Jesús, el 95 por ciento de las personas que se encontraban allí no querían saber nada de eso. “Era tanto sufrimiento… te dabas cuenta de que realmente no era lo que te habían dicho.”

Al terminar el servicio militar, Jesús se reincorporó en la vida civil. Empezó a trabajar como administrador de los almacenes en Caimanera, un pueblo situado en la costa de la misma provincia de Guantánamo. Allí estuvo casi dos años. “Es un pueblo muy restringido en lo que se refiere a la represión. Existe mucha discrepancia, porque casi todos los habitantes tienen algún familiar en el extranjero y la gente piensa de manera diferente. Hay mucha vigilancia. Los órganos de la Seguridad del Estado son muy atentos por cualquier actitud que se pueda considerar contrarrevolucionaria. No puedes opinar,” explica. Por el tema del transporte que le resultaba bastante complicado viviendo todavía en Guantánamo y por la falta de dinero, decidió regresar a su ciudad natal.

Cientos de cajas de muertos se agotaban en un día

Cuando llegó a Guantánamo, ingresó a la universidad para estudiar la Ingeniería Agrícola y al mismo tiempo trabajó como administrador de las casas de visita de toda la provincia. “Deberían ser para todo el mundo, pero casi siempre los lugares con las mejores condiciones son destinados para los dirigentes o para el turismo. Trabajé allí casi dos años mientras estudiaba,” cuenta Jesús. Los estudios universitarios se desarrollaron en varias localidades, entre ellas Holguín, Santiago de Cuba y el mismo Guantánamo. En el tercer año le propusieron un puesto del director de logística, transporte y servicios en la universidad. “Durante los estudios conocí a varios amigos y tuve mi hijo con la muchacha que también encontré allí. Al mismo tiempo siempre luchaba un poco con el asedio por parte de mis colegas mayores. Yo era un joven y ya trabajaba en la universidad,” describe sus experiencias de este período. De las más o menos sesenta personas que entraron en su curso llegaron a graduarse tan solo doce estudiantes. “Como éramos trabajadores, no nos daba tiempo para estudiar,” explica. Después de haberse graduado, Jesús se quedó trabajando en la Universidad de Guantánamo hasta el año 2019.

La llegada del coronavirus a Cuba le cogió a Jesús trabajando como jefe de los almacenes de muebles en Guantánamo. Según dice, la pandemia se produjo en Cuba a causa de los turistas extranjeros que continuaban visitando el país a pesar de que en otras partes del mundo la situación ya se ponía grave. „Por tratar de ingresar unos dólares a tu país dejar infectar a la población… Eso lo veo mal,“ evalúa la actitud del gobierno cubano. Otra cosa vinculada a la pandemia que le parece muy mal es la falta de información que se proporcionaba a los ciudadanos. „Existe la manipulación con la información. En Cuba hay un solo sistema de información donde se le comunica al pueblo lo que se quiere y no lo que realmente está sucediendo,“ explica y añade una anécdota. “La empresa de muebles donde yo trabajaba se encargaba de hacer las cajas de muertos. Nosotros llegamos a hacer 800 cajas por día y se agotaban…,” cuenta. Él mismo perdió algunos familiares y amigos. “Fue algo que nunca antes se había vivido.” Una cosa que ve bastante problemática fue el hecho de que se prohibía el libre movimiento a todas las personas sin excepciones. Entonces por ejemplo los panaderos que dan comida a los cubanos no podían vender y hasta los médicos no podían acudir a las casas de los enfermos. “El sistema de salud cubano colapsó. Y eso que nuestro país es aparentemente uno de los mejores del mundo en lo que se refiere a la salud. Sin embargo, muchos médicos tenían miedo de contagiarse, porque no llegaban los medios de protección establecidos con el protocolo.”

En lo que se refiere a la especialidad de Jesús – la Ingeniería Agrónoma – considera que en Cuba existe un gran problema con la sub-utilización de la tierra. La falta de inversiones hace imposible la producción de alimentos suficientes para la población local. Eso a pesar de que el gobierno reciba grandes cantidades de dinero por ejemplo del turismo y de la venta de productos como café, tabaco y cacao. “Ojalá se hubiera invertido en el desarrollo de la agricultura lo que se invierte en los hoteles,” dice. Además, el entusiasmo revolucionario que los cubanos talvez tenían en los primeros años de la revolución cubana se va perdiendo. “Los jóvenes se gradúan y lo primero que quieren hacer es emigrar. Los que se quedan son muchas veces de la generación que no tiene respecto ninguno, son violentos y se convierten en criminales,” explica.  “Es culpa de los dirigentes, son las malas decisiones. Se necesitan dos cosas: cambio y transformación,” concluye Jesús.  

 

[1] Elián González fue un niño sacado ilegalmente de Cuba por su madre, Elizabeth Brotons, con el propósito de emigrar a los Estados Unidos. Protagonizó un incidente de significativa relevancia en los medios de comunicación a raíz de su llegada a Estados Unidos y su posterior devolución a la custodia de su padre en Cuba en 2000.

 

***************************************************************

„Začal jsem chodit do školy uprostřed takzvaného Zvláštního období,“ vypráví Jesús Ali Ortiz Mayor, narozený 10. července roku 1990 ve městě Guantánamo, které leží na východě Kuby a vešlo v obecnou známost především kvůli americké vojenské základně nesoucí stejné jméno a nacházející se poblíž.

Jesús vyrůstal v rodině rolnického původu, která neoplývala zrovna velkým množstvím peněz. Od první do šesté třídy chodil do školy ve čtvrti El Caribe, která je dnes nechvalně proslulá vysokou mírou kriminality. „Pocházím ze skromných poměrů a vzpomínám si, že občas mi to bylo líto, když jsem viděl ostatní děti, které měly třeba hezké boty. Připadal jsem si méněcenně.“ Tehdy se věnoval po většinu volného času aktivitám spojeným se školou a hrám ve společnosti ostatních dětí. Přestože indoktrinace komunistickým režimem probíhala v podstatě nepřetržitě, pamatuje si hlavně respekt, který se tehdy choval k učitelům. „Tohle už je dnes pryč… Dříve, když učitel něco řekl, tak se to nerozporovalo, bylo to jakoby posvátné. Dneska je těm dětem úplně jedno, co si učitelé myslí…,“ přemítá.

V čele domácnosti v osmnácti letech

Když bylo Jesúsovi asi jedenáct let, začal si všímat, že ve čtvrti, kde bydlela jeho rodina, to bylo ve srovnání s jinými místy docela jiné. „Myslím tím různé problémy… zabíjeli se tam krávy na maso, prodávala se marihuana… To místo byla úplná katastrofa. Kromě toho jsou okamžiky, kdy tě tvoje okolí začne učit věcem, které se ve škole nenaučíš. Často jsem se musel chovat velmi odlišně od toho, jaká byla moje skutečná povaha, protože jsem vyrůstal obklopený přáteli, kteří pro ránu nechodili daleko,“ říká a vzpomíná na to, že se nejednou dostal do různých pouličních rvaček. „Na Kubě se to prezentuje tak, že nic z toho neexistuje. Jenže někteří mí přátelé z té doby dnes už nežijí nebo jsou ve vězení. Stát určitě mohl udělat něco pro to, aby zvrátil tyto smutné osudy. Jenže to neudělal,“ zdůrazňuje. Druhý stupeň základní školy už byl pro Jesúse poměrně náročným obdobím. Jeho rodiče se rozvedli a on stanul v čele domácnosti, když mu bylo osmnáct let. Zatímco chodil stále do školy, začal také pracovat, aby pomohl s nedostatkem peněz, protože jeho matka byla vážně nemocná a příjmy domácnosti jim nestačily. Přes to všechno měl ve škole dobré výsledky a chtěl se přihlásit na Technickou střední školu. To se ale nejdříve nestalo kvůli tomu, že jeho matka musela na operaci. „Měla nádor a musela na chirurgický zákrok, takže jsem byl doma a pomáhal jí a na školu jsem nastoupil až téměř po dvou letech. Nebyl nikdo, kdo by nám pomohl…,“ popisuje složité období. Pokud jde o pokusy režimu indoktrinovat mládež, vzpomíná si, že v té době bylo velké téma případ Eliána Gonzáleze[1]. „Upevňovalo to moje socialistické smýšlení, které nám vštípovali už od útlého věku. Já jsem se tomu nijak nebránil, dokonce jsem chodil na různé průvody a podobně…,“ vysvětluje, že v té době necítil žádný vnitřní konflikt. „Můj oblíbený hrdina byl Camilo Cienfuegos, protože pocházel z lidu.“ Až poté, co se k němu začaly dostávat také informace odlišné povahy, si uvědomil, že zdaleka ne všechno bylo ve skutečnosti tak, jak se to prezentovalo.

 Z vojny přímo na nucené práce

Jesús nastoupil na vojnu v roce 2011, a to přímo do jednotky, která se zaobírala střežením hraničního pásma kolem americké vojenské základny, do takzvané Brigada de la Frontera. „Byl jsem u ostřelovačů,“ vypráví. V okolí základy rozmístily kubánští vojáci velké množství nášlapných min. To, co dříve sloužilo k odvrácení potenciálního útoku vedeného proti Kubě ze Spojených států amerických, se postupem času změnilo v překážku bránící Kubáncům snícím o lepší budoucnosti v emigraci z ostrova. Bylo to místo, které pro tyto lidi představovalo smrtelné nebezpečí. „Bylo 24. října roku 2012 a já jsem byl na své pozici, když jsem spatřil, jak nášlapné miny vyhodily do vzduchu hned několik osob najednou. Na těchto minových polích to funguje tak, že když exploduje jedna z nich, vyvolá to řetězovou reakci a začnou vybuchovat i další miny. Jedna z nich zabila mladou dívku,“ popisuje otřesné zkušenosti. „Bylo opravdu moc smutné vidět, že se něco takového děje. Naprosto to změní váš pohled na věc, protože vidíte, že někteří lidé jsou na tom tak špatně, že jsou ve snaze opustit zemi a hledat něco lepšího ochotní riskovat svůj vlastní život a zaplatit nejvyšší cenu…“

Nicméně, Jesús na tomto neblahém místě vojnu nedokončil. Kvůli sporům s vojenským vedením byl přesunut na nucené práce. „Střetl jsem se tam s jedním velmi arogantním vojákem, který si liboval v tom, když se mohl vozit po mladších. Jednou mi dokonce pohrozil, že mi rovnou udělá díru do hlavy.“ Roztržky vyústily v přesun a Jesús si odkroutil zbývající čas vojny úplně jinde. Na místě, které bylo ještě méně přívětivé. „Nikdo tam nechtěl jít… Nejbližší vesnice odtamtud byla vzdálená nějakých dvanáct kilometrů. Aby tam člověk došel, musel se celkem třikrát přebrodit přes řeku. Žádná elektřina… spali jsme na starých matracích jedni přes druhé jako někde ve vězení a jedli jsme jídlo z plechových táců,“ vzpomíná. Režim v kolonii pro nucené práce byl velmi striktní. Vstávalo se někdy kolem páté, šesté hodiny. Člověk si vypil šálek kávy a hurá na kopec. Potom se pracoval až do té doby, dokud nebyly splněné předepsané kvóty. „Často jsem tam zůstal třeba do sedmi, osmi do večera. Kousali mě mravenci… bylo to nesnesitelné. Jenže člověk prostě musel odevzdat určité množství, jinak by si nezaplatil jídlo. Na tomhle místě se smýšlení lidí začínalo rapidně měnit,“ popisuje špatné pracovní i životní podmínky a jejich důsledky. Přestože i v těchto koloniích byli lidé určení k šíření propagandy, naprostou většinu chlapců to tam absolutně nezajímalo. „Trpěli jsme tam do té míry, že si snad každý uvědomoval, že to, co tam hlásali, byly kecy.“

Po skončení vojny se Jesús vrátil ke svému předešlému životu. Začal pracovat jako správce skladů ve městečku Caimanera, které se nacházelo přímo na pobřeží poblíž Guantánama. Tam strávil přibližně dva roky. „V tomhle městě bylo všechno velmi přísně střežené. Ve vzduchu bylo cítil velké napětí, protože snad všichni obyvatelé měli někoho z příbuzenstva v zahraničí. Tím pádem ti lidé smýšleli jinak. A právě proto si na to úřady dávaly veliký pozor. Státní bezpečnost byla velmi pozorná, aby jí neuniklo nic, co by se dalo považovat za kontrarevoluční činnost. V podstatě se tam nedalo mít na cokoliv odlišný názor od toho oficiálního,“ vysvětluje. Kvůli problémům s dopravou mezi Caimanerou a Guantánamem a také kvůli nedostatku peněz se nakonec Jesús rozhodl pro návrat do svého rodného města.

Stovky rakví mizely během jediného dne

Když se vrátil do Guantánama, nastoupil na tamní univerzitu a začal studovat průmyslové zemědělství. Zároveň dostal místo správce rekreačních zařízení z celé provincie. „V zásadě to mělo být ubytování pro každého. Jenže téměř vždycky se v těch nejlepších zařízeních ubytovali lidé spříznění s režimem a nebo turisté. Pracoval jsem tam asi dva roky a zároveň jsem chodil na univerzitu, vypráví Jesús.

Studium probíhalo postupně na několika různých místech, mezi kterými nechyběly města Holguín, Santiago de Cuba a samotné Guantánamo. Když byl ve třetím ročníku, nabídli mu místo vedoucího odboru logistiky, dopravy a služeb přímo na univerzitě. „Během studií jsem si udělal několik dobrých přátel a také jsem se seznámil se svou tehdejší přítelkyní, se kterou mám dítě. Zároveň jsem se potýkal s nevraživostí ze strany některých ostatních pracovníků, kterým bylo trnem v oku, že jsem tak mladý a už tam pracuji po jejich boku,“ popisuje své zkušenosti z této doby. Z celkového počtu asi šedesáti lidí, kteří s ním začínali studovat, se podařilo dokončit studium přibližně dvanácti lidem. „Všichni jsme zároveň pracovali, takže jsme často neměli čas na studium,“ vysvětluje. Poté, co dokončil studium, pokračoval v práci na univerzitě do roku 2019.

Začátek koronavirové pandemie na Kubě zastihl Jesúse ve chvíli, kdy pracoval jako šéf skladů ve firmě vyrábějící nábytek v Guantánamu. On sám si myslí, že na ostrově se virus rozšířil poté, co se kubánské úřady rozhodly nechat přístavy otevřené pro turisty i v době, kdy už v mnoha jiných zemích tamní vlády bily na poplach. Situace se stávala čím dál vážnější. „Vyměnili několik dolarů za to, že se Kubánci nakazili tím virem… To si myslím, že je opravdu zlé…,“ hodnotí postoj kubánské vlády. Další věc, která s pandemii souvisí a Jesús s ní nesouhlasí, byl všeobecný nedostatek informací o tom, jakým způsobem se pandemie na Kubě vyvíjí. „Na Kubě se manipuluje s informacemi. Je tu vlastně jediný integrovaný systém, jak se k lidem informace dostávají. Takže vláda komunikuje jen to, co uzná za vhodné. Nic z toho, co se reálně odehrává,“ vysvětluje a přidává jednu historku. „Ta firma, ve které jsem pracoval dostala zakázku na výrobu rakví z borovicového dřeva, protože jich byl nedostatek. Vyrobili jsme od rána do večera asi osm set rakví a během okamžiku jich byl zase nedostatek,“ vypráví. On sám ztratil během pandemie několik známých a příbuzných. „Nic takového jsme do té doby nezažili.“ Problematické bylo z jeho pohledu také omezování pohybu osob včetně například pekařů, kteří lidem zajišťují obtížně přístupné základní potraviny a také lékařů, kteří tím pádem nemohli poskytovat zdravotní péči nakaženým lidem. „Kubánský systém zkolaboval. A to i přesto, že na Kubě máme prý jedno z nejlepších zdravotnictví na světě. Jenže lékaři se také báli, aby se sami nenakazili, protože chyběly například předepsané ochranné pomůcky.“

Co se týče Jesúsovi specializace, kterou je průmyslové inženýrství, myslí si, že na Kubě je obecně problém s tím, že se nevyužívá potenciál místní půdy. Nedostatek investic znemožňuje produkci dostatečného množství potravin pro místní obyvatelstvo. A to navzdory tomu, že kubánská vláda získává velké množství peněz například z turismu nebo právě z prodeje zemědělských plodin, mezi které patří kakao, káva nebo tabák. „Kéž by se tady investovalo do rozvoje zemědělství tolik peněz, jako se dává na výstavbu hotelů,“ povzdechne si. Navíc revoluční zápal, který v počátečním období na Kubě byl, je minulostí. „Mladí lidé vystudují a to první, na co myslí, je emigrace. Z těch, kteří tu zůstávají, se postupem času často vyklubou zločinci bez jakéhokoliv respektu,“ vysvětluje. „Je to vina těch, kteří to tady řídí. Jsou to jejich špatná rozhodnutí. Tady jsou zapotřebí dvě věci: změna a transformace,“ říká Jesús na konec svého vyprávění.

 

[1] Elián González se jako malý chlapec stal součástí sporu mezi kubánskou vládou a americkými úřady. Jeho matka zemřela při pokusu o překonání moře při plavbě na Floridu. O malého chlapce potom sváděl boj jeho otec, který zůstal na Kubě a jeho příbuzní žijící na Floridě. Případ Eliána Gonzáleze byl do velké míry využíván kubánskou propagandou k očernění emigrantů. Nakonec se chlapec vrátil na Kubu.