The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jorge Enrique Rodríguez Camejo (* 1973)

• nació el 18 de mayo 1973 en La Habana, República de Cuba

• a los 28 años retomó sus estudios de Historia en la Universidad de La Habana, no obstante, al final graduó de Estudios Culturales en la Facultad obrero-campesina

• durante sus estudios se familiarizó con el ambiente cultural, para convertirse en el instructor de teatro

• en la producción de la cultura nacional laboró 25 años, aunque siempre bajo el permiso de las instituciones oficialistas de Cuba

• como un joven negro de barrio marginal fue utilizado representativamente por el régimen, para mejorar la imagen del sistema comunista en tópicos tales como racismo y discriminación

• la relación laboral con el Gobierno terminó en 2013, cuando se intensificaron las limitaciones hacia el trabajo de Jorge y sus compañeros de “OMNI Zona Franca”

• desde 2013 ha cooperado como periodista independiente con el “Diario de Cuba” y como corresponsal con periódicos extranjeros y plataformas digitales

• por sus actividades periodísticas y opositoras es objeto de persistentes intimidaciones por el régimen cubano y está bajo la vigilancia de la Seguridad del Estado

Českojazyčná verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Estamos en el último round del régimen comunista, esta crisis económica es el último round, ¡no sé cuánto va a durar, pero es el último”! insiste convencido sobre el fin de la dictadura cubana Jorge Enrique Rodríguez Camejo, periodista independiente, al confrontar al Gobierno cubano para cambiar el rumbo de su patria hacia democracia.  

Siempre intento ser feliz

Jorge Enrique Rodríguez Camejo, nació el 18 de mayo 1973 en La Habana, República de Cuba. Su niñez y adolescencia fueron marcadas por la violencia en su barrio. De su madre habla como de una persona muy pobre con corazón noble, que arrastraba persistentes conflictos con el padre biológico de Jorge, quién además de golpearla era alcohólico. Para Jorge el espacio dónde podía comportarse como un niño real sin preocuparse, era la escuela. Convirtió a su colegio en un lugar dónde era feliz, aunque menciona que todo lo importante de la vida le enseñó su abuela, incluso el interés por leer. “¡No importa de dónde uno viene, yo lo viví también! Lo que hice fue no convertirme en ese hombre que maltrata a las mujeres. Lo mejor que tengo de mis padres es ser decente y moral aún en la pobreza. Doy gracias a mi familia por eso”, menciona Jorge y agrega: “Siempre intento ser feliz y amable. Le perdono a todo el mundo todo, a las personas les perdono todo”.

Producción cultural nacional

Durante los estudios de secundaria despertó el rebelde dentro de él: “No me gustan cosas de memoria. Me gusta más leer, expresarme y escribir, no me agradaba la dinámica de cómo daban las clases en la secundaria”, subraya su motivación al preferir educación física en lugar de la preuniversitaria. A los 26 años optó por laborar, no obstante, después de dos años retomó sus estudios a distancia de Historia en la Universidad de La Habana. “Estudiaba sólo en la casa leyendo libros, pero la Universidad de La Habana era bastante adoctrinada de marxismo- leninismo, no hubo otra cosa”, menciona la razón por la cual abandonó los estudios de Historia y entró al Centro de Superación Nacional. “Cuestioné cosas, excursiones, me relacioné con el mundo de la cultura, literatura, pasé curso de promoción cultural, dirección artística de teatro, toda esta serie de cosas”, se alegra contando de su época en la Facultad obrero-campesina para los trabajadores. Jorge se convirtió en instructor de teatro, afín al ambiente cultural de Cuba, organizando cursos y talleres, sumando en total 25 años en la cultura de la producción nacional. “Me contrataron por mi talento, no por diploma. Trabajos deben de ser por el talento, no por aval de alguna institución”, relata las circunstancias de cooperación con las Casas de la Cultura o con instituciones de la Asamblea Nacional de la República de Cuba, siempre al borde de lo permitido y prohibido por el régimen comunista.

Imagen del régimen comunista

Como representante de los medios oficialistas con la imagen de artista independiente, Jorge Rodríguez recibía invitaciones al extranjero o se presentaba en programas en la televisión. “Fui utilizado como un joven pobre negro de origen oriental, como una muestra de régimen cubano de que no existe el racismo en Cuba”, enfatiza Jorge el intento del sistema comunista por difundir la idea de la existencia de artistas independientes negros. “Así manejaron la censura de los artistas. Yo fui a quien se le permitía bastante. Daba discursos revolucionarios como funcionario, pero apolíticos. Me mostraban como ejemplo: ‘Mira es funcionario’!”, reseña su experiencia laboral con el Gobierno cubano, la cual empezó a desestabilizarse en 2013. “Crecer como artista, poeta, escritor, intelectual o funcionario, es un proceso, durante el cual nunca olvidé de dónde vengo y lo que debo a mis orígenes y a mi barrio”, aclara.

Rompimiento con las instituciones oficialistas

Cuando con la llegada de nuevo milenio Cuba entró a mayor pobreza, Jorge observó más políticas estatales en contra del pueblo, hasta que un día se cansó. “Me di cuenta, que realmente era una dictadura en todo. No pude justificar más, no pude llamarlo en otra manera. Estábamos viendo con otros artistas, ya hermano, era una dictadura”, lamenta Jorge. Y como acto de antagonismo frente a sus exigencias en apoyo hacia el pueblo cubano, las autoridades estatales intervinieron en contra la plataforma artística independiente “OMNI Zona Franca”[1], liderada por poeta y disidente Amaury Pacheco del Monte[2], con quien Jorge organizaba cada año los eventos culturales populares “Poesía sin fin”[3], entre otras actividades. “Vinieron a platicar con nosotros, nos maltrataron, amenazaron y al final nos limitaron en todo lo que hacíamos. ¡Dijimos Basta!”, explica Jorge las circunstancias del rompimiento con las instituciones culturales oficiales en 2013. Jorge declaró una guerra al Gobierno comunista, por las intimidaciones y arbitrarios arrestos hacia su persona. También se incorporó a la oposición gracias a su amiga, periodista independiente, María Matienzo[4]: “Un día me dijo María: ‘Me enteré, que rompiste con la institución, te puede traer problemas, únete a nosotros’, y me ha presentado en el ‘Diario de Cuba’[5], que es mi familia hoy en día, cambió mi vida”, declara. Fue así como se unió a la oposición radical y política: “Comenzar a cooperar con el ‘Diario de Cuba’ significa que automáticamente eres opositor radical”, evidencia Jorge las causas del hostigamiento de la Seguridad del Estado, mismas que llegaron inmediatamente. No obstante, afirma su postura dentro de la oposición: “Yo estoy cómodo, yo estoy en la posición en la que quiero quedarme. La Seguridad está incómoda, el Partido Comunista está incómodo, tienen que inventarse todo en mi contra, contra los periodistas independientes”.

Interrogatorios para convertirme en agente estatal

En los reportajes de Jorge para los medios independientes e internacionales podemos listar el tema de la insuficiencia de vivienda, necesidad de la reestructuración del sistema educativo o la creciente violencia vinculada con el racismo y homofobia. A esto la respuesta del régimen es contundente - persistentes represiones, regulación para salir del país en 2018 o largos interrogatorios por la Seguridad del Estado. “Siempre es lo mismo, me presentan escenarios qué me puede pasar. A la hora de conversar, yo no le falto respeto a nadie, por lo tanto, no permito que se me falte respeto a mí. Entonces las amenazas directas conmigo no funcionan…por eso en todas las interrogaciones insisten que me convierte en agente de la Seguridad”, describe Jorge y, comenta que él solamente se ríe de todas esas sugerencias. La sonrisa se le borró cuando lo detuvieron y encarcelaron en dos ocasiones, la primera ocurrió por su reportaje para el diario español “ABC” sobre la ola migratorio de Guantánamo. Publicar su artículo en ese medio extranjero hizo enfadar al Embajador de Cuba en España, quien protestó y Jorge terminó arrestado. Durante su segunda detención, en julio 2020, permaneció siete días privado de la libertad, sin juicio o explicación de las autoridades estatales, por lo cual sus compañeros del “Diario de Cuba” emprendieron una mega campaña para su liberación.

El último round de régimen comunista

 Jorge reside en La Habana y, persiste en sus actividades opositoras como periodista y poeta. Al mismo tiempo es miembro activo del movimiento artístico independiente y es anfitrión del proyecto “Lectura en tiempo”. “Estoy muy feliz ahora. En medio de un panorama cubano estoy viviendo un contraste – personalmente estoy muy feliz, pero socialmente todo lo contrario.  Llegó el peor momento para el pueblo de Cuba en el régimen comunista, todo lo agrava la pandemia de COVID-19[6]”, describe Jorge. Según él, la represión se ha desplegado y profundizado en la población común, acusando a la sociedad civil y al pueblo de colaborar con la CIA, ser terroristas o mercenarios. “Estamos en el último round del régimen cubano, lo que estamos viviendo, esta crisis económica, es el último round, ¡no sé cuánto va a durar, pero es el último”! expresa Jorge su esperanza. Cuando termine este último respiro del sistema comunista cubano, Jorge cita que la primera etapa de reconstrucción de una Cuba democrática la pasará en España, escribiendo y observando, ya que no está convencido de una propuesta para el nuevo gobierno cubano. “Yo me voy a otro lado, a la propuesta por parte de la oposición no la veo clara, de ninguna organización opositora”, confesa, sin embargo, en seguida advierte a las generaciones jóvenes del pueblo cubano: “En todos lugares dónde me dan el micrófono, digo que, el problema principal que tiene la sociedad civil cubana para deshacerse de la dictadura es su falta de memoria histórica” y cierra su testimonio.

 

[1] “OMNI Zona Franca” es un proyecto artístico socio-comunitario, integrado por artistas multidisciplinarios cultivadores del arte. Más información aquí: http://omnizonafranca.blogspot.com/

[2] La entrevista con el disidente Amaury Pacheco del Monte está disponible en el archivo de Memory of Nations: https://www.memoryofnations.eu/en/node/58771

[3] Audio y video material de los festivales de “Poesía sin fin” pueden encontrar aquí: http://omnifestivalpoesiasinfin.blogspot.com/

[4] La entrevista María de los Ángeles Matienzo Puerto está disponible en el archivo de Memory of Nations: https://www.memoryofnations.eu/es/matienzo-puerto-maria-de-los-angeles-1979

[5] Diario de Cuba es el portal noticiero en internet independiente. Página oficial: https://diariodecuba.com

[6] En marzo 2020 la Organización Mundial de la Salud anunció pandemia mundial de COVID – 19. Más información aquí: https://www.who.int/es/emergencies/diseases/novel-coronavirus-2019?gclid=EAIaIQobChMIt4Obzszf6QIVTtbACh2RrAPCEAAYASAAEgLsd_D_BwE

 

Česká verze:

„Komunistický režim je v posledním tažení, tahle ekonomická krize je už poslední, nevím, jak dlouho bude trvat, ale další už nebude!“, tvrdí odhodlaně o konci diktatury na Kubě nezávislý novinář Jorge Enrique Rodríguez Camejo, zatímco hovoří o kubánské vládě a změně směřování své vlasti směrem k demokracii.

Vždycky se snažím být šťastný

Jorge Enrique Rodríguez Camejo se narodil 18. května 1973 v Havaně v Kubánské republice. Jeho dětství a dospívání byly poznamenané násilím ve čtvrti, kde žil. O své matce hovoří jako o velmi chudém člověku s ušlechtilým srdcem, jenž snášel vytrvalé spory s Jorgeovým biologickým otcem, který kromě toho, že matku tloukl, byl navíc i alkoholik. Pro Jorgeho byla prostorem, kde se mohl chovat jako dítě, aniž by se musel bát, jeho škola. Základní školu si tak přetvořil v místo, kde byl šťastný, přestože uvádí, že vše důležité ho v životě naučila jeho babička, která jej i ponoukala k četbě. „Nezáleží na tom, v čem člověk vyrostl. Nechtěl jsem být mužem, který se chová k ženám hnusně. To nejlepší, co mi moji rodiče předali, je schopnost zachovat si i v chudobě své zásady a důstojnost. A za to jsem své rodině vděčný,“ uvádí Jorge a dodává: „Vždycky se snažím být šťastný a milý k ostatním. Vždycky všem všechno odpouštím.“

Národní kulturní produkce

Během studií na střední škole se v něm probudila vzpurnost: „Nerad se učím věci nazpaměť. Raději čtu, vyjadřuji se a píšu, způsob, jakým se vyučovalo na střední, mi nevyhovoval,“ vysvětluje svoje důvody, proč dal přednost tělocviku, a nikoli přípravnému univerzitnímu centru[RS1] . Ve svých 26 letech se rozhodl začít pracovat, avšak po dvou letech se opět vrátil ke studiím, tentokrát distančnímu studiu historie na Havanské univerzitě. „Učil jsem se jen doma, kde jsem četl knihy, protože Havanská univerzita byla celá nasáklá marxismem-leninismem a nic jiného se tam nevyučovalo,“ vysvětluje své důvody, proč studií historie zanechal a nastoupil do Centro de Superación Nacional para la Cultura (Národního kulturního centra). „Tam jsem se mohl nad věcmi víc zamýšlet, podnikat exkurze, seznámil jsem se se světem kultury a literatury, absolvoval jsem kurz kulturní propagace, uměleckého vedení divadla a spoustu dalších věcí,“ vypráví radostně Jorge o svém období na Dělnicko-venkovské fakultě určené pro pracující. Později se Jorge stal divadelním instruktorem, a měl tak blízko ke kubánskému kulturnímu prostředí, pořádal kurzy a dílny, a dnes se v národní kultuře pohybuje již celkem 25 let. „Najali si mě, protože mám talent, ne proto, že jsem vystudoval. Člověk by měl dostávat práci podle toho, jestli se na ni hodí, ne protože se zaštiťuje papírem z nějaké instituce,“ hovoří o své spolupráci s kulturními domy nebo s institucemi Národního shromáždění Kubánské republiky, přičemž jeho tvorba se vždy pohybovala na hranici toho, co bylo oficiálně povoleno, a co komunistický režim naopak zakazoval.

Obraz komunistického režimu

Jakožto zástupce vládních médií s image nezávislého umělce dostával Jorge Rodríguez pozvánky do ciziny nebo také vystupoval v televizních pořadech. „Používali mě jako mladíka tmavé pleti původem z východu, jako ukázku kubánského režimu, v němž neexistuje rasismus,“ zdůrazňuje Jorge pokusy komunistického zřízení vnést v povědomí veřejnosti představu o existenci nezávislých umělců tmavé pleti.“ Takhle prováděli u umělců cenzuru. A mně toho dovolovali hodně. Měl jsem revoluční projevy jako veřejně činná osoba, ale byly apolitické. Dávali mě za příklad: „Podívejte se, takhle vypadá státní úředník!“, líčí své pracovní zkušenosti s Kubánskou vládou, které se v roce 2013 začaly bortit. „Rozvíjet se jako umělec, básník, spisovatel, intelektuál nebo i státní úředník je proces, během kterého jsem nikdy nezapomněl, odkud pocházím a v jakém prostředí jsem vyrostl,“ vysvětluje.

 

Odtržení se od vládních institucí

Když se s počátkem nového tisíciletí Kuba propadla do ještě větší chudoby, začal Jorge pozorovat intenzivnější počínání vlády proti obyvatelstvu, až toho měl jednoho dne dost. „Uvědomil jsem si, že žijeme v diktatuře. Už se to nedalo ničím ospravedlnit, ani nazvat jinak. Spolu s ostatními umělci jsme jasně viděli, že v zemi nastolili diktaturu,“ říká rozčarovaně Jorge. Jedním z nepřátelských počinů vládních orgánů v reakci na žádosti o podporu kubánského lidu byl zásah proti nezávislé umělecké platformě OMNI Zona Franca[1], již vedl básník a disident Amaury Pacheco del Monte[2], se kterým Jorge každý rok pořádal oblíbené kulturní události, mimo jiné festival Poesía sin fin (Nekonečná poezie)[3]. „Přišli si s námi promluvit, nakládali s námi velice špatně, vyhrožovali nám, a nakonec nás omezili ve všem, čemu jsme se věnovali. V té chvíli jsme si řekli, že už stačilo,“ vysvětluje Jorge okolnosti roztržky s vládními kulturními institucemi v roce 2013. Jorge vyhlásil vzhledem k zastrašování a zcela nahodilému zatýkání své osoby komunistické vládě válku. Díky své kamarádce, nezávislé novinářce Maríi Matienzo[4], se stal rovněž členem opozice – jednoho dne mi María řekla: ‚Doneslo se ke mně, že už neděláš pro vládu, z toho bys mohl mít problémy, přidej se k nám‘; a představila mě v Diario de Cuba[5], což je dneska taková moje rodina, změnilo mi to život,“ uvádí. Takhle se spojil s radikální politickou opozicí: „Začít spolupracovat s portálem Diario de Cuba automaticky znamená, že se radikálně vymezujete vůči vládě,“ vysvětluje Jorge příčiny šikany ze strany Státní bezpečnosti, která na sebe nenechala dlouho čekat. Zároveň je však se svým postavením v opozici v souladu: „Cítím se vyrovnaně, protože jsem přesně v té pozici, ve které být chci. Bezpečnost to má horší, stejně jako komunistická strana, ti si na mě a na nezávislé novináře pořád musejí něco vymýšlet.“

Výslechy, aby se ze mě stal státní agent

V reportážích, které Jorge píše pro nezávislá a mezinárodní média, nalezneme témata, jako je nevyhovující kvalita bydlení, potřeba restrukturalizace vzdělávacího systému, a dále vzrůstající násilí v souvislosti s rasismem a homofobií. Reakce režimu byla v tomto případě velmi razantní: neustálé represe, omezení, co se týče opuštění země v roce 2018, nebo dlouhé výslechy Státní bezpečností. „Je to pořád to samé, vykládají mi, co všechno se mnou můžou udělat. Když s někým mluvím, vždycky se k druhým chovám s úctou, a proto také nedovoluji, aby někdo nerespektoval mě. Přímé výhružky tak u mě nefungují… z toho důvodu na všech výsleších naléhají, ať se stanu agentem Bezpečnosti,“ popisuje Jorge a dodává, že mu jsou podobné návrhy k smíchu. Smích mu ovšem zmizel z tváře poté, co ho dvakrát zadrželi a uvěznili: poprvé se tak stalo kvůli jeho reportáži ve španělském deníku ABC o migrační vlně ze zátoky Guantánamo. Zveřejnění článku v tomto zahraničním médiu rozčílilo kubánského velvyslance ve Španělsku, který se vůči tomu ohradil, a Jorge tak skončil ve vězení. Podruhé byl zatčen v červenci 2020 po dobu sedmi dní, aniž by byl vykonán rozsudek nebo mu státní orgány cokoli vysvětlily, pročež jeho kolegové z Diario de Cuba zahájili masivní kampaň na jeho osvobození.

Komunistický režim v posledním tažení

 Jorge v současnosti žije v Havaně a pokračuje ve svých opozičních aktivitách jako novinář a básník. Zároveň je i aktivním členem nezávislého uměleckého hnutí a organizátorem projektu Lectura en tiempo (Četba v čase). „Jsem teď velice spokojený. V rámci kubánské reality prožívám rozpor – čistě na osobní úrovni se cítím šťastný, ale ze společenského hlediska je tomu přesně naopak.  Pro obyvatelstvo Kuby nastalo nejhorší období komunistického režimu vůbec, a všechno to navíc zhoršuje pandemie viru COVID-19[6],“ popisuje Jorge. Podle něj se represe dále prohloubily a zasahují už i běžné obyvatelstvo, kdy je občanská společnost obviňována ze spolupráce se CIA, případně z terorismu či úplatkářství. „Komunistický režim je v posledním tažení, tahle ekonomická krize je už poslední, nevím, jak dlouho bude trvat, ale další už nebude!“, dává Jorge průchod své naději. Poté, co kubánské komunistické zřízení vydechne naposledy, Jorge říká, že první fázi obnovy Kuby směrem k demokracii stráví ve Španělsku, kde bude psát a pozorovat vše zvenčí, protože si není jistý, jaký bude mít nová kubánská vláda program. „Já odsud půjdu pryč, není mi příliš jasné, s čím chce opozice nebo nakonec jakákoli opoziční organizace přijít,“ doznává. Vzápětí však varuje mladou generaci Kubánců: „Všude, kde mi dají do ruky mikrofon nebo kde mám příležitost promluvit, říkám totéž: hlavní problém kubánské občanské společnosti, která není schopná zbavit se diktatury, spočívá v její absenci historické paměti,“ čímž své svědectví uzavírá.

 

[1] OMNI Zona Franca je společensko-komunitní umělecký projekt, který propojuje umělce z různých oborů. Více informací naleznete zde: http://omnizonafranca.blogspot.com/

[2] Rozhovor s disidentem Amaurym Pacheco del Monte je dostupný v archivu Paměti národa: https://www.memoryofnations.eu/cs/node/58771

[3] Audio a videozáznamy z festivalů Poesía sin fin (Nekonečná poezie) je možné nalézt zde: http://omnifestivalpoesiasinfin.blogspot.com/

[4] Rozhovor s Maríou de los Ángeles Matienzo Puerto je dostupný v archivu Paměti národa: https://www.memoryofnations.eu/es/matienzo-puerto-maria-de-los-angeles-1979

[5] Diario de Cuba je nezávislý zpravodajský internetový portál. Oficiální stránky viz zde: https://diariodecuba.com

[6] V březnu 2020 Světová zdravotnická organizace vyhlásila pandemii viru COVID-19. Více informací naleznete zde: https://www.who.int/es/emergencies/diseases/novel-coronavirus-2019?gclid=EAIaIQobChMIt4Obzszf6QIVTtbACh2RrAPCEAAYASAAEgLsd_D_BwE

 

 [RS1]Tady mi vůbec není jasné, proč tam zmiňuje tu tělesnou výchovu, možná by šlo i vynechat?