The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ariolbis Sánchez Hernández (* 1990)

• nació en la provincia de Guantánamo

• los primeros seis años de su vida pasó con su familia en el pueblo Manuel Tames

• desde finales de los años 90 vive en Guantánamo

• siendo un niño le encantaba jugar al béisbol y practicar artes marciales

• a pesar de su afición por los deportes optó por el camino del arte

• se graduó en la Escuela de Arte y trabaja como un tutor licenciado de arte

***český příběh je umístěn po španělském***

 

“Un día estaba jugando bolitas con un amigo en el bario y él se dio cuenta de que yo no tengo. Era tres o cuatro años mayor que yo. Me regaló unas bolitas nuevas, bonitas. Me dijo: ‘Mira hermanito, pa’ que tengas y jueges.’ Entonces yo, muy contento, subí a la casa y me puse en la sala a jugar con la bolita. Mi mamá vino desde la cocina. Ella sabía que yo estaba pidiendo unas bolitas, pero como no pudo comprarlas, no las tenía. Y de momento yo bajo, subo, bolita nueva… mi mamá pensaba que yo la había robado. Sin preguntarme, cogió un cinto y me dio tremenda paliza. A tal punto, que el amigo mío, cuando escuchó aquel escándalo, subió y le dijo: ‘No, mira, fui yo quien se lo regalé. Mi mamá me dijo: ‘Ah, bueno… pero por si acaso.’ Hasta hoy en día nunca me ha pasado por la mente ver un teléfono así y tener la intención de que me lo llevo. Fui cogido a tiempo. Mi familia siempre fue muy pendiente con todo,” cuenta sonriendo Ariolbis Sánchez Hernández.

El chico que preferió la guitarra al bonche

Ariolbis se crio en el municipio Manuel Tames en la provincia de Guantánamo y hoy en día es tutor de arte licenciado en la especialidad de teatro. Pasados los primeros seis años de su infancia, la familia se mudó del pueblo pequeño en las proximidades a la misma capital de la provincia de Guantánamo. “Lo que más recuerdo de esta época son los deportes. Me encantaba el béisbol. Luego vino el karate, el aikido. A los dieciséis años tuve que decidir, si era el arte o las artes marciales. Fue una decisión terrible,” se adelanta por un momento en su narración.

La juventud de Ariolbis transcurrió a finales de los años 90. El mismo se acuerda bien cómo el ambiente de su barrio empezó a cambiarse con la llegada de la música callejera. “Lo que hoy en día la gente lo llama del bonche, antes se decía el pumpum. Automáticamente, me di cuenta de que no tenía nada que ver conmigo. Nunca me ha gustado ese ambiente extraño, de gente grosera… de personas que no tienen ningún aporte a la sociedad. Yo quería un ambiente más tranquilo,” explica su postura ya en la edad temprana. Ariolbis tuvo muchos amigos que optaron el estilo de vida relacionado con las bandas callejeras que se reunían en la calle escuchando la música que se apoderó de las calles cubanas en aquel entonces. Según dice, muchos de sus amigos se desvincularon de la escuela y en algunos casos terminaron presos. Sin embargo, su base ética y emocional le mantenía fuera de los problemas. “Siempre veía a mi papá escuchando buena música. Fue una cosa que se me arraigó. La forma como tocaba a mi madre, con cariño, siempre riendo. Era un carnaval casero. Solo compraban cerveza y bailaban. En caso de algunos de mis amigos era completamente contrario.”

La plaza de que se conoce bajo el apodo común de Polvo en el viento, o sea 28 de septiembre, es uno de los lugares que tiene su lugar en casi todas las historias de los jóvenes guantanameros. No obstante, la razón de su popularidad no se asocia con nada de bueno. Es uno de los lugares más conocidos por la violencia. Ariolbis cuenta que con el tiempo se produjo un cambio del entorno. “Desde que la repararon y ya tenía más estética, se hacían hasta espectáculos para niños, yo mismo participé en varios de ellos… eso fue alejando a este tipo de personas, porque no es el ambiente de ellos.”

Más tarde, Ariolbis regresa en la narración al momento que ya había mencionado. Fue la decisión de seguir el camino del arte. A pesar de su amor por los deportes, se matriculó en la Escuela del Arte. El primer año era interno y a partir del segundo año era semi-interno. “Las experiencias muy buenas, muy cómicas… imagínate, una escuela llena de artistas de todas las manifestaciones allí reunidos. Cada uno tenía una ocurrencia diferente, se venía con algo a cada rato. Era muy lindo ver que a la hora de un espectáculo nos reuníamos todos y salían todas las ideas.” No se olvida de la influencia de los profesores, quienes eran muy pendientes de los estudiantes tanto en la formación profesional como en lo personal. Siempre se preocupaban por ellos. La especialidad de Ariolbis era de teatro. Sin embargo, como pasó la mayor parte del tiempo con los demás, cogió un poco de todo. “Tuve la posibilidad de aprender algo del arte plástico, siempre andaba con guitarra, hasta los profesores de vez en cuando pensaban que yo era de música… solo del baile no aprendí mucho, porque soy cheo,” explica riéndose.

El instructor de arte licenciado

El programa de la formación de instructores de arte[1] tiene una larga tradición. “Lo hizo el comandante Fidel Castro Ruz. El objetivo nuestro es llevar el arte a cualquier lugar, a todas las personas que estén interesadas. Y también enseñar.“ Las escuelas que formaban a los instructores terminaron en 2012. Según explica Ariolbis, se cumplieron todos los objetivos. “Ya el arte se había llevado a todos los lugares más intrincados del país.” El trabajo de instructor de arte consiste en la diseminación de la cultura promovida por los lugares oficiales. “Se elige un barrio. A este barrio le toca presenciar un espectáculo. También se imparten talleres. Cada instructor tiene que tener su grupo aficionado,” explica. Sin embargo, al mismo tiempo añade, que hay barrios donde la situación es difícil. “Hay que ser muy delicado por ejemplo con el tema. En los lugares donde la situación es compleja por ejemplo con el tema de la violencia, si vamos a hablar sobre el tema, queremos dar la solución. No hacer algo que les provoque, pero algo más culto, llevar la enseñanza,” destaca.  

Ariolbis considera su trabajo muy efectivo en lo que se refiere a moldear el modo de pensar de las comunidades. “Hemos visto casos de jóvenes de los que la comunidad suya tiene mala opinión por su comportamiento, por la forma de expresarse. Cuando nosotros vamos allí, dada la casualidad de que esta persona tiene un sueño, viene la motivación. Uno le dice: ‘no es tan difícil’. Se dan cuenta de que hay que cambiar algo, de que algo está mal,” continúa. Con el tiempo aprendió a utilizar una estrategia en este tipo de situaciones que le resulta útil. “No existe un ser humano que no le guste la música. Me ha pasado que llegó una persona y se me acercó de una forma no correcta. Le pregunto: ‘¿Quién es tu cantante favorito? Toco la música, le complazco y de repente sientes como se baja la rabia. Incluso existe terapia para los enfermos que se hace con la música,” explica.  

No solo el tiempo cambia a las personas

En lo que se refiere a los cambios que se han producido con el tiempo en su ciudad, dice que su barrio en los tiempos de su infancia no estaba tan destruido como hoy. “Estaba mucho más bonito, cuando se hacían actividades en 28 de septiembre, había una atmósfera muy positiva, toda la gente se sumaba.” Recuerda que los niños eran felices. “Quizás te peleabas con amigo, pero se pasaba rápidamente el rencor, no había tanta violencia.” Ariolbis recuerda también mucha alegría. El trato entre los vecinos era diferente. “Pedir no era molestar. Era una familia unida que se respectaba.” Ahora es diferente. Unos 20 años después, su calle es más destruida y cada uno se queda en su casa. “Si le pido algo a un vecino, a lo mejor se va a molestar.” Según Ariolbis, una de las causas principales de este cambio abrupto es la necesidad que sufre la población. Es un barrio muerto. “Vivimos una época muy difícil. Yo vivo en una calle que es un mercado. Antes, cuando querías hacer una actividad, aparecía la bebida, la carne. Hoy la ansiedad que ha venido con los precios ha matado ese espíritu. Ha matado el amor.”

Según Ariolbis, los años 90, a pesar de la grave crisis de entonces, eran mucho más alegres. “Hoy en día, la juventud está muy aburrida, no tiene nada para hacer y pues entra este desencanto. Es una decadencia de espíritu. He visto un cambio abrupto en la personalidad. He visto amigos que han tenido que ir a un hospital psiquiátrico,” comenta.  

La necesidad de intervenir contra la violencia

Otro tema que transciende entre los jóvenes guantanameros es la violencia. Según cuenta Ariolbis, hoy en día hay miedo incluso de salir a la calle. No solo por la noche, sino a cualquier hora. Como resultado de ese miedo, mucha gente dejó de visitar lugares donde antes se divertían. Se perdió la confianza. Los muchachos llevan cuchillos y limas hechos personalmente por ellos mismos. “Aquí le hice un hueco, así le hice el pico,” cuenta Ariolbis lo que escuchó de estos jóvenes armados que están orgullosos de su armamento. Debido a alto nivel de inseguridad, Ariolbis adoptó una postura radical. “Si hay una persona que yo admiro, es el presidente de El Salvador, Nayib Bukele[2]. Por el gran trabajo que hizo, redujo la violencia de manera extraordinaria. Esas medidas hay que tomar. Si un delincuente ve que su amigo acabó en un lugar de donde no va a salir, siente esa presión y se limita. No significa que se va a eliminar, pero se va a limitar. Y eso trae un poquito más de paz.” Parece extraño oír a un muchacho feliz que siempre sabía mantenerse fuera de los problemas expresando este tipo de ideas. Sin embargo, es algo emblemático. Ariolbis no expresa ningún tipo de rabia y siempre intentó hacer un cambio positivo en su entorno básicamente dentro de los márgenes que establece el Gobierno. Al mismo tiempo no le queda otra opción que apuntar a los problemas que no puede ignorar. Quizás no los relaciona con el régimen que gobierna en Cuba tanto como otros, pero sí los siente.

 

[1] Es posible que el programa está de nuevo en funcionamiento, así lo pone la página web oficial del Ministerio de Cultura de Cuba: Actualmente, entre los objetivos principales de los instructores de arte se encuentra impartir talleres de apreciación-creación en escuelas primarias, secundarias básicas, politécnicos de informática, escuela de conductas y pre-universitarios, con el fin de transformando el entorno sociocultural de la comunidad y crear un estilo propio donde se integre lo artístico, lo humano y lo patriótico para propiciar la asimilación de juicios críticos y gustos estéticos correctos desde la más temprana edad. Fuente: www.ministeriodecultura.gob.cu, 6 de agosto de 2023.

[2] Nayib Bukele es el presidente de El Salvador. Se hizo famoso principalmente por la línea dura que mantiene hacia las pandillas y el crimen. Bajo su gobierno se inauguró la megacárcel más grande de América Latina. A pesar de que algunos se quejan de que la guerra contra las pandillas tiene también sus víctimas inocentes, la mayor parte de la población se siente mucho más segura en su país de origen.

 

********************************************

„Jednoho dne jsem na ulici hrál kuličky s kamarádem, když v tom on si povšiml, že nemám žádné vlastní. Daroval mi několik nových, pěkných duhovek. Řekl mi: ‚Podívej, kamaráde, vezmi si tyhle. Alespoň si budeš moct sám hrát.‘ Celý šťastný jsem utíkal domů, kde jsem si sedl v obývacím pokoji a začal si hrát. Najednou přišla z kuchyně matka. Dobře věděla, že jsem ji o kuličky žádal, ale neměla peníze, nemohla mi je koupit, a proto jsem žádné vlastní kuličky nemohl mít. Aniž by se mě na cokoliv vyptávala, popadla pásek a dala mi pořádný výprask. Byly to takové rány, že můj křik se ozýval i venku. Když to slyšel můj kamarád, přiběhl tam a povídá mamince: ‚Ty kuličky jsem mu daroval já!‘ A moje matka odpověděla: ‚Dobrá tedy, to jen tak pro jistotu…‘ Tuhle vzpomínku mám zarytou hluboko v paměti. Ještě dnes, když vidím někde položený telefon, ani mě nenapadne, že bych ho snad vzal. Dostal jsem včas co proto, abych věděl, jak se chovat. Moje rodina byla v tomto ohledu velmi důsledná,“ vypráví s úsměvem Ariolbis Sánchez Hernández.

Chlapec, který měl radši kytaru než pouliční diskotéky

Ariolbis prožil první roky života ve vesnici Manuel Tames v provincii Guantánamo a dnes pracuje jako certifikovaný lektor uměleckých disciplín se specializací na divadlo. Když mu bylo šest let, rodina se přestěhovala do hlavního města Guantánama. „Z tohoto období si nejvíce pamatuji na neustálé sportování. Miloval jsem baseball. Později přišlo karate a aikido. A v šestnácti letech jsem si musel vybírat, jestli se budu věnovat bojovým uměním nebo umění jako takovému. Bylo to těžké rozhodování,“ předjímá.

Ariolbisova dětská léta odpovídají časově přibližně druhé polovině devadesátých let. Dobře si pamatuje na to, jak se ulice obklopující jejich domov začaly měnit s tím, jak se rozšiřovala populární pouliční hudba. „Dnes tomu lidé říkají ‚bonche’, dříve se to nazývalo ‚pumpum‘. Mně bylo ihned jasné, že tohle není nic, co by dokázalo nějak upoutat moji pozornost. Nelíbilo se mi to prostředí obhroublých lidí, kteří nepřináší do společnosti v podstatě nic dobrého. Mnohem více jsem inklinoval ke klidnějšímu, uspořádanějšímu prostředí,“ vysvětluje přístup, který zaujal už během útlého mládí. Mezi jeho přáteli a známými bylo samozřejmě velké množství lidí, kteří si postupem času vybrali právě styl života spojený s pouličními gangy a trávili většinu času na rohu za zvuků tehdy všudypřítomné pouliční hudby. Dodává, že někteří z jeho známých se úplně vykašlali na školy a nakonec skončili ve vězení. Nicméně, on sám měl takové emoční a etické ukotvení, které ho drželo daleko od všech takových problémů. „Můj otec vždycky poslouchal dobrou hudbu. Myslím, že se to na mě podepsalo. Také to, jak něžným způsobem jednal s mou matkou. Doma byla vždycky dobrá nálada. Byl to takový domácí karneval. Nakoupili si pivo a tancovali. Bohužel, v případě mnoha mých kamarádů tomu bylo docela jinak.“   

Jedním z míst, které jsou pevně spjaté s příběhem velké části mládeže pocházející z města Guantánamo, je náměstí 28. září, které vešlo v obecnou známost pod označením Polvo en el viento. Věhlas tohoto místa ovšem nesouvisí s ničím pozitivním. Právě naopak, je to jedno z míst, které je nechvalně proslulé vysokou úrovní kriminality a násilí. Podle Ariolbise se to citelně změnilo, když se náměstí opravilo. „Zkrášlení přineslo určitou estetiku, najednou se tam hrála třeba i představení pro děti. Já sám jsem se některých účastnil. Myslím, že právě to způsobilo odsun lidí, kteří se tam pohybovali dříve. Najednou už to nebylo jejich typické prostředí.“

Později ve svém vyprávění se Ariolbis vrací k okamžiku, který už krátce zmínil na samém počátku. Bylo to rozhodnutí nastoupit na uměleckou školu i přesto, že byl zároveň vášnivým sportovcem. První rok byl na internátu, od druhého ročníku pak napůl na internátu a napůl doma. „Moje vzpomínky na tuhle dobu jsou skvělé, velmi vtipné… Však si to představte, škola plná všemožných umělců. Každou chvíli měl někdo nějaký nápad, neustále to tam vřelo. Když jsme se sešli při nácviku nějakého představení, nápady létaly všemi směry.“ Pokud jde o školu, nezapomíná zmínit pozitivní vliv, který na něj měli tamní vyučující, kterým záleželo nejen na studijních výsledcích, ale také na tom, jací z nich vyrůstali lidé. Ariolbis se ve svém studiu zaměřoval na divadlo. Nicméně, během těchto let měl možnost přičuchnout v podstatě ke všemu, co se na této instituci učilo. „Naučil jsem se něco z výtvarného umění. A pořád jsem s sebou tahal kytaru. Učitelé si často mysleli, že jsem na hudebním oboru… jen tancovat jsem se příliš nenaučil. Jsem na to úplně levý,“ vysvětluje s úsměvem.

Certifikovaný instruktor umění

Program profesní přípravy certifikovaných lektorů umění má na Kubě dlouhou historii. „Vzešlo to z přání vrchního velitele Fidela Castra Ruze. Naším cílem je dostat umění do všech koutů Kuby tak, aby nikdo z lidí, kteří mají zájem rozvíjet svůj talent, nezůstal pozadu.“ Umělecké školy vychovávající lektory přestaly fungovat v roce 2012[1]. Jak vysvětluje Ariolbis, veškeré dříve zadané úkoly byly splněny. „Umění se dostalo až do těch nejodlehlejších zákoutí ostrova.“ Jeho práce spočívá ve snaze prezentovat a šířit kulturu v té podobě, kterou propagují kubánské úřady. „Vybere se například konkrétní čtvrť, která se má účastnit nějakého našeho představení. Další částí práce jsou umělecké dílny. Každý lektor by měl mít nějakou skupinu svých studentů,“ popisuje a zároveň dodává, že na některých místech je práce obtížnější. „Člověk si musí dávat velký pozor na to, jaké téma a kde zpracovává. Jsou třeba místa, kde je situace tamních obyvatel obzvláště složitá ve smyslu vysoké úrovně kriminality a násilí. Pokud se v představení zaměříme na toto téma, chceme, aby to mělo pozitivní vyznění, abychom nabídli řešení. Nechceme dělat něco, co by mohlo lidi vyprovokovat. Naším cílem je ukázat jim něco více kultivovaného,“ zdůrazňuje.

Svou práci považuje Ariolbis za velmi dobrý nástroj, který může sloužit k formování charakteru lidí ve složitých životních situacích. „Setkal jsem se s mladými lidmi, které jejich okolí nevnímá dobře kvůli tomu, jak se chovají. Když přicházíme do takových míst, můžeme v těch lidech probudit něco dobrého a motivovat je. Někdy stačí říct jim: ‚není to ztracené‘. Pochopí, že je potřeba něco změnit. Začít znovu a jinak,“ pokračuje. S postupem času se mu osvědčila především hudba. „Myslím si, že na světě neexistuje člověk, kterému by hudba nepřinášela potěšení. Třeba se mi přihodilo, že ke mně někdo přišel a nechoval se zrovna hezky. Zeptal jsem se ho: ‚Jaká je tvoje oblíbená píseň?‘ Když jsem ji zahrál, viděl jsem, jak se najednou úplně změnila atmosféra. Vztek byl rázem pryč. Vždyť hudba se používá i v nemocnicích jako terapeutický prostředek,“ vysvětluje.  

Není to jen čas, co mění lidi kolem nás

Co se týče změn, které se postupem času udály v Guantánamu, Ariolbis poukazuje na to, že dříve byla jeho ulice na pohled hezčí. “Vypadalo to lépe. Když se dělaly slavnosti u příležitosti 28. září, všude panovala velmi příjemná atmosféra a lidé bylí sdílnější.” Také dětství bylo v té době podle Ariolbise radostnější. “Samozřejmě, jako dítě se člověk občas nevyhl nějaké šarvátce, ale na to se velmi záhy zapomnělo. Nepřerůstalo to do násilí, kterého jsme svědky v posledních letech.” Lidé byli obecně vřelejší, sousedské vztahy fungovaly mnohem lépe. „Když si člověk šel něco vypůjčit k sousedovi od vedle, nikoho to neobtěžovalo. Lidé žili jako jedna velká rodina.“ To se ale za posledních dvacet let výrazně změnilo a podle Ariolbise na tom nese velkou část viny tristní ekonomická situace většiny kubánských domácností. „Žijeme ve velmi těžkém období. Například ulice, ve které bydlím, je v podstatě jeden velký trh… tedy býval jím. Když jsme chtěli dříve něco oslavit, najednou se objevilo pivo, maso… Dnes je všudypřítomný nedostatek. K tomu se zvýšily ceny a to všechno dohromady úplně zabilo původního ducha sousedství. Zabilo to lásku.“ 

Devadesátá léta byla v Ariolbisových očích i přes tehdy tíživou hospodářskou krizi ve srovnání s dneškem mnohem radostnější dobou. „Teď jsou mladí znudění, nemají, do čeho by píchli a v důsledku toho nastupuje nespokojenost a apatie. Je to duchovní dekadence. Sám jsem musel pozorovat velké změny v chování některých lidí. Někteří mí kamarádi dokonce skončili na psychiatrii,“ poznamenává.

Potřeba zasáhnout proti násilnostem v ulicích

Téma, se kterým se setkáváme prakticky u všech mladých lidí z Guantánama, je kriminalita a násilí v ulicích. Od určité doby se to už zdaleka neomezuje jen na noční hodiny. Strach pociťuje velké množství lidí v jakoukoliv denní dobu. A to s sebou přináší nedostatek sdíleného času na veřejně přístupných místech. Na místech, kde se dříve lidé mohli klidně setkávat. Mladí chlapci si s sebou běžně nosí podomácku vyrobené zbraně, různé nože a mačety. „Tady jsem si upravil svůj nůž, tady jsem mu udělal nějakou ozdobu, tady jsem si udělal hrot,“ popisuje Ariolbis komentáře, které vyslechl z úst mládeže, která se pyšní právě těmito podomácku vyrobenými zbraněmi. Kvůli vysoké kriminalitě zaujal Ariolbis poměrně radikální postoj v této otázce. „Jestli se mi líbí, jak to někde řeší, tak je to Salvador. Tamní prezident Nayib Bukele[2] udělal dobrou práci. Obrovsky přispěl ke snížení kriminality v zemi. A právě tak je třeba postupovat. Když si nějaký zločinec všimne, že jeho kolega skončil ve vězení, odkud se dost možná už nikdy v životě nepodívá ven, tak si to radši sám dvakrát rozmyslí. Já neříkám, že to vyřeší všechno, ale spoustu lidí to může odradit. A to přinese do našich životů větší mír.“ Je až zvláštní poslouchat taková slova od úsměvem kypícího mladíka, který se vždycky dokázal držet daleko od problémů. Nicméně, vypovídá to o mnohém. Ariolbis se jinak nevyjadřuje nikterak radikálně, snaží se dělat dobré věci tak, jak to cítí, a to v rámci mantinelů vymezených kubánskou vládou. Zároveň se ale nemůže vyhnout tomu, aby mluvil otevřeně o problémech, kterých je svědkem, a které nechce ignorovat. A to i přesto, že je nedává přímo do souvislosti s režimem, který na Kubě vládne. 

 

[1] Je možné, že školy umění jsou znovu otevřené. Na oficiálním webu kubánského ministerstva kultury se píše: V současné době jsou hlavní úkoly instruktorů umění pořádat umělecké dílny ve školkách, na základních školách, odborných středních školách a gymnáziích, a to za účelem transformace společensko-kulturního pozadí komunit. Stejně tak je úkolem vytvořit vlastní uměleckou tvorbu, která obsáhne jak umělecký, tak lidský a vlastenecký rozměr. A to tak, aby umožnila osvojení toho správného kritického úsudku a estetického cítění už od útlého věku. Zdroj: www.ministeriodecultura.gob.cu, 6. srpna 2023.

[2] Nayib Bukele je salvadorský prezident, který se stal známým po celém světě kvůli svému tvrdému postihování kriminálních živlů, v salvadorském prostředí především rozsáhlých sítí pouličních gangů. Mimo jiné otevřel největší věznici v Latinské Americe.