The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ramón Saúl Sánchez (* 1954)

• narodil se 1. září 1954 na Kubě ve městě Colón, v provincii Matanzas, do nemajetné rolnické rodiny

• v roce 1966 poslal otec jeho a jeho bratra do USA, aby se na Kubě vyhnuli branné povinnosti

• v Miami se zapojil do ozbrojeného odboje proti revolučnímu režimu Fidela Castra

• v roce 1982 odmítl u amerického soudu vypovídat o činnosti skupiny Omega 7, která prováděla bombové útoky a byla jí přisuzována vražda kubánského diplomata

• za pohrdání americkým nezávislým soudem strávil Ramón Saúl Sánchez čtyři a půl roku ve vězení

• v roce 1988 byl propuštěn na svobodu a rozhodl se pokračovat v boji za svobodu Kuby nenásilnou formou

• byl spoluzakladatelem Demokratického hnutí, organizoval kampaň proti zpřísnění migrační politiky USA vůči Kubáncům

• pod názvem Demokratická flotila spoluorganizoval plavby lodí z Floridy na Kubu s humanitární pomocí

• žije v Miami v USA, ve své rodné zemi nebyl od svých dvanácti let

„Měl jsem spoustu času. Přemýšlel jsem, proč musíme bojovat za něco tak vznešeného, jako je svoboda, něčím tak strašným, jako je násilí. Pochopil jsem, že je to velké zlo, ty násilné revoluce, které se odehrávají každých třicet čtyřicet let. Poražený se mění v osvoboditele a zároveň v nového tyrana. To je začarovaný kruh,“ vypráví kubánský exulant Ramón Saúl Sánchez, jak během více než čtyřletého pobytu v americkém vězení dospěl k rozhodnutí, že v boji za svobodnou Kubu vymění zbraně za nenásilný odpor.

To jsou popravy, řekla babička

Když na Kubě zvítězila revoluce, bylo mu pět let. Diktaturu Fulgencia Batisty vystřídal totalitní režim Fidela Castra. Rodiče, chudí zemědělci, se právě rozváděli. Vzpomínku na změnu poměrů má spojenou se strachem. „Žili jsme s babičkou ve skromném venkovském domku. Všude kolem byla slyšet střelba. Babička dostala strach. Chtěli jsme se jít schovat k sousedovi. Najednou jsem uslyšel cvaknutí, jako když někdo nabíjí starou pušku. Nevím, jestli to byl Batistův voják, nebo revolucionář. Řekl jsem babičce, že mi vyskočilo srdce z těla. A ten ozbrojenec se smál: ‚Mám tvé srdce v ruce, chytil jsem ho!‘“ vzpomíná Ramón Saúl Sánchez.

S novým režimem rodina přišla o dům a živobytí. Byly to dvě chatrče, k tomu malá políčka a kráva. Museli své hospodářství opustit, protože na jeho místě se prý mělo stavět technické učiliště. Jak říká pamětník, nikdy se nepostavilo, jen velký billboard to ještě mnoho let hlásal. Vzpomíná také, že se z nedalekého lomu často ozývala střelba. „Babička říkala, že to jsou popravy. Byl jsem malý, nechápal jsem to, ale tušil jsem, že se děje něco strašného a nedobrého. Zabíjeli tam lidi, kteří nesouhlasili s režimem,“ říká dokumentaristům Post Bella třiašedesátiletý exulant žijící v americkém Miami.

Když mu bylo dvanáct a bratrovi jedenáct let, rodiče se rozhodli poslat je do exilu. „V té době posílal režim tisíce Kubánců do Angoly a do dalších částí světa, aby válčili a umírali za zájmy Sovětského svazu. Do USA nás poslali v obavě, abychom se těchto Castrových dobrodružství nemuseli účastnit. Tím začal můj padesát let trvající exil. A celou dobu sním o tom, že se vrátím na svobodnou Kubu,“ vypráví pamětník.

Od patnácti let v ozbrojeném odboji

Ve Spojených státech amerických se chlapců zprvu ujali příbuzní otcovy nové manželky. Svou babičku ani matku už nikdy neviděl. Neví, kde mají hrob. Ve třinácti letech začal pracovat na malé tržnici. Tam potkal mladíka napojeného na odbojovou polovojenskou skupinu Alpha 66. „Řekl jsem mu, že bych chtěl taky bojovat za svobodu Kuby. On na to, že jsem moc mladý, ale nakonec se za mě přimluvil a mohl jsem se k nim připojit. Bylo mi patnáct let. Otec se strašně naštval, protože se bál, že mě zabijí. Tak jsem utekl z domu,“ vzpomíná Ramón Saúl Sánchez.

Začal se učit zacházet se zbraněmi. „Vycvičil jsem se sám, také mnoho dalších lidí jsem naučil bojovat na moři a v komandech. Stále více jsem se angažoval. Připravovali jsme se na okamžik, kdy zasáhneme do boje přímo na kubánském území. Byl to můj sen. Chtěli jsme svrhnout diktaturu, která popravovala a mučila tisíce lidí jen proto, že nesouhlasili s režimem, rozdělovala rodiny a věznila čtvrt milionu osob. I když náš boj nebyl vždy takový, jak jsem si ho představoval, zapojil jsem se do různých akcí. Pak jsem přešel do jiných organizací a účastnil se dalších zápasů. Nedělal jsem to z nenávisti, ale z lásky k vlasti,“ říká pamětník.

Hladovka a vězení za bratry v boji

Kubánský režim ho označuje za teroristu. A problém měl i ve Spojených státech amerických. „Jednoho dne jsem byl předvolán před velkou federální porotu Spojených států, která vyšetřovala činnost proticastrovské skupiny Omega 7. Odmítl jsem vypovídat. Nechtěl jsem zradit své lidi, i když jsem nesouhlasil s jejich metodami. Zavřeli mě, aby mě přiměli ke změně postoje. Abych je přesvědčil, že to myslím vážně, zahájil jsem hladovku. Po šestadvaceti dnech jsem upadl do kómatu,“ říká Ramón Saúl Sánchez. Nakonec dostal umělou výživu a přežil. Protestní hladovku poté držel ještě mnohokrát.

Tvrdí, že soudy tehdy vyšetřovaly pokus o atentát na Fidela Castra během jeho návštěvy OSN. Podle amerických novin Miami New Times šlo především o více než třicet bombových útoků v Miami a New Yorku v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let a také o smrt diplomata OSN Félixe Garcíi Rodrígueze, který byl zastřelen v roce 1980.  Právě radikální skupina Omega 7 za to měla být zodpovědná.

Jak píše britský novinář a historik Richard Gott ve své knize Kuba: nové dějiny, kubánští exulanti z Miami měli na svědomí mnoho násilných akcí. Stáli také za teroristickým útokem z roku 1976, při kterém byla umístěna bomba do kubánského letadla. Cestoval v něm i šermířský tým, jenž se vracel z Venezuely do Havany. Bomba vybuchla krátce po vzletu letadla při mezipřistání na Barbadosu. Zahynulo třiasedmdesát lidí. „Až do 11. září šlo o jeden z nejhorších aktů vzdušného terorismu. Za umístění bomby do letadla byli obviněni dva Venezuelané, za celou operací ale stáli kubánští exulanti Orlando Bosch a Luis Posada Carriles, kteří pracovali pro CIA. Bosch byl zproštěn viny a Carriles uprchl z vězení,“ uvádí historik.

Prozření v americkém vězení

Za odepření výpovědi v případu skupiny Omega 7 a pohrdání soudem byl Ramón Saúl Sánchez podle svých slov odsouzen nejprve k devíti rokům vězení. „Byl to nejdelší trest za odmítnutí výpovědi v historii Spojených států. Později mi byl snížen na čtyři roky. To už jsem měl ale za sebou čtyři a půl roku,“ říká.

Byl ve vězení v Springfieldu ve státě Missouri a potom v Indianě. „Tam, v útrobách věznice Terre Haute, té samé, v níž byl Al Capone, jsem měl mnoho času přemýšlet. Samozřejmě, že jsem nechtěl být ve vězení. Stálo mě to manželství a rozpadlo se kvůli tomu hnutí, ke kterému jsem tehdy patřil. Ale byla to užitečná lekce, za kterou jsem vděčný. Pochopil jsem, že násilí je velké zlo. Předsevzal jsem si, že až vyjdu ven, promluvím se svými bratry a přesvědčím je k nenásilnému boji. A to jsem také udělal,“ vysvětluje Ramón Saúl Sánchez. Zpočátku se mu prý posmívali a uráželi ho, že dostal ve vězení strach. Začal organizovat shromáždění exulantských skupin, ze kterých vznikla Kubánská národní komise. A dala si za cíl pracovat proti Castrovu režimu formou nenásilného odporu.

Od devadesátých let spoluorganizoval takzvanou Demokratickou flotilu. „Připlouvali jsme na lodích ke kubánským břehům a dožadovali se práva Kubánců vrátit se do vlasti, organizovali jsme protesty a také humanitární pomoc,“ říká pamětník. Se svými spolupracovníky pomáhal ilegálním kubánským uprchlíkům, kteří se snažili doplout do Spojených států amerických na lodích a loďkách. Říkalo se jim „balseros“ (raftaři).

Žádali také potrestání zásahu kubánských bezpečnostních složek proti skupině uprchlíků u břehů Kuby v roce 1994. Potopen byl tehdy remorkér s více než sedmdesáti lidmi, kteří mířili do USA. Asi čtyřicet se jich utopilo, z toho deset dětí. Když bylo první výročí jejich smrti, dopluli na místo neštěstí. „Chtěli jsme světu připomenout, že tento nelidský čin dosud nebyl potrestán. Obklíčily nás kubánské hlídky a svými loděmi do nás narážely. Několik lidí bylo zraněno a naše loď Demokracie byla těžce poškozena. To napadení ale obletělo svět. Od té doby jsme si začali říkat Hnutí demokracie,“ vypráví Ramón Saúl Sánchez.

Mokrá noha, suchá noha

Okolnosti jedné z mnoha migračních krizí popisuje ve své knize o Kubě historik a novinář Richard Gott. Po velkých nepokojích v Havaně v roce 1994 Fidel Castro prohlásil, že uvolní kontroly, a že kdo si bude přát odjet, může. „Stovky lidí se shromažďovaly na pobřeží ostrova, aby se nalodili na rafty a lodě. Jak se dalo očekávat, Spojené státy se vyplašily. Plný obav, že se bude opakovat příliv lodí z roku 1980, kdy do Miami dorazilo více než sto tisíc uprchlíků, se prezident Bill Clinton rozhodl zrušit ustanovení z roku 1966, podle něhož měli Kubánci, kteří dospěli do amerických vod, automaticky právo na azyl,“ popisuje historik v knize Kuba: nové dějiny.

Americké pobřežní hlídky odvážely zadržené „raftaře“ do provizorního tábora v Guantánamu. V září 1994 tam bylo podle Richarda Gotta internováno jedenadvacet tisíc Kubánců. Roku 1995 Bill Clinton upravil migrační politiku vůči Kubáncům systémem zvaným „wet feet, dry feet“ (mokrá noha, suchá noha). Ti, kteří dopluli do amerických vod, mohli zůstat. Ti, které hlídky zadržely na moři, byli posláni zpátky na Kubu.

Pamětníkova skupina proti tomu protestovala. „Nejdříve jsme si sedali doprostřed silnice a blokovali provoz. Mnoho nás šlo do vězení, ale dělali jsme to pořád dál. Nakonec jsme dosáhli toho, že USA začaly přijímat Kubánce zadržené v oblasti Guantánama a na dalších místech,“ uvádí pamětník. Na podporu „raftařů“ držel také hladovky. „Řešili jsme třeba případ skupiny, která připlula k jednomu majáku ve Spojených státech. Vláda tvrdila, že to už není USA, a chtěla je vrátit na Kubu, tak jsme se za ni postavili. Jindy už Američané uprchlíky vrátili na Kubu, ale my jsme docílili toho, že dostali víza a mohli se do USA vrátit legálně.“

V roce 2016 se Ramón Saúl Sánchez angažoval v protestech proti tomu, že obnovenou pravidelnou lodní dopravu mezi USA a Kubou měli mít američtí Kubánci zakázánu. Nejdůležitější kampaní je podle něho takzvané Kubánské jaro, které prosazuje svobodné volby. „Raúl Castro má 24. ledna 2018 odstoupit. Nechceme, aby došlo k pouhému předání moci, jak to udělal v jeho případě Fidel. Pokud kubánský lid nepozvedne svůj hlas, diktatura jen ukáže prstem a jmenuje dalšího následníka,“ říká Ramón Saúl Sánchez.