The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miguel Varona Serret (* 1996)

• nació el 8 de diciembre de 1996 en la provincia de Guantánamo

• creció en un ambiente de pocos recursos económicos; se crió con su madre, tía y abuelo. Su padre trabajaba en la marina comercial en La Habana

• estudiaba para ser profesor de secundaria o del preuniversitario, sin embargo, nunca llegó a ejercer la profesión. Su deseo era ser informático.

• comerciaba con los paquetes, o sea con discos duros llenos de material de entretenimiento descargado de la Internet

• durante un corto período de tiempo trabajó en el Parque de Diversiones

• se dedica a la producción audio-visual, es conocedor de la música urbana de Cuba

• durante las manifestaciones en contra del Gobierno presenció episodios de violencia policial

Českojazyčná verze následuje po španělské verzi:

“Yo nunca tuve un sueño, porque la situación mía económicamente no me daba para eso,” dice Miguel Varona Serret, nacido el 8 de diciembre de 1996 en la provincia de Guantánamo que está ubicada en el extremo oriente de la isla y se caracteriza por una fuerte influencia de la población afrocubana, sobretodo en el ambiente sociocultural. Se crió con su mamá, su tía y el abuelo. “Allí estábamos los cuatro batallando, era mi mamá que mantenía básicamente la casa y se preocupaba por la comida.” Su papá vivía separado de la familia y trabajaba como marinero comercial en La Habana. Mientras tanto la madre de Miguel era enfermera. Más tarde, los dos volvieron a vivir juntos.

La falta de sueños

En el séptimo grado cambió de escuela. “Empecé a explotar la vida. Venía de la primaria, no tenía roces de la calle, era el hijo único y mi mamá normalmente me tenía en casa. Allí fui conociendo más amistades.” En aquel entonces le gustaba mucho jugar al fútbol. “Pero ser deportista para mí nunca fue un sueño. Siempre viví en el presente,” recuerda. Según su opinión era un niño indisciplinado, pero por lo menos iba a las clases. La época de su infancia era marcada por la violencia que se vivía en aquel entonces entre los estudiantes. “Mayormente la rivalidad fue causada por la lucha por las chicas,” dice y añade que otra de las razones de las fajas era el origen. Los chicos de distintos barrios peleaban entre sí. “Eso era un desastre, una guerra todos los días.” Sin embargo, destaca que comparado con el nivel de violencia que se vive en Guantánamo hoy en día, ahora es mucho peor. Acabados los estudios de secundaria, pasó al preuniversitario pedagógico. “Los estudios eran para ser maestros en las escuelas secundarias y en preuniversitarios,” especifica. Su deseo era dedicarse a la informática, sin embargo, ya no logró continuar en el nivel universitario. “Deseché eso, todo fue al olvido.” En 2014 empezó cumplir el servicio militar obligatorio. “El ejército me enseñó muchas cosas. Tú sabes situar quién es amigo y quién no. Fueron dos años duros, se pasó trabajo,” dice al respecto y cree que el servicio militar no debería ser obligatorio. “Para aprender defensa personal no hace falta que tu pases dos años. Quién quiere ser militar que sea militar. Debería ser opcional.”

La falta de oportunidades

Después del servicio militar, Miguel no vio muchas opciones para progresar en lo que se refiere a la vida profesional. Gracias a su vocación por la informática, al final empezó a comerciar con los paquetes. Debido a que la mayor parte de los cubanos aún hace un par de años no podía contar con la conexión a la red, el paquete surgió como una alternativa para poder acceder al material que el resto del mundo veía en la Internet. Se trataba de discos duros distribuidos de manera clandestina por la isla periódicamente. Contenían sobretodo material de entretenimiento de todo tipo. “Traían películas, novelas, juegos... traían de todo.” Según Miguel se trataba de una manera de acceder a algo divertido, porque realmente en Cuba en aquel entonces no había mucho para hacer. “Ver la televisión era un martirio. Había tres canales con la misma cosa.” Más tarde empezó a trabajar en el Parque de Diversiones en Guantánamo. “Allí trabajé solo un mes y pico. Era el jefe de la gente que cuidaba el parque. Hoy ya no es un parque, es más bien un bosque. El bosque de diversión. ¿Porque qué tiene del parque, si ninguna parada funciona? Ir al Parque de Diversiones ahora es como ir a coger el aire fresco.”

 

Los pum pum y los bonches

Una de las escasas opciones de la que los jóvenes cubanos pueden disfrutar son los llamados pum pum, también conocidos como los bonches. Se trata de reuniones de personas con el fin de divertirse y escuchar la música en las casas particulares y en las calles. De allí vienen los primeros raperos y reggaetoneros cubanos. Sin embargo, el problema de este fenómeno era siempre la violencia que se producía mientras los jóvenes se reunían. “Es una cosa que todo el mundo sabe. Hay pandillas que marcan terreno. En un pum pum tú no puedes pisotear a una gente. La disculpa no existe,” dice. Mientras que en el pasado se trataba en su mayoría de conflictos sin de personas no armadas, hoy en día el uso de limas, machetes y hasta pistolas es mucho más común. “Hay demasiada violencia, demasiada. Lo mismo entre hombres como entre mujeres. Hay mujeres fajándose por cualquier bobería, sacando tijeras,” describe. Fuera de las fiestas populares, las pandillas intentaban privatizar el espacio público, por ejemplo, cobrando dinero de las personas que venían bañarse en un río.

En los últimos años, Miguel se dedica a la producción audiovisual, y según dice, es también en la misma producción musical donde se refleja la creciente violencia de los jóvenes cubanos. Eso se demuestra en el subgénero que se suele llamar de “reparto”[1] y frecuentemente contiene lenguaje ofensivo contra mujeres. “Hay música repartera que se puede escuchar y hay otra que te atrofia los oídos. A mí no me gusta mucho este género.” Asimismo los temas de este subgénero a veces suelen incitar la violencia.

La desconfianza y la necesidad de un cambio

En lo que se refiere a la política, Miguel siente una fuerte desconfianza a todo lo que viene de este mundo. Lo que más le preocupa es la corrupción. Cree que la llegada de la Internet es lo mejor que pudo pasar al pueblo de Cuba, ya que gracias al acceso a la información alternativa puede enterarse de lo que realmente está sucediendo. “Cuando pasa lago a dos cuadras, más fácilmente se entera él que vive afuera. Muchos dicen que la Internet vino para engañarle a la gente, pero mira, yo tengo amistades que están afuera y hay muchas cosas que se han comentado por la televisión que son inciertas. Decían que en países desarrollados se han hecho colas para comprar comida. Eso es incierto, man... Tuve una llamada con un amigo mío y me dijo que en las tiendas había de todo. El noticiero es mucha mentira. Cuando empiezan a hablar de la política, yo no lo veo,” dice. Cuanto al cambio en Cuba, cree que una intervención militar no sería una buena solución. “En la intervención militar sufre él que no tiene que sufrir. Pero sí necesitamos un cambio.” Sostiene que en Cuba no hay ningún socialismo y que hay grandes diferencias entre las clases de la población. Participó personalmente en las más reciente manifestaciones contra el Gobierno, donde fue testigo de la violencia contra los manifestantes. “Mucha gente recibió golpes y algunos inclusivamente están presos,” dice al respecto. Los resultados trágicos de la pandemia del coronavirus en Cuba son, según Miguel, la responsabilidad del Gobierno. “La falta de medicamentos... la falta de camas en hospitales, todo eso es catastrófico. Yo estuve en la morgue. Había más de siete cajas ya con los muertos. En camillas había como cinco. Ese día creo que reportaron como siete muertos. Es un maldito desorden,” concluye.   

 

[1] La palabra reparto se refiere a los barrios más pobres de Cuba.

 

Česká verze:

„Na to, abych mohl o něčem snít, jsme prostě a jednoduše neměli peníze,“ říká Miguel Varona Serret, narozený 8. prosince 1996 v provincii Guantánamo. Ta se rozkládá na východním cípu ostrova a především v kulturním prostředí se vyznačuje silným vlivem černošského obyvatelstva. Miguel vyrůstal ve společnosti matky, tety a dědečka. „Žili jsme všichni čtyři takto pospolu. O chod domácnosti se starala hlavně moje matka, která zároveň celou rodinu ekonomicky držela nad vodou.“ Jeho otec žil v Havaně, kde pracoval u obchodního námořnictva. Matka byla zdravotní sestra a po nějakém čase se k sobě s otcem vrátili.

Žádné sny

Do druhého stupně Miguel nastoupil na nové škole. „Začal jsem se rozkoukávat. Přišel jsem z jiné školy a neměl jsem ponětí o tom, co se děje venku na ulici. Byl jsem jedináček a většinu času jsem trávil doma s matkou. Na druhém stupni jsem poznal nové přátele.“ V té době ho bavilo hlavně hrát fotbal. „Ale že bych byl profesionální sportovec, o tom jsem nikdy nesnil. Žil jsem přítomností,“ vzpomíná a dodává, že i když nepatřil k těm nejdisciplinovanějším žákům, alespoň chodil na vyučování. V té době byl velký problém s násilím, kterého se na sobě studenti navzájem dopouštěli. „Velké množství sporů pramenilo ze soupeření o pozornost dívek,“ říká. Chlapci se také často bili kvůli tomu, že panovalo nepřátelství mezi skupinkami z různých čtvrtí. „Katastrofa… byla to každodenní válka.“ Zároveň si ale myslí, že v porovnání s tím, jak šokující stupeň násilí předvádí dnešní kubánská mládež, se tehdy v podstatě zase až tak moc nedělo. Po dokončení základní školy se Miguel přihlásil na střední školu s pedagogickým zaměřením. „Po vystudování jsme se mohli stát učiteli na základních nebo středních školách,“ vysvětluje. Kdyby si ale mohl vybrat, radši by se tehdy věnoval informatice. Na vysokou školu se ale nedostal. „Musel jsem na to zapomenout. Úplně jsem to vytěsnil.“ V roce 2014 nastoupil povinnou vojenskou službu. „Na vojně jsem se toho hodně naučil. Teď už dokážu dobře rozeznat, kdo je můj přítel a kdo ne. Na vojně to nebylo vůbec jednoduché,“ poznamenává. Podle Miguela by do vojenské služby neměl být nikdo nucen. „K tomu, aby se člověk naučil bránit, nepotřebuje dva roky vojny. Samozřejmě pokud chce být někdo vojákem, ať má tu možnost, ale nemělo by to být povinné.“

Žádné možnosti

Po skončení vojny Miguel uvažoval o tom, jakým směrem by se mohl dát v životě ubírat. Bohužel, příliš možností se mu nenabízelo. Díky svému nadšení pro informatiku se nakonec uchýlil k obchodování s pevnými disky, jejichž prostřednictvím se v době nesnadného přístupu k internetu na Kubě šířil obsah, který si ve svobodných zemích mohli lidé sami stahovat na síti. Přestože nešlo o zcela legální aktivitu, kubánská vláda šíření tzv. paquetes (česky balíčků) tolerovala. „Na těch pevných discích bylo úplně všechno – filmy, hry, nové hry a seriály.“ Podle Miguela to byl pro Kubánce způsob, jak se dostat k něčemu zábavnému. V té době totiž nebylo jednoduché najít si nějakou zábavu. „Dívat se na televizi bylo čiré utrpení. Měli jsme tři kanály, a na všech dávali úplně to samé.“ Později také krátce pracoval v zábavním dětském parku v Guantánamu. „Tam jsem byl jen něco málo přes tři měsíce. Šéfoval jsem lidem, kteří prováděli údržbu parku. Dnes už to ale nemá moc společného se zábavním parkem. Je to spíše takový zábavný les. Ze zábavního parku už tam nefunguje jediná atrakce. Dá se tam jít tak maximálně na procházku.“  

Nebezpečná zábava na podomních diskotékách

Oblíbenou zábavou mladých se na Kubě během posledních let staly improvizované diskotéky. Při nich se Kubánci shromažďují v domech a na ulicích a baví se za zvuků hlasité hudby. Právě v tomto prostředí se zrodily mnohé populární osobnosti hudební scény. Problémem je ovšem vysoká míra násilí, které účastníci na diskotékách páchají. „Je to všeobecně známá věc. Chodí tam členové různých gangů, které mezi sebou bojují o území. Když někomu na takové akci šlápnete na nohu, může z toho být obrovská mela. Omluvy jsou v takovém případě úplně zbytečné,“ říká Miguel. Zatímco dříve se mezi sebou mladí prali jen tak, dnes se při konfliktech často ohánějí různými zbraněmi, mají mačety a podobně. „Je tu až moc násilí. A neomezuje se to jen na muže. Do potyček se dostávají stejně tak i dívky a ženy. Kvůli nějaké blbosti jsou schopné pobodat se nůžkami,“ popisuje. Boj mezi ozbrojenými gangy navíc probíhá i na dalších veřejných místech. Miguel například zmiňuje, jak se někteří jejich členové pokoušejí vybírat vstupné od lidí, kteří se jdou koupat do řeky.

Miguel se mimo jiné věnuje i hudební produkci a tvorbě videí. V této souvislosti poukazuje na to, že mládežnické sklony k násilí se projevují i v muzice. Projevuje se to třeba v žánru, kterému se, stejně jako kubánským chudinským čtvrtím, říká reparto. V textech hudebníci často urážejí ženy. „Některé skladby se dají poslouchat. Jiné jsou ale úplně hrozné. Mně osobně se tahle muzika moc nelíbí.“ Stejně tak se v této muzice vyskytují i přímé pobídky k násilí.  

Nedůvěra a potřeba změny

Miguel pociťuje velkou nedůvěru k politikům. Největší starosti mu dělá korupce. Myslí si, že lepší přístup k internetu je v tomto smyslu to nejlepší, co mohlo Kubánce potkat. Díky němu mají přístup k informacím, které nepocházejí ze státem kontrolovaných médií. “Když se něco stane dva bloky odsud, je pravděpodobnější, že se o tom dozvědí lidé, kteří nežijí na Kubě. Mnozí přitom tvrdí, že internetem se šíří lživé informace. Jenže mě nikdo nemůže obelhávat. Mám přátelé, kteří žijí v zahraničí a můžu se s nimi bavit o věcech, které se například objevují v televizi a nejsou pravdivé. V televizi říkají, že lidé musejí v zahraničí čekat na jídlo ve frontách. Jenže to není pravda. Mluvil jsem s jedním známým, a říkal mi, že nic takového se neděje. Zprávy jsou jen samé lži. Jakmile začnou mluvit o politice, přestávám se dívat,“ říká.

Pokud jde o změnu politického systému na Kubě, nemyslí si, že zahraniční intervence by byla dobrým řešením. „Při takových intervencích trpí mnoho lidí, kteří za nic nemůžou. Je ale jasné, že něco se tady musí změnit.“ Tvrdí, že na Kubě nic jako socialismus ve skutečnosti neexistuje, protože mezi různými skupinami obyvatel jsou velké rozdíly. Osobně se účastnil protirežimních demonstrací, na kterých byl svědkem násilného postupu vůči demonstrantům. „Mnoho lidí tam udeřili. A některé dokonce zavřeli do vězení,“ říká. Tragická bilance boje s koronavirem je podle něj vina státního aparátu. „Nedostatek léků, nemocničních lůžek… to všechno je úplná katastrofa. Já jsem byl jednou v krematoriu. Bylo tam sedm rakví s mrtvými. Na lehátkách bylo dalších minimálně pět těl. A mám takový pocit, že ten den ohlásili asi jen sedm zemřelých. Je v tom obrovský nepořádek,“ končí své vyprávění.