„V roce 1982 byla budovatelská mládežnická akce. Pracovala na zalesňování. Vstávalo se brzo ráno a autobusem se odjíždělo na místo, které bylo třeba zalesnit. Sazenice jsme dostali, bylo stanoveno, kdo bude kopat jamky pro sazenice, kdo bude vysazovat, kdo zasypávat a kdo bude zalívat. Snažili jsme se udělat co nejvíc. Někdy jsme i trochu podváděli – dali jsme dvě tři sazenice do jedné díry, aby to vypadalo, že jsme toho zasadili víc. Kdyby ale někdo přepočítal vykopané díry, vyšlo by to najevo… To jsou ty některé ,perly‘ mládežnické práce. Šťastní a spokojení, s údernickými odznaky, potěšení kulturním životem, který se odvíjel odpoledne. Byly pořádány různé kroužky: kdo chtěl, mohl vykonat řidičský výcvik, kdo chtěl fotografovat, udělal si fotografický kurz, kdo byl nadaný recitátor, šel do literárního kroužku, kdo chtěl psát, měl možnost naučit se něco z novinářského řemesla. Psali jsme informační bulletin, shromažďovali dojmy, večer býval program, zábava. Zůstávali jsme dlouho vzhůru… a pak, jako opilá krůťata, ráno vstávali a šli vstříc novým pracovním vítězstvím. Přitom si myslíš, že po těch četných mozolech nebudeš chtít ani slyšet o žádné další pracovní akci – ale to jen dokud nenastane jaro příštího roku a začnou dotazy: Kam pojedeme? A s kým pojedeme? A co budeme dělat?“ /
„Tjentište ’82 godine je bila goranska radna akcija. Radilo se na pošumljavanju. Ustajalo se ujutru rano, odlazilo autobusom na deo koji treba pošumiti. Dobijale su se sadnice, znalo se ko treba da kopa rupe za sadnice, ko sadi, ko zatrpava, ko zaliva. Trudili smo se da što više uradimo. Ponekad malko i zabušavali - jer smo dve tri sadnice tutnuli u jednu rupu, da bi se ispostavilo da smo posadili više. Da su brojali iskopane rupe, verovatno bi došli do zaključka... To su neki biseri omladinskog rada. Srećni i zadovoljni, sa udarničkim značkama, pune duše zbog kulturnog života koji se odvijao u popodnevnim satima. Razne sekcije su bile: ko je želeo završio je vozačku obuku, ko je želeo da fotografiše završio je kurs za fotografiju, ko je imao smisla za recitovanje završio je literarnu sekciju, ko je želeo da piše imao je prilike da nauči nešto iz novinarskog zanata. Pisao se bilten, utisci su se sabirali, uveče je bio program, zabava. Ostaneš do kasno... pa ko pijano ćure ujutru ustaješ i krećeš u nove radne pobede i misliš, posle onih silnih žuljeva nećeš poželeti ni R od radne akcije - dok ne dođe sledeće proleće i počne priča – A gde ćemo? A s kim ćemo? I šta raditi?“
