The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruth Beery (* 1937)

• 30. července 1937 se narodila jako Růžena Rónová v Hlohovci

• židovská středostavovská rodina

• starší bratr Bedřich (1930–2009)

• od jara 1942 se celá rodina ukrývala před deportacemi

• dočasně žili v Tisovci u příbuzných

• říjen 1944 – rodiče svěřili malou Růženu řádovým sestrám v klášteře v Banské Bystrici

• říjen 1944 – jaro 1945 – rodiče a bratr se ukrývají v Maďarsku

• duben 1945 – shledání rodiny, návrat do Hlohovce

• 1948 – stěhování do Nových Zámků

• 1955 – ukončila studium gymnázia

• nástavbové studium stavební technik

• manželství, dcera

• březen 1968 – legální vystěhování do Izraele díky sňatku

• 1969 – matka se také vystěhovala do Izraele

• 1957–1979 – žila se třetím manželem v Mexiku

• od 90. let návštěvy Slovenska i České republiky

• žije v Izraeli

První dětské zážitky, byť často jen jako záblesky paměti, člověku utkví. Ruth Beery má své vzpomínky na dětství spojené s ukrýváním a obavou z prozrazení. Dva roky se s rodiči a bratrem schovávala na Slovensku, poslední půlrok války strávila v klášteře. „Celý můj život provází strach a úzkost. Zcela jistě to souvisí se zkušeností ukrývaného dítěte,“ přiznává pamětnice.  

Dva roky jsme putovali

Narodila se jako Růžena Rónová v červenci 1937 v Hlohovci jako druhé dítě židovských rodičů. Otec Dezider pocházel z Maďarska a maminka Blanka ze středního Slovenska. Židovství se v rodině projevovalo spíš formálně dvěma návštěvami synagogy ročně během nejvýznamnějších svátků, pamětnice popisuje svou rodinu jako moderní. Po vzniku Slovenského štátu se situace Židů podobně jako v protektorátu začala zhoršovat – postupně byli zbavováni občanských práv i majetku. Dům s obchodem byl arizován, ale horší časy měly teprve přijít.

Systematické deportace Židů začaly na Slovensku na jaře 1942. „Tehdy jsme dostali důrazné varování od strýce, který nás upozornil, že kdyby přišlo nařízení, že se máme dostavit na shromaždiště, ať to rozhodně neděláme a nikam nechodíme,“ vzpomíná Ruth Beery. Otec si v té době vyřídil maďarské dokumenty a rozhodl se s rodinou ukrýt. Proto jsou první vzpomínky pamětnice spojené se schováváním, nejistým putováním z místa na místo, od rodiny k rodině. „Od roku 1942 jsme dva roky putovali po Slovensku. Ukrývaly nás nežidovské rodiny, někdy za úplatu, někdy ne. Často o tom přemýšlím, vždyť i jim hrozilo nebezpečí, ale přesto se nás ujaly,“ líčí Ruth Beery. Nějakou dobu strávili na středním Slovensku v Tisovci u matčiny sestry, jejíž muž, lékař, byl prohlášen za hospodářsky prospěšného Žida, a byl proto chráněn před deportacemi.

Nikdo nás nepohladil

Situace byla neúnosná, rodiče se tudíž na podzim 1944 rozhodli odejít do Maďarska a malou, tehdy sedmiletou Růženu svěřili do péče řádových sester vincentinek v klášteře v Banské Bystrici. „Klášter fungoval jako sirotčinec, židovských dětí tam bylo asi pět. Věděli jsme, že nám hrozí nebezpečí, a spíš jsme mlčeli. V klášteře panovala klidná atmosféra, ticho, vše mělo svůj řád. Dostali jsme najíst, ale nikdo nás nikdy nepohladil, ačkoli jsme byly malé děti,“ vzpomíná Ruth Beery na víc než šest měsíců, které prožila pod ochranou řádových sester. O rodičích celou dobu nevěděla, jen jednou ji přišel navštívit rodinný přítel. „Matka představená mě zavolala, že mám návštěvu. Poznala jsem našeho známého a jeho první otázka byla: ‚Jak ti tady říkají?‘“ popisuje setkání pamětnice.

Rodiče s bratrem se vypravili do Maďarska, kde se ukrývali v obci Veresegyháza. Tam se v lednu 1945 dočkali osvobození a poté se vydali pro svou dceru. Setkání odloučené rodiny se odehrálo v dubnu 1945. Takto je popisuje Ruth Beery: „Byly Velikonoce a šli jsme právě z kostela. Vidím rodiče, ale dřív, než se k nim rozběhnu, se ptám řádové sestry, zda k nim můžu jít. Souhlasila. Otec slzel, maminka mě pevně objala a slibovala: ‚Odteď už se nemusíme skrývat a nikdy, nikdy se už neopustíme.‘“ Jeptišky ji nechaly pokřtít a křesťanských zvyků se pamětnice držela ještě dlouho po návratu z kláštera, což rodiče respektovali. Později křesťanskou víru opustila.

Společně se vrátili do Hlohovce. Na rodinném domě, který byl arizován a později vrácen, brzy přibyly nápisy: „Tu býva žid.“ „Ačkoli my jsme všechno, co jsme ukryli u přátel, dostali zpět, ne všichni na Slovensku byli rádi, že se Židé vracejí z války,“ připomíná Ruth Beery. První poválečné týdny jsou v židovských rodinách spojeny s čekáním na příbuzné a nejinak tomu bylo u Rónových: „Otec měl jednoho bratra, jehož zachránila německá manželka. Matka byla z veliké rodiny. Dvaačtyřicet příbuzných bylo deportováno, a nevrátil se skoro nikdo.“ Pár let po válce se rodina přestěhovala do Nových Zámků, kde otec provozoval železářský obchod, a po znárodnění pracoval jako úředník.

Z malého města do velkého světa

Pamětnice po osvobození nastoupila do třetí třídy a tvrdí, že žádné problémy se svým židovstvím ani s válečným skrýváním neměla. V roce 1955 ukončila gymnázium a rok studovala chemii, což ji neuspokojovalo, a nakonec absolvovala nástavbu na stavební průmyslovce v oboru stavební technik. Brzy se vdala a narodila se jí dcera, ovšem manželství nevydrželo. Vrátila se k rodičům a jedinou dceru vychovala jako samoživitelka především díky mamince. Jako rozvedená se seznámila se svým druhým manželem, který přijel jako turista z Izraele. „Jeho jedinou touhou bylo seznámit se s židovskou ženou ze Slovenska a tu si odvézt do Izraele. Pro mě to tehdy znamenalo útěk z malého města do velkého světa,“ vysvětluje okolnosti svého odchodu do Izraele na jaře roku 1968 Ruth Beery a dodává: „Tehdy jsem porušila maminčin slib, který mi dala při odchodu z kláštera. Tentokrát jsem ji opustila já a nechala ji na Slovensku.“

Ani maminka však nezůstala na Slovensku dlouho – v roce 1969 se vystěhovala za dcerou do Izraele. I ona tam jako vdova našla nového životního partnera. Růžena, která po příjezdu do Izraele přijala hebrejské jméno Ruth, se ani ve druhém manželství necítila dobře. Po pěti letech se rozvedla, ale tvrdí, že díky rozvodu se stala skutečnou Izraelkou – samostatnou ženou, která přijala novou řeč, pochopila jinou mentalitu, identifikovala se s novou vlastí a přijala její specifika. „Poprvé jsem si to uvědomila v říjnu 1973 během jomkipurské války. V situaci, kdy byl Izrael napaden všemi sousedy současně v nejzranitelnější den, jsem šla v obavách za matkou. Ta mi řekla: ,Je válka, ale nemám strach jako tehdy v Evropě. Tady se nebojím, že jako Židovka budu pronásledovaná.‘ Tento pocit dává židovský stát svému národu.‘“

Se třetím manželem, odborníkem na vzdělávání, prožila část sedmdesátých let v Mexiku, ale Izrael zůstal jejím domovem, i když k jeho současné pravicové politice má výhrady. Vlast navštívila okamžitě po pádu komunismu v roce 1989 a od té doby jezdí na Slovensko i do Čech. Ve vyprávění Ruth Beery se několikrát opakují úvahy o strachu a nutnosti pocitu bezpečí. Sama je přesvědčená, že to, co prožila v raném věku za války, je podvědomě zafixováno v její mysli. „Mám stále strach, o dceru, o vnuka. Je to trvalý pocit, spíš úzkosti než strachu v pravém slova smyslu, jehož se patrně nezbavím,“ přiznává pamětnice.