Ruth Beery

* 1937

  • „Musím říci, že když vypukla v sedmdesátém třetím válka, jomkipurová válka, když nás napadly během svátku všechny okolní státy v tentýž den, ze severu, z jihu, ze západu – to bylo nemožné, že ten malý stát, který je obklopený nepřáteli, je v jeden den překvapený a ohrožený ze všech stran. Byl poplach a nám to nějak oznámili a ihned byla náhlá mobilizace. Já jsem šla k matce, do jejího bytu a matka mi říká: ‚To je zajímavé. Je válka, ale já se nebojím. To není ten strach, který byl v Evropě, z toho, že jsi Židovka a že jsi pronásledovaná nacisty. Já se tu nebojím. Tady se z toho dostaneme.‘ To bylo fantastické, protože mi poprvé v životě řekla: ‚Tady jsem v bezpečí.‘ To je ten pocit, který židovský stát dává svému národu.“

  • „Zaprvé, můj otec se narodil v Maďarsku. Vymyslel si, že jestliže je maďarský občan, může si zařídit maďarský pas nebo nějaké maďarské doklady, aby slovenské zákony na něj neplatily. To nějak udělal a pamatuji si, že ve čtyřicátém třetím a čtvrtém, když se mí rodiče schovávali a utíkali, jednu dobu řekli, že já jsem velmi malá a nemůžu s nimi všechno toto překonávat, tak vymysleli, že mě schovají v klášteře. To bylo v říjnu čtyřicet čtyři.“

  • „Byla Velikonoční neděle, byli jsme na bohoslužbách a vyšli jsme v zástupu, v řadě. Já jsem tam byla nejmenší a byla jsem první. Vyjdu z kostela, kostel je blízko klášterní budovy a mezi kostelem a klášterní budovou je takový dvůr. Nedávno jsem tam byla, v Banské Bystrici, a mám to vyfocené. Já tam stojím a vidím své rodiče. Neutíkám k nim, nejdřív se ptám té sestřičky, zda můžu jít ke svým rodičům. Tak si to pamatuji. Otec tam stál v slzách, maminka byla jistější, ona neplakala, otec byl sentimentálnější… Potom jsem se s nimi objímala a maminka mi říkala: ‚Už tě nikdy, nikdy nenecháme, my se už nikdy, nikdy nerozdělíme.‘ Ale pak jsem ji zklamala já. Protože já jsem ji nechala a odešla jsem sem.“

  • Full recordings
  • 1

    Tel Aviv, Izrael, 11.11.2015

    (audio)
    duration: 01:51:36
Full recordings are available only for logged users.

Růženko, jak ti tady říkají?

RB 002 - kopie.jpg (historic)
Ruth Beery
photo: současná natáčení Eye direct, dobová archiv pamětníka

Ruth Beery se narodila jako Růžena Rónová 30. července 1937 v Hlohovci. Oba její rodiče byli Židé - otec Dezider pocházel z Maďarska a matka Blanka ze středního Slovenska. V rodině kromě Růženy vyrůstal bratr Bedřich (1930-2009). Po vzniku Slovenského štátu si otec vyřídil maďarské dokumenty, které po jistou dobu rodinu chránily. Od jara 1942, po zahájení systematických deportací slovenských Židů, byla rodina na útěku a ukrývala se u nežidovských rodin. Dočasně se usadili v Tisovci u matčiny sestry, jejíž muž, lékař, byl jako hospodářsky prospěšný Žid chráněn. V říjnu 1944, kdy se rodiče se starším bratrem rozhodli utéci do Maďarska, svěřili tehdy sedmiletou Růženu do péče řádových sester vincentinek v Banské Bystrici. V klášteře pobývala až do dubna 1945, kdy si ji převzali rodiče. Po válce se rodina vrátila do Hlohovce, v roce 1948 se přestěhovala do Nových Zámků, kde otec provozoval obchod a později pracoval jako úředník. Růžena Rónová v roce 1955 dokončila gymnázium, rok studovala chemii a poté nástavbové studium v oboru stavební technik. Vdala se a narodila se jí jediná dcera, po roce se však manželství rozpadlo. Později se seznámila s druhým manželem, který žil v Izraeli, a na jaře 1968 se i s dcerou legálně vystěhovala do Izraele. V Izraeli si změnila jméno na Ruth a po třetím sňatku přijala manželovo příjmení Beery. V roce 1969 se do Izraele vystěhovala i její matka. V letech 1975-1979 žila s manželem v Mexiku. Po roce 1989 pravidelně navštěvuje Slovensko i Českou republiku. Ruth Beery žije v Tel Avivu.