"Perzekúcia už v tom roku 1950 začali. Na jeseň 1949 a na jar 1950 bolo uväznených asi 680 mladých ľudí, ja som bol najmladší, štrnásťročný. Najstaršie z nás bol dvadsaťsedemročný, z univerzity chlapci a dievčatá. Musím sa priznať, keď som sa vrátil do Užhorodu, tak som sa dozvedel, neviem, či je to pravda, alebo nie, že sa vrátilo domov len 340 ľudí. Všetci asi tam zahynuli alebo zostali vo vyhnanstve na Sibíri. "
"Život tam bol ťažký, z 340 väzňov mladistvých nás bolo len štrnásť politických. Ťažký život tam bol, naozaj, pretože tam išlo o život. Mohli vás prehrať v kartách medzi sebou a zabiť. Pracoval som najprv na lesozávodě, na píle. Normálne ako pätnásťročný som musel s jedným dospelým skladať fošne do štôlne. Mokré to bolo, ťažké. Bola to ťažká práca, tak som protestoval, že tam robiť nebudem. "
„Boli za mnou z Ameriky v '68. roku. Dali by mi robotu, nech idem preč. Rozmýšľal som, či to tu mám všetko nechať. Mal som dievčenský zbor v Prešove, robil som v celom okolí detské zbory, mládežnícke, divadelné krúžky. Tam by bolo ľahko ísť a kričať. Tu treba robiť. Aj som im to tak povedal. U vás to je ľahká robota. Nad vami KGB nesedí. Nešiel som. Možno som urobil chybu."
„‚Keď ti dajú slanú rybu, budeš vo vagóne.‘ Vo vagóne dávali slanú rybu, pol kila čierneho chleba a dva razy na deň štvrť litra prevarenej vody a kocku a pol cukru. ‚Neboj sa tú slanú rybu zjesť, aj keď budeš mať smäd, potom zjedz pol kocky cukru. Nebudeš mať smäd.‘ Preveril som to. To bola zásada jedna.
‚Keď sa dostaneš do pivnice na betón, neľahni si spať oblečený. Daj si nohavice pod seba a sakom sa zakry. Bude ti lepšie.‘ Tiež preverené.
Potom mi pomáhal, aký majú okruh otázok na výsluchu. Čo mám komu povedať. Uviedol ma do života. Veľa vecí mi povedal aj zo života lágrov. Ako to chodí so zlodejmi, ako s politickými. Bol som pripravený. Mal som 14-15 rokov, ale to bola taká univerzita životná."
Leonid Levko Dohovič se narodil 29. září 1935 v rodině řeckokatolického faráře Eugena Dohoviče a učitelky Anízie Szilayové. Ještě před koncem druhé světové války utekl jeho otec před hrozbou pronásledování NKVD na Slovensko. V roce 1946 uprchla za otcem jeho starší sestra a měl ji následovat i Leonid. Přechod přes hranici se mu ale nepodařil. Na Sovětským svazem ovládané Podkarpatské Rusi zůstal Leonid s matkou a dvěma sestrami. Jako čtrnáctiletý student se zapojil se do protisovětského odboje. Dne 2. února 1950 ho uvěznili a později odsoudili za masovou agitaci proti komunismu a SSSR jako člena antisovětské organizace a za zradu vlasti na deset roků v nápravně-výchovných táborech a na pět let odebrání občanských práv. Prošel řadou věznic a gulagů. Z tábora pro mladistvé vězně v Archangelské oblasti na poloostrově Konvejer chtěl utéci, kopal tunel, ale nedokončil ho. Tunel objevili dozorci. 15. října 1952 Leonida za pokus o útěk odsoudili na dalších deset let vězení. Dostal se do tábora Rudnik ve městě Vorkuta. Jeho cesta po pracovních táborech pokračovala až do 26. července roku 1956, kdy se mu díky záruce tří lidí z Užhorodu podařilo dostat na svobodu. Na jaře 1957 poloilegálně vycestoval i s matkou a sestrami za otcem do Československa. Tam pracoval a studoval. Jako sbormistr vedl Ukrajinský sbor v Praze, později Poddukelský ukrajinský lidový sbor a dívčí sbor Vesna. V roce 1971 mu zakázali vést sbor a pracovat s mládeží, patnáct let se živil jako brigádník. Po sametové revoluci se opět vrátil k práci ve sborech. V letech 1995 až 2005 byl prezidentem Evropského kongresu Ukrajinců a členem předsednictva Ukrajinské světové koordinační rady. S manželkou Helenou má tři syny. V roce 2020 žil v Košicích.
