The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leonid Levko Dohovič (* 1935)

• narodil se 29. září 1935 v Užhorodu

• pochází z rodiny řeckokatolického faráře

• v roce 1944 utekl jeho otec před bolševiky na Slovensko

• v roce 1946 se Levkovi nepodařilo utéct za otcem do Československa

• v roce 1950 byl odsouzen za protisovětskou činnost a vlastizradu na deset let v nápravně-výchovných táborech

• v roce 1952 se pokusil o útěk z tábora pro mladistvé v Archangelské oblasti

• 15. října 1952 byl za pokus o útěk odsouzen na deset let vězení

• 26. července 1956 se dostal na svobodu

• v roce 1957 poloilegálně přišel do Československa

• od roku 1963 působil jako sbormistr Poddukelského ukrajinského lidového sboru

• v letech normalizace mu úřady znemožnily práci s mládeží

• v letech 1995 až 2005 byl prezidentem Evropského kongresu Ukrajinců

• členem předsednictva Ukrajinské světové koordinační rady

• v roce 2020 žil v Košicích

Bylo mu jen čtrnáct let, když ho sovětská justice odsoudila na deset let do lágru. Chlapec z Podkarpatské Rusi Leonid Levko Dohovič, který se narodil 29. září 1935 v Užhorodu do rodiny řeckokatolického faráře, šel do vězení na jaře roku 1950.

Doplatil na to, že se s dalšími mladíky postavil bolševické diktatuře. Příslušníkem odbojové skupiny „Smrt“ se Leonid stal v roce 1949, v pouhých třinácti letech. Chtěl osvobodit svoji zemi od nadvlády Sovětského svazu, jemuž přenechalo Podkarpatskou Rus na konci června 1945 Československo. Stalinova vláda přinesla Dohovičově rodné zemi útlak, bídu, náboženskou nesvobodu a všeobecný úpadek.

Mladistvý Leonid Dohovič skončil u soudu a pak v Archangelské pracovní kolonii pro mladistvé na poloostrově Konvejer, poblíž řeky Severní Dvina u Bílého moře.

V koncentrácích protrpěl šest let

Nepodrobil se a jako šestnáctiletý se snažil o útěk z lágru. Kopal tunel, kudy by se proplazil na svobodu a dostat se do Finska. Odtud chtěl pokračovat domů do Karpat a připojit se k některé odbojové skupině. V lágru psal také protisovětské básně a agitoval mezi spoluvězni proti Stalinově diktatuře.

Když vyšly najevo Leonidovy plány na útěk, potrestal ho soud v Archangelsku 15. října 1952 dalšími deseti lety vězení. Pamětník tvrdí, že v dalších čtyřech letech přežil střelbu vojáků do stávkujících vězňů v jednom z lágrů Vorkutlagu.

Na svobodu se Leonid Dohovič dostal až po uvolnění diktatury v Sovětském svazu v roce 1956. Zanedlouho poté se mu podařilo vystěhovat se s matkou a dalšími sourozenci do Československa, kam utekl před sovětskou mocí jeho otec již na konci roku 1944.

Historik Adam Hradilek říká: Leonid byl neuvěřitelně statečný

„S příběhem Leonida Dohoviče jsem se poprvé seznámil v roce 2015. Zpočátku jsem mu nevěřil a připadal mi v mnoha ohledech krajně nepravděpodobný,“ řekl Paměti národa Adam Hradilek, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů, kde se zabývá perzekucí československých občanů v Sovětském svazu.

„Ale v archivech ukrajinských bezpečnostních složek jsme se dostali k jeho spisu a mnoho informací z jeho vyprávění se potvrdilo,“ upozornil Adam Hradilek. „Ukázalo se, jak neuvěřitelně statečný byl a co všechno prožil.“

Leonid Dohovič se svěřil se svým dramatickým osudem reportérům Paměti národi. Na své dětství vzpomíná navzdory válce rád a považuje ho za pěkné. Avšak jen do okamžiku, kdy Podkarpatskou Rus “osvobodili” od maďarské okupace sovětští vojáci.

Otec uprchl před bolševiky na Slovensko

Stalinovi přisluhovači začali okamžitě s represemi vůči komukoliv, kdo by mohl ohrozit hladký průběh sovětizace Podkarpatské Rusi – tedy proti maďarské a německé menšině, ukrajinské a rusínské nekomunistické inteligenci, čechoslovakistům nebo sionistům. Mimořádně tvrdé útoky vedli představitelé sovětské moci na řeckokatolickou církev. Kdo z kněží nepřestoupil na pravoslavnou víru, dočkal se uvěznění a transportu do gulagu.

„Otec utekl ještě před koncem války na Slovensko, do vesnice těsně za hranicemi s Podkarpatskou Rusí,“ řekl Paměti národa Leonid Dohovič. „Sověti se ho předtím snažili zatknout, ale schoval se v kostele.“

Později, v roce 1946, se za otcem dostala do slovenské obce Slemence také jedna z jeho tří dcer. Hranici se pokoušel překročit rovněž Leonid Dohovič, vylekal ho tam ale pohraničník, a tak se obrátil zpátky domů.

V roce 1948 se zbytek rodiny Dohovičových přestěhoval z vesnice Turja Remety do Užhorodu. Maminka učitelka nemohla kvůli otcovu útěku do Československa dělat svoji práci a živila se jako uklízečka. Rodinu sužovala chudoba a Leonid pracoval u sedláka za jídlo pro sebe, dvě sestry a matku.

Útisk na Podkarpatské Rusi se stupňoval

Kolem sebe pozoroval Leonid stále více útisku sovětskými úřady. Policisté pozavírali mnoho rodinných přátel, bolševici likvidovali řeckokatolickou církev a naháněli rolníky do kolchozů. Rebely zavírali do vězení, nebo je dokonce posílali na smrt.

S dalšími mladíky vytvořil pamětník začátkem září 1949 ilegální odbojovou skupinu „Smrt“. Nejdříve ji vedl tehdy sedmnáctiletý student střední hudební školy Aleksander Čurgovič, poté ho vystřídal zhruba o dva roky mladší Alexej Kijovič.  Přidalo se k nim dalších šest studentů. „Mezi plány skupiny patřilo tištění letáků, rozbíjení oken v bytech komunistů, sabotáže elektrických zařízení, telefonní sítě a železnice, opatření zbraní a útěk za hranice,“ uvedl Adam Hradilek. Leonid vyrobil patnáct až dvacet letáků s heslem „Smrt komunismu“ a „Smrt Stalinovi“ a část jich předal kamarádům ze skupiny, aby je rozšířili.

Chlapci ukradli samopal a dvě pistole

V maďarštině napsal báseň proti sovětizaci své vlasti. Osmého října 1949 se vloupal do bývalé užhorodské synagogy. Nacházel se tam sklad Mosfilmu, který natáčel na Zakarpatí válečný film. Z rekvizitáře ukradl Leonid samopal a dvě dýmovnice, jeho kamarádi dvě pistole. Se zbraněmi plánovali utéci do Československa k pamětníkovu otci a s jeho pomocí dále do USA. „Věřili, že brzy vypukne válka mocností a oni po boku americké armády osvobodí Zakarpatí,“ dodal Adam Hradilek.

Studentská odbojová skupina nevydržela dlouho. Počátkem listopadu 1949 si ředitelka střední školy zavolala Leonidovu matku. Potřebovala s ní probrat synův špatný prospěch a jeho absence ve škole.

Matka řekla o letácích ředitelce školy

Matka vysvětlila ředitelce složitou situaci v rodině, jež žila bez otce. Bohužel jí však řekla i to, že nalezla u syna protisovětské letáky, které zničila. Ředitelku požádala o shovívavost. Krátce poté ředitelka školy a třídní učitelé vyslechli Alexeje Kijoviče a dalšího studenta z odbojové skupiny, kteří jim všechno prozradili.

Leonida označili za tvůrce letáků. Čtrnáctiletý školák se přiznal třídnímu učiteli. Ředitelka se snažila, aby protisovětský odboj vedený velmi mladými chlapci řešila pouze škola. Zprávy však prosákly ven a v únoru 1950 přišly na řadu výslechy na policii. Výslech Aleksandera Čurgoviče trval asi do jedné hodiny v noci, ostatní výslechy se odehrávaly ve dne. Kluci při nich vyšetřovatelům „vyklopili“ všechno.

Mezi kriminálníky šlo politickým vězňům o život

Ve věznici v Užhorodě umístili tehdy čtrnáctiletého Leonida do cely s řeckokatolickým knězem Ivanem Miňou, přítelem jeho otce a matky. Dal mu rady, jak přežít transport do lágru, život v něm a sibiřskou zimu. „První rada se týkala jídla. Při transportu jsme měli na den slanou rybu, kostku cukru a kus chleba,“ prozradil Leonid Dohovič. „Dostal jsem radu, abych rybu snědl bez obav. Je sice strašně slaná, ale když si po ní dáte půl kostky cukru, necítíte žízeň.“ Podle Adama Hradilka nicméně mnoho dalších vězňů vzpomínalo na žíznivé utrpení ve vlaku, když přesolenou rybu pozřeli.

Druhá rada sloužila Leonidovi k přežití v lágru. Podle ní si nelehal na betonovou zem oblečený, ale vždy si svlékl kalhoty, položil se na ně a přikryl se kabátem. „Fungovalo to. Poslední rada byla, aby se vždy domáhal toho, aby ho dali mezi politické vězně, a ne mezi vrahy a zloděje.“ Mezi kriminálníky se nicméně dostal. Šlo tam prý o život. „Mohli vás jako politického vězně prohrát v kartách a zabít,“ vysvětlil Leonid Dohovič.

U vojenského soudu si v květnu 1950 vysloužil deset let vězení v nápravně-pracovních táborech. Kijovič a Čurgovič dostali jako velitelé odbojové skupiny pětadvacet let. Všechny uznal soud vinnými z vlastizrady, členství v protisovětské organizaci a z masové protisovětské agitace. Nezletilý Leonid Dohovič vyvázl s deseti lety vězení. V Sovětském svazu směly soudy od roku 1935 trestat zločince ve věku od dvanácti let výše. Přes mnoho jiných žalářů doputoval Leonid do lágru poblíž Bílého moře, asi šedesát kilometrů severně od Archangelska.

Schéma rozhlasového přijímače, mapa, kompas...

Leonid Dohovič prohlásil, že z více než 300 vězňů bylo v táboře pouze čtrnáct politických. Krátce vykonával extrémně těžkou práci na pile, a když odmítl, skončil na samotce, kde onemocněl zápalem plic. Po návratu z marodky dostal práci v táborové knihovně a navíc chodil do táborové školy.

V kolonii skládal protisovětské básně pod pseudonymem Jevgenij Karpatskij. Koncem roku 1951 pozval do knihovny několik spoluvězňů a přemlouval je k založení skupiny, jež by vyrobila radiopřijímač, naplánovala útěk a připojila se k jedné z odbojových skupin na Zakarpatí.

„Ve spisu ministerstva vnitra se kromě básní dochovalo vlastnoručně nakreslené schéma rozhlasového přijímače a nedodělaná mapa Archangelsku a okolí,“ poznamenal Adam Hradilek. „Leonidovi se rovněž podařilo získat kompas.“

Podle pamětníka mu s přípravou útěku pomáhala učitelka z táborové školy a starý válečný veterán. Leonid chtěl z lágru zmizet podzemním tunelem. Začal ho kopat na sklonku roku 1951 a přidali se k němu dva mladíci z Ukrajiny a Estonska.

Tunel dlouhý dva a půl metru

Tunel začínal ve školním baráku ve vzdálenosti přes pět metrů od plotu ohraničujícího tábor. Leonid Dohovič nicméně stihl vykopat jenom dva a půl metru tunelu. Pak přišlo jaro, zmrzlá zem povolila, voda zatopila tunel a v hloubení únikové cesty se nedalo pokračovat.

Patnáctého června 1952 získal v táborové škole vysvědčení s vyznamenáním za vynikající prospěch. O měsíc později, 18. července, ho však začali vyšetřovat kvůli antisovětské agitaci a psaní protisovětských básní. Dozorci navíc odhalili nedokončený tunel. V říjnu 1952 soud v Archangelsku udělil Leonidu Dohovičovi dalších deset let vězení.

V dostupných archivech ukrajinských bezpečnostních složek se pak pamětníkova stopa na jeho cestě po sovětských lágrech ztrácí. Lze z nich vyčíst pouze jeho věznění v Irkutské oblasti v roce 1954 a propuštění z tábora v Angarlagu dne 6. června 1956, tedy čtyři měsíce po Chruščovově přelomovém projevu o kultu osobnosti na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Zaznělo v něm odsouzení diktátorských praktik Josifa Vissarionoviče Stalina, neomezeného vládce Sovětského svazu, který zemřel v roce 1953. Právě za jeho hrůzovlády vznikly lágry pro politické vězně. Období od konce roku 1952 do roku 1954, o nichž archivy zatím mlčí, popsal Leonid Dohovič Paměti národa.

Pro bachaře byli političtí vězni nejhoršími bandity

Prohlásil, že přežil brutálně potlačenou stávku vězňů ve Vorkutlagu. Leonid Dohovič dodal, že političtí vězni tam v létě 1953, čtyři měsíce po Stalinově smrti, požadovali, aby se otřesnými podmínkami v táboře a při otrocké práci v dolech zabývala zvláštní komise. Především však chtěli, aby dostali po Stalinově smrti amnestii, stejně jako klasičtí kriminálníci.„My jsme na tom byli hůř než zloději a vrazi. O nich bachaři říkali: ‚Oni se převychovají, oni se napraví,‘“ upozornil Leonid Dohovič. „My političtí vězni jsme pro ně byli ti nejhorší banditi.“

Podle pamětníka ukončily vzpouru vězňů speciální jednotky, které proti nim vyslaly dvě krátké dávky z kulometů. Leonid Dohovič hovořil o stovkách mrtvých a zraněných, což však není v ověřených historických pramenech zaznamenáno. Kvůli chybějícím archivním materiálům nelze jeho svědectví potvrdit. Skutečností však zůstává, že v Rečlagu – v lágru, kde si odpykával svůj trest Leonidův kolega z odbojové skupiny Kijovič – zahynulo v létě 1953 při povstání 42 vězňů a 135 jich utrpělo zranění.

Lágrová konzervatoř

Leonid Dohovič ve svém příběhu zaznamenaném Pamětí národa připomněl skvělé umělce, po jejichž boku rozvíjel ve vězení svůj hudební talent. Šlo o hlavního dirigenta opery z divadla v Oděse Leonida Iščenka, profesora a houslistu z Leningradu Alechnoviče nebo ředitele a estonského režiséra, herce a divadelního pedagoga Lea Kalmeta. Pamětník tvrdil, že v lágru založil mužský komorní sbor a měl s ním pro vězně jeden koncert.

Po propuštění spěchal pamětník za rodinou do Užhorodu. Po uvolnění stalinského teroru se mohli za svými příbuznými do Československa odstěhovat z Podkarpatské Rusi i zbylí členové rodin. O povolení požádali rovněž Dohovičovi.

Sbormistrem v Československu

Pamětník nevěřil, že ho jako propuštěného a dvakrát odsouzeného vězně do Československa pustí. Díky malému podvodu laskavého podplukovníka na oddělení pasů a víz v Užhorodu se nicméně do Československa v březnu 1957 dostal.

Nejdříve žil s otcem v Čechách, ale posléze se přestěhoval na východní Slovensko. Vedl tam Poddukelský lidový sbor a později založil pěvecký sbor Vesna. V roce 1971 ho však komunisté zbavili funkce sbormistra a musel se živit na socialistických stavebních akcích Z. „Řekli mi, že jsem měl špatný ideologický vliv na mládež,“ vysvětlil pamětník.

Až do roku 1989 ho stále obtěžovala Státní bezpečnost. „Chodil jsem na výslechy jednou za dva tři měsíce. Jednou mi jeden estébák řekl, že když jim nic nepovím, vrátí mě do Sovětského svazu, kde se se mnou bezpečnostní orgány nebudou mazat tak jako tady,“ podotkl Leonid Dohovič.

Kdo propadne pesimismu, zahyne

Nezalekl se ovšem a chtěl, aby estébákova slova zaznamenala zapisovatelka. Věděl, že si StB nedovolí, aby existoval důkaz o tom, že jeden z jejích příslušníků prohlásil, že v Sovětském svazu jsou bezpečnostní složky horší než v Československu. „Vyprošuji si, aby přede mnou jako před sovětským občanem někdo takhle mluvil o sovětských orgánech,“ vmetl Leonid Dohovič estébákovi do tváře.

Časté výslechy ho sice obtěžovaly a unavovaly, ale příliš si z nich nedělal. „Estébákům jsem říkal: ‚Vy mě svými otázkami nenachytáte, když mě tolikrát vyslýchala tajná policie v Sovětském svazu,‘“ prohlásil pamětník. „Na StB jsem byl naposledy na konci října 1989,“ řekl v roce 2020 pro Paměť národa Leonid Dohovič. „Abych řekl pravdu, výslechy mi trochu chybějí, nemám si s kým popovídat.“

Vyšetřování Leonida Dohoviče sovětskou tajnou policií NKVD i jeho věznění v gulazích zachycují soubory uložené v archivu v ukrajinském Užhorodu. Zkušenosti ze šesti let strávených v sovětských lágrech vyústily do jeho životního kréda. „V gulagu mi moji učitelé říkali: ‚Levko, v pesimismu musíš nacházet optimismus, mít před sebou cíl a jít za ním,“ prohlásil pamětník. „Mým životním mottem je optimismus. V gulagu jsem několikrát viděl, že kdo propadne pesimismu, zahyne.“