The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jen tady můžeme žít, říkala maminka
narozena 14. února 1947 ve Vrútkách jako Miriam Karasová
oba rodiče se za války skrývali na Slovensku
těhotná matka strávila šest měsíců v podzemním úkrytu ve Velké Bytči
květen 1945 – porodila chlapce Daniela
1949 – rodina se vystěhovala do Izraele
žili v Kirjat Motzkin
po střední škole pamětnice nastoupila vojenskou službu
vystudovala učitelství, pracovala jako učitelka
1969 – svatba s Jehošuou Rezkem
vychovali dvě děti, žijí v Karmiel
Miriam Rezek vyprávěla dokumentaristce Paměti národa Jitce Radkovičové především o své mamince, která je už dlouhou dobu po smrti. Její příběh, ačkoli ho dcera zná jen z matčina vyprávění, rozhodně nemá zůstat zapomenutý. Je důležitý i proto, že bohužel není ojedinělý.
Půl roku pod podlahou
Miriam Rezek, rozená Karasová, se narodila v roce 1947 ve slovenských Vrútkách jako druhé dítě židovských rodičů, kteří přežili holokaust. Od konce léta 1944 se otec s matkou skrývali v oravských lesích a později u lidí, které matka znala z předválečné doby. „Matka byla v té době ve třetím měsíci těhotenství. V horách zůstat nemohla. Vzpomněla si na jednu rodinu, Adamikovi se jmenovali, z Velké Bytče, odkud oba s otcem pocházeli. Ti lidé souhlasili, že matku ukryjí u sebe, ale byl říjen 1944 a stále hrozilo nebezpečí. Němci dělali šťáry. Otec tedy vykopal jámu pod podlahou domu a matka se tam schovala,“ vypráví Miriam Rezek. Matka tak strávila vleže ve skrýši asi šest měsíců a krátce před osvobozením rodina Adamikových matku poprosila, aby odešla.
Matka po šestiměsíčním skrývání vleže pod podlahou sotva stála na nohách, vážila pětačtyřicet kilogramů, ale dva dny po válce, 11. května 1945, porodila chlapce Daniho. „Bratr vážil 900 gramů, méně než kilo. V porodnici pracovaly jeptišky a jedna z nich řekla mamince, že miminko asi nebude žít, ale že udělá všechno pro to, aby žilo. Jiná jeptiška pak maminku vzala za ruku a řekla jí: ‚Pojď se mnou se modlit.‘ Maminka namítla: ‚Já jsem Židovka, nemůžu jít s tebou.‘ Jeptiška jí odpověděla: ‚Bůh je všude, pojď se mnou.‘ Tak se spolu modlily. Když se pak maminka vrátila do nemocnice, lékař jí řekl: ‚Chlapec bude žít.‘ A tak to i bylo,“ popisuje rodinnou historii Miriam Rezek.
Dva roky po válce
Oba rodiče ve válce ztratili většinu svých blízkých. Z koncentračního tábora se sice vrátila zubožená matčina sestra Miriam, ale brzy zemřela na následky prožitých útrap. Část otcovy rodiny žila v Izraeli, kam se plánovali vystěhovat ze Slovenska i Karasovi. Předtím však přišla na svět pamětnice. „Bratr se narodil dva dny po válce, já dva roky po ní. Maminka mi vybrala jméno Miriam po své sestře, která zemřela,“ vysvětluje Miriam Rezek.
Za další dva roky rodina se dvěma malými dětmi a třetím na cestě odjížděla do Izraele. „Na cestu přes Itálii a pak lodí do Haify si skoro nevzpomínám, byly mi jen dva roky, ale jeli jsme stejnou lodí jako rodina mého budoucího manžela, tehdy jsme se samozřejmě neznali,“ usmívá se pamětnice a její manžel Jehošua dodává: „Nás naopak znali všichni na lodi. Moje dvouletá sestra Daniela celou cestu plakala, takže maminka ji celé noci konejšila v kočárku, ale sestra křičela a křičela.“
Vítězství života
Začátky v Izraeli nebyly snadné – otec byl vlakový inženýr a neměl práci, maminka pracovala jako pradlena, aby uživila tři děti – po příjezdu do Izraele do rodiny přibyl bratr pamětnice Ilan. V nové zemi byl nedostatek bytů a ekonomická situace byla složitá. Z peněz z německého odškodnění si však rodina mohla dovolit malý byt v Kirjat Motzkin a dařilo se jí o trochu lépe. „Přesto, že to tady bylo velmi těžké, maminka stále říkala: ‚Jen tady můžeme žít, jen toto je naše zem,‘“ vzpomíná Miriam Rezek.
Po gymnáziu nastoupila povinnou vojenskou službu, potom vystudovala pedagogický obor a pracovala jako učitelka. V roce 1969 se provdala za Jehošuu Rezka, kterého sice znala už z lodi, ale seznámili se blíže, protože jejich rodiny spolu sousedily. Společně pak vychovali dvě děti a dnes se těší z vnoučat. Dlouhá léta s manželi Rezkovými bydlela maminka pamětnice, jíž patří i poslední vzpomínka Miriam Rezek: „Maminka vždycky říkala, že zvítězila. To, že má rodinu, tři děti, osm vnoučat a dvacet pravnoučat, bylo její vítězství. Vítězství života.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Witness story in project Stories of 20th Century (Andrea Jelínková)