Miriam Rezek

„Dani se narodil 1945, dva dny po válce, 11. května 1945. Já jsem se narodila dva roky poté. V roce 1949 jsme přišli do Izraele a mamince se narodil můj bratr Ilan, zemřel v 54 letech na rakovinu. Bydleli jsme v Kirjat Motzkin, otec byl vlakový inženýr. Bylo velmi těžko, neměli jsme skoro co jíst, maminka prala pro cizí rodiny, protože jsme potřebovali peníze. Tři děti, bylo to těžké. Potom to bylo lepší, protože rodiče dostali odškodnění z Německa, to pomohlo. Já jsem studovala na univerzitě, byla jsem v armádě jako učitelka.“

„Žijeme v Izraeli, ale není to tu lehké ani teď. Situace politická není snadná. Nevím teď, jak to bude. Pro lidi je to tu velmi těžké, pracují moc, když děti studují, je to velmi drahé, když člověk chce dát trochu vyšší úroveň. Ale jak říkala maminka: ‚Jen tady můžeme žít. To je naše zem, tu jsme dostali.‘“

„Když byla válka, v roce 1944 utekli rodiče do hor na Oravu. Maminka byla tři měsíce v jiném stavu. Hledali, kde by se mohla schovat, a matka si pamatovala nějakou rodinu v místě, kde žili. Matka i otec byli z Velké Bytče. Tak si vzpomněla, že tam někdo bydlí, a šli k němu. Ten člověk řekl, že tam může zůstat, ale aby Němci nezjistili, že jsou u nich, tak otec musel vykopat jámu pod tím domem. Tam se schovali. Šest měsíců tam byli. Matka byla těhotná a bylo to velmi, velmi těžké. Byla zima, v říjnu tam přišli. Dva nebo tři týdny předtím, než skončila válka, ta rodina, která je schovávala, jmenovali se Adamik, rodiče prosila, aby odešli.“

„Takže maminka měla tři děti, osm vnoučat, dvacet pravnoučat. Vždy říkala, že zvítězila. Má rodinu, má děti a rodina neskončila. Naše rodina je tu.“