Pavel Schenk

„Tam jsme je ignorovali, pokud se dalo, poněvač byly společné místnosti, i jídelny. A oni tam pokračovali v takových provokacích, že jsem šel do jídelny, oni tam měli nějakého jejich známého sportovce, ten se ke mně přiblížil, chytil mě takto kolem ramen a měli tam připraveného fotoreportéra, ten to vyfotil a hned se to dávalo do ruské tlače jako demonstrace naší družby. "

„Stojí za to spomenout přípravu na olympiádu v Mexiku. Jinak jsme měli velice dobrou fungující družbu s národním družstvem Japonska, kteří byli v té době u nás hrát přípravné zápasy. Hráli jsme v Českých Budějovicích a ráno o páté přišel kamarád s tranzistorem na uchu: 'Chlapi, já nevím, co se děje, tady se střílí, vypadá to, že nás obsadili Rusi.' Tak to byl šok. Šokovaní duplem byly Japonci, že se jim tady může něco stát. Ti jsme stačili ještě autobusem z těch Budějovic, kde to bylo na skok, vyvézt do Rakouska, za to nám byly obrovsky vděční, a my jsme se teda rozešli s tím, že uvidíme. Jel jsem vlakem do Brna, naši osvoboditelé mě vyhnali z vlaku 5 kilometrů od Brna, to jsem šel už pěšky. Došel jsem do Brna, tam už byly sundané cedule s názvy ulic, a zalepené výklady s nápisy "Jdi domů, Ivaně, čeká tě Nataša" a okupanti... toto všecko strhávali. "

„Jsme se hlásili právě s tím mojím kamarádem v Brně do klubu Královopolské strojírny, kde nás uvítali, když viděli naše vzrostlé figury. Potom když ale zjistili, že jsme začátečníci, tak je to přestalo nějak interesovat. Tak jsme vzali provaz, jednu loptu, chodili jsme do parku v Lužánkách, kde byl antukový kurt, a tam jsme teda smečovali přes ten provaz. Důležitým pro celý další můj život bylo, že okolo šel Karel Láznička, bývalý dlouholetý hráč – reprezentant a zároveň v tom čase trenér Zbrojovky Brno, ligového družstva, a dal nám ponuku, že by jsme mohli začít trénovat u něho. Zatímco běžně se začíná s volejbalem – děti možná už od deseti let, tak já jsem začínal organizovaně volejbal hrát ve svých osmnácti."

„Když jsme se loučili doma, tak každý nám kladl na srdce: 'Hlavně porazte Rusáky, můžete prohrát s kýmkoliv, ale Rusi aby jste porazili.' A my jsme tady s tímto žily až do závěrečného finálového zápasu, čiže v obrovském stresu. No a ještě když jsme vycházeli z ubytovny, jako na autobus, že jdeme do haly, tak jsme potkali naše gymnastky. Věrka Čáslavská říkala: 'Kluci, musíte je porazit, my jsme s nima o nějakou tu setinu bodu jako družstvo gymnastek prohráli.' Čiže další kapka do toho našeho vypětí, do toho našeho stresu. No a dopadlo to tak, že jsme prohráli poměrně jasně, poněvač ten výkon byl hrozný. Takže když jsme se vrátili, žádné pochvaly se nám neušly za medailu. Byli jsme hodnocení jako zklamání."