Bernardo Rogelio Arévalo Padrón

„Dostáváme se do roku 1995. Bylo 27. září 1995 a já jsem pracoval na železnici, když v tom se zjevili agenti StB. Sebrali mě a odvezli do vazby v Cienfuegos. Udělali to jen tak z plezíru. Kdybych byl v něčem namočený, klidně bych vám to řekl. Tam mě potom zadržovali asi týden. A víte co, řeknu vám to úplně upřímně. Posral jsem se… Hodili mě na samotku, bylo to plné moskytů, dostal jsem takovouhle porci jídla a tvrdili mi, že tam zůstanu třicet let a nevím, co všechno. Jen tak. Po týdnu to z ničeho nic skončilo. Víte, proč se to celé stalo? Protože můj švagr se přihlásil do programu pro lidi, kteří byly pronásledováni kvůli politickým názorům. Do toho formuláře uvedl kromě sebe jako politického vězně i mě. Potom to poslal na Velvyslanectví Spojených států amerických do Havany, jenže StB samozřejmě tyhle dopisy četla. Když tam uviděli moje jméno, zavřeli mě. Povídají mi: ‚To je tak, když spolupracuješ se svým švagrem‘. A já jsem se ptal: ‚A to je jako nějaký zločin?‘ – ‚A co by to bylo jiného?‘ To mi odpověděl Bárbaro Morales… bylo jich tam několik… Sergio Súarez tady z Aguady de Pasajeros, důstojník, který teď pracuje pro Ministerstvo vnitra. Vyslýchali mě a říkali: ‚Takže tady Padrón chce utéct ze země. To je vlastizrada!‘ A já uznávám, že jsem se posral. Nakonec mi řekli, že musím podepsal nějaké prohlášení, že se nebudu zapojovat do žádné kontrarevoluční aktivity. Jak říkám, měl jsem strach, takže jsem to podepsal. Byl přitom rok 1995 a já jsem se tehdy neúčastnil vůbec ničeho. Celé to bylo o tom, že můj švagr poslouchal Radio Martí příliš nahlas. To ale byla jeho věc. Já jsem to sice poslouchal taky, ale měl jsem to potichu. No, takže jak jsem říkal, tehdy jsem se z nich prostě posral.“

„Můj otec upustil od plánované účasti na povstání proti diktatuře a za několik málo měsíců se oženil s mou matkou. Co za tím ale bylo? Rodina z matčiny strany byla pevně spjatá s revolučním Hnutím 26. července pod velením Fidela Castra. Patřil k nim jak dědeček tak strýc. Takže můj otec to vnímal jako příležitost, jak se dostat z hledáčku revolučních úřadů. Stojí přitom za pozornost, že otec mého otce, tedy můj dědeček Aureliano… stihl jsem ho poznat, než zemřel, dokázal pro mého otce zajistit falešné doklady a změnit mu jméno. Skutečné jméno mého otce bylo Afortunado Almarales Arévalo. Takže dědeček mu změnil jméno u nějakého právníka nebo notáře. Bylo to v době vítězství Kubánské revoluce a z otce se stal Bernardo Arévalo Ginard, což je jméno, pod kterým ho znají místní. A proto se i já jmenuji Bernardo. Ve skutečnosti bych měl být ale Almarales. A rodina Almarales jsou antikomunisté.“ [Proč se váš dědeček rozhodl změnit otcovo jméno?] „Obával se pronásledování. Můj otec se účastnil bojů proti diktatuře. Byl přímo v několika bitvách. Já to teď vyprávím, protože otec už je po smrti a tím pádem už si na něm nic nevezmou. Ještě před revolucí se mu podařilo zadržet jednoho mladíka… a tohle je něco, co říkám na kameru úplně poprvé, vlastně nikdy jsem o tom nemluvil. Takže můj otec zadržel mladíka, který vypadal podezřele. Měl na sobě plátěný klobouk, zatímco otec hlídkoval společně s dalšími třemi vládními vojáky. Pohybovali se kolem jedné usedlosti poblíž Bayama. Projížděli v jeepu patřícímu armádě generála Fulgencia Batisty, zastavili toho chlápka, prohledali ho, ale nic nenašli. Když už byl chlápek na odchodu, říká mu můj otec: ‚Sundej si klobouk!‘ A on na to: ‚A proč jako?‘ Tak mu ho odpinkl špičkou pušky. No a ukázalo se, že pod plátěným kloboukem měl schovaný baret Hnutí 26. července. Automaticky ho zatkli a odvezli na usedlost. No a tenhle chlápek… tohle všechno mi vyprávěl táta… řeknu to tak, jak to je… on se dva dny potom neprobudil živý. Takže když padla vláda Fulgencia Batisty… a tehdy se nevědělo, že právě můj otec toho chlapíka zatknul… tak mu jeho otec, můj dědeček, změnil jméno a řekl mu, ať se ihned sbalí a odjede pryč, což se i stalo. Bylo 1. ledna 1959 a všichni synové mého dědy už byli na útěku z provincie Oriente. Můj otec se tam nevrátil dalších třicet let.“