„Potom bylo mnohem těžší pracovat v sionistickém hnutí mládeže. Ale ještě v létě 1947 jsme byli v táboře Lietavská Lúčka kdesi na Slovensku. Přišli tři funkcionáři KSČ a chtěli, abychom jim ukázali náš program. Měli jsme tam i marxismus. Chtěli, abych jim to vysvětlil, jak my to vysvětlujeme. Tak jsem trochu blafoval. Vysvětlil jsem jim to tak, jak oni to chtěli slyšet. I z toho jsme vyklouzli. Když jsme vyjížděli, tak to už nebylo tak lehké. … V jedné knize od Livie Roth stojí, že se koncem roku 1949 celkem vystěhovalo na 19 tisíc lidí, já jsem měl v hlavě vždycky číslo 20 tisíc, možná že se to jen lépe pamatovalo. To je číslo, co jsme vyvezli. Hnutí mládeže, to byl ten motor. Potom přišly tety a babičky a stařečkové a jiní lidé. Ty hnutí neměly dohromady víc než tisíc, tisíc pět set lidí.“
„Jel jsem tam (do Československa) jako pan Seidemann. Neměl jsem pas. Přišlo to tak rychle, že mám odjet, než by mi ho vystavili, tak jsem vzal pas od někoho druhého. Jednou v Ružomberku, v noci, přišli (bezpečnost) do hotelu. Komunisti měli svůj čas, bylo mezi druhou a třetí v noci. Přišli, chtěli po mně pas. Tak jsem jim dal pas. Pan Seidemann byl však větší asi o deset centimetrů než já. V dokumentech to bylo zapsáno a to neušlo jejich pozornosti: ,Vy nejste vysoký metr osmdesát šest.‘ Na to jsem jim řekl: ,Víte, jak Arabové měří?‘ A oni to vzali. Také se ptali, proč jsem o tolik hubenější. Odpověděl jsem jim, že je to po malárii. Tak jsem přežil i tento výslech. Tak to bylo.
Vtip byl v tom, že jsem dostával poštu. Bydlel jsem v židovské čtvrti v Josefovské ulici, dnes je to Široká ulice naproti starému hřbitovu. Přišla pošta. Někdy přišly dopisy na jméno Bedřich Seidemann, někdy na Zwi Batscha. To ještě šlo. Někdy to lidé popletli a psali Zwi Seidemann a Bedřich Batscha. Od každého jména část. Paní, u které jsem bydlel, nevěděla, kdo jsem. Já jsem jí to vysvětlil.“
„Když jsem dělal doktorát, tak jsem žil v letech 1966 až 1969 studijně v Curychu. Shaike Dan mi (v srpnu 1968) telefonoval, měl na starosti vývoz Židů z východní Evropy. Nejdražší to bylo v Rumunsku, tam se muselo platit 150 dolarů za každého. To bylo po srpnu 1968. Říkal mi: ,Jeď do Vídně, budou přicházet i Židé.‘ Několik jich také přišlo, když byly volné hranice. Od roku 1949 do roku 1968 jsme neměli pořádný kontakt s židovstvím v Československu. Jen přes náboženství, hřbitovy, svatby a tak podobně. Sionistická výchova nebyla. ... Mluvil jsem s Židy, kteří přišli do Vídně. Část mi řekla, že musí napřed do Německa, aby přišli do Izraele s penězi, aby vydělali peníze, dostali odškodnění. Řekli také: ,Měli jsme Hitlera, měli jsme Stalina a teď ještě jet bojovat do Izraele, to už ne. Pojedeme do Kanady, do Austrálie.‘ V roce 1948, 1949 byl Izrael přitažlivý především pro mladé lidi. V roce 1968 a 1969 lidé, kteří zažili stalinismus, už nechtěli znovu riskovat život. Bylo to velmi slabé. Jen asi deset nebo patnáct procent Židů, kteří přijeli do Vídně, byli ochotni přijet tady sem (do Izraele).“
„Velkou vlnu jsme měli v roce 1948 a 1949. To byl takový historický moment, tam (ve východní Evropě) se ustavil komunismus, lidé od něho utíkali, a tady (v Izraeli) vznikl nový stát, který lidi přitahoval. Stefan Zweig jednou psal knihu Glückstum und Menschheit. Bylo to takové štěstí, že to přišlo dohromady, tam museli ven a tady vzali. V roce 1949 se Židovstvo v Izraeli zvětšilo dvojnásobně oproti předchozímu roku. Když byl židovský stát ustaven, bylo 650 tisíc Židů, koncem roku 1949 bylo 1 300 000. Na to už my, kteří jsme se toho zúčastnili, nikdy nezapomeneme.“
„Byl jsem v přípravném táboře v Pisárkách u Brna, vedl to nějaký Zwi Schwarz, před dvěma lety zemřel. Byli jsme tam, než nás gestapo rozehnalo. On měl strašnou odpovědnost, musel dodat jména, kdo pojede do Palestiny. Já jsem naštěstí byl mezi nimi. Odjeli jsme 10. července 1939 z Prahy z Wilsonova nádraží, dnes je to Hlavní nádraží, vlakem jsme jeli až do Terstu, kde jsme přestoupili na loď. Campidorio se jmenovala, jestli se nemýlím. Přijeli jsme do Izraele 17. července 1939. Spali jsme na Karmelu. V Beit Olim (dům přistěhovalců). … Odjeli jsme do kibucu u Genezaretského jezera, tam jsme zůstali dva roky. Dopoledne jsme pracovali a odpoledne se učili hebrejsky, geografii a historii. Odtud jsme odešli na rok do Kfar Achor, pak se to rozpadlo. Já jsem šel sem.“
„V roce 1949 se Židovstvo v Izraeli zvětšilo dvojnásobně oproti předchozímu roku. Na to už my, kteří jsme se toho zúčastnili, nikdy nezapomeneme. To už se nebude opakovat.“
Narodil se v německy mluvící židovské rodině z Olomouce, otec působil jako profesor na německém gymnáziu. Zwi Batscha byl aktivní v sionistickém hnutí mládeže, v roce 1939 odešel do Palestiny. Za války byl v kibucu u Genezaretského jezera, po válce přijel na dva roky do Československa. V letech 1947–1949 organizoval odchod Židů z Československa do Izraele pod jménem Bedřich Seidemann. Vystudoval filozofii a stal se profesorem politické filozofie na Haifské univerzitě. Žije v kibucu Kfar HaMaccabi nedaleko Haify.
