Bohumír Baxa

„Maminka dostala příkaz sbalit kufr mně i sestře. Protože oni to brali i s dětmi. V těch Svatobořicích byli dokonce i novorozenci. Tam se to nerozlišovalo. Nevím, jak se to podařilo, že maminka odjela bez nás. Esesáci, kteří přišli odvézt maminku, dědu a babičku, řekli, že se o nás postarají. Takže jsme se museli rozloučit. Sbalené věci jsme měli. Jak to bylo dál, nevím. Tam mám mezeru. Skutečně nevím, kde jsem byl, jak dlouho. Výsledkem akorát bylo, že nás neodvezli s maminkou do tábora, protože ti, kteří maminku zatýkali, už po nějaké konzultaci věděli, že jsme schopni převýchovy v rámci velkoněmecké říše. Protože zkoumali, jestli nejsme židovského původu. To nás zachránilo.“

„Protože jakákoli zmínka o tom, že někdo z našich příbuzných byl Žid, by znamenala, že to bylo sečtené. To je jasné. To nás zachránilo. A modré oči, to byla výhoda. Árijský typ. To vím, to mám potvrzené, že nás tolerovali, že jsme mohli být převychováni, že jsme byli mladí. Já jsem pak nebyl na Jenerálce v Praze, určitě ne, přestože tam vozili děti, jako jsme byli my. Ty tam byly uložené. Já už byl sedmiletý. Ale kde jsem se ocitnul, opravdu nevím, tam mám mezeru. S maminkou jsem to nemohl konzultovat a kdo mi to měl říct?“