Zhala Bayramova

„Měla jsem o maminku velký strach. Neměla jsem žádné zprávy, zabavili jim všechny telefony, nemohla jsem se mámě dovolat. I když mámu později propustili, nemohli jsme se jí dovolat. Pak jsem s mámou mluvila a dozvěděla jsem se, jak je zadrželi. Jejich auto nabourali a je fyzicky odvlekli. Maminku bili do hlavy, měla boule po celém těle a modřiny. A drželi je v oddělených místnostech a různých autech, neviděli se. Ona vůbec nevěděla, co se s tátou děje. Měla jsem o něj velký, velký strach. Vzpomínám si, že později přivezli tátu do kanceláře Centra ekonomického výzkumu v Narimanově, vlastně do našeho starého domu. Věděla jsem, že si hledají záminku. Protože předtím, v roce 2014/2015, tátu taky několikrát zadrželi, ale později ho vždycky propustili. Takže jsem stále mohla mít naději, že ho zase pustí. Ale když jsem se dozvěděla, že dělají domovní prohlídku, věděla jsem, že je to vážné. Je nepsané pravidlo, že když dělají domovní prohlídku, začnou s trestním vyšetřováním a vy před ním nemůžete utéct. A mně bylo tak nějak jasné, že už je pozdě. Říkala jsem bratrům, ať ho nečekají, že se ho nedočkáme. Když ho odváděli z kanceláře ECR, tak mu dali přes obličej černou roušku a zakryli ho. Měla jsem zrovna hovor s kamarádem, videohovor. Snažili se dostat k tátovi telefon, abych s ním mohla mluvit. Když ho zadrželi, natáčel to novinář a na videu je křik toho kamaráda: 'Doktore Gubade, u telefonu je Zhala. Co jí chcete říct?' Ten výkřik... Pokaždé, když se na to dívám, brečím. Zakryli mu obličej, bála jsem se, že mu udělali něco zlého s obličejem. Ale tátovi se podařilo vystoupit z auta a zakřičet, že ho zadrželi na příkaz Ilhama Alijeva.“

„Můj otec se podílel na mnoha vyšetřováních praní špinavých peněz. Byl také zapojen do výboru Koalice OSN proti korupci. Dělají to, že vyšetřují praní špinavých peněz, ale také se snaží, aby se ty peníze vrátily zpět do těch zemí. V případě Ázerbájdžánu také Velká Británie zabavuje ázerbájdžánské elitě peníze, ty ale nemohou zůstat ve Velké Británii. Nepatří totiž Spojenému království. Ale nemohou jít ani do Ázerbájdžánu, protože by je diktátor opět zpronevěřil. To, co dělal můj otec, bylo, že otevřel nadaci pro stipendia a studenty. Trvalo mu to několik let, protože registrace nadace ve Velké Británii je poměrně složitý proces. A on jednal s britskou vládou o tom, že by tam mohl vložit tyhle peníze. Je důležité si uvědomit, že tahle stipendia mohla v Ázerbájdžánu hodně změnit. Jedním z hnutí, které bylo v Ázerbájdžánu hodně poškozeno, je hnutí mládeže, mladých lidí, také studentské hnutí. Všechna mládežnická hnutí, která lidé dali dohromady, byla ázerbájdžánskou vládou zničena, pozatýkali je. A důvodem je, že mladí lidé mohou změnit zemi a jsou nesmírně důležití. Jediné stipendium, které je ázerbájdžánským studentům k dispozici, je vládní stipendium, ale to je pouze pro lidi, kteří jsou loajální a patří k ázerbájdžánské elitě. Ti stipendium ani nepotřebují! A protože jsou pozemní a vodní hranice uzavřené a mladí lidé spíše chudí, tak jsou velmi izolovaní. Tátovo stipendium je mohlo dostat na dobré univerzity v Evropě, USA a Velké Británii. Stačilo by tam poslat dokumenty a stipendium by člověk dostal okamžitě. Protože nakonec ty peníze patří lidem v Ázerbájdžánu a ti mají právo je použít. A vzhledem k tomu, kolik peněz zabavila vláda Spojeného království ázerbájdžánským elitám, mohlo jít o značnou částku. A to je jeden z důvodů, který vedl k jeho zatčení. Pomoc mladým lidem mohla být v Ázerbájdžánu rozhodující a toho se vláda obávala.“

„Zapojila jsem se do feministického hnutí. Všechny jsme byly mladé, bojovaly jsme za práva žen, LGBT, proti diskriminaci. S feministickým hnutím jsem také organizovala protesty, také mě napadli a zatkli, pořádala jsem hodně protestů. Zapojila jsem se, ale když jsem se já v podstatě stala součástí občanské společnosti, zbývala už jen jedna její část – feministické hnutí. Předtím byla všechna ostatní hnutí potlačena a všechny je pozavírali." – "Jak vypadá feministický protest v Baku, v Ázerbájdžánu?" – "Každý rok trochu jinak. V mém roce to bylo velmi násilné. Polámali mi žebra a zranili koleno, byl to dost bolestivý proces. Všechny jsme byly zatčeny. Myslím, že protože to v mém roce bylo velmi, velmi násilné, mělo to takový zklidňující efekt. Lidé byli nesmírně nešťastní z policejní brutality vůči mladým lidem, bylo to velmi dobře natočeno ázerbájdžánskými nezávislými novináři, bylo to všude na internetu. A myslím, že to v jistém smyslu hnutí také pomohlo. Později, po letech, když už jsem byla v zahraničí a studovala na univerzitě v Lundu, byly protesty mnohem klidnější a vláda lidi tolik nenapadala ani nezatýkala. V jistém smyslu musíte někdy něco obětovat, abyste něčeho dosáhli. Je to teď mírumilovnější a myslím, že feministické hnutí je teď jediné, které je schopné pořádat v Ázerbájdžánu nějaké protesty. A to je určitý úspěch. Je tu velká naděje a tu naději přináší mladí lidé."