Hana Bébrová

„Přijelo Rusko, sovětské vojsko, obstoupili tankama intr a chtěli, abysme odešli, že ho zaberou. Ale měli jsme štěstí, že tam s námi studoval kluk, jehož tatínek byl kulturní atašé na velvyslanectví v Praze, a ten zařídil, že se všechno stáhlo. Takže si zabrali něco jinýho...“

„Tátu odvezli na výslech do Votic, řekli mu, že ho zavřou a že už se nikdy v životě nevrátí, že ho nechají, jako ostatní, oddělat, jenže prokurátor jim nedal svolení, aby dostal vazbu. Táta se nám vrátil, ale od tý doby... domovní prohlídky, co se jim líbilo, všechno odvezli, my jsme... táta nás učil, že když chodíme do školy, že nesmíme chodit po kraji, když byly ouvozy, nebo silnice... chodil kilometr a půl, že musíme chodit vždycky prostředkem, abysme měli čas utéct, a ti páni v těch dlouhejch kabátech koženejch a v těch kloboukách nás honili, měli z toho radost, když my, malé děti v první druhé třídě, jsme se jich báli, a zůstali s náma do tý doby. Táta umíral, a oni byli, pod oknem seděli u stoky, aby viděli, co se děje. Já jsem dostala nervovej záchvat...“