„To byli muži zvlášť a ženy zvlášť. Muži byli navrchu v lágru a ženy byly dole. To byla cesta a přes tu cestu byl dřevěný most. A přes ten most jsme my ženy chodily pro kávu a pro jídlo. A nosily to přes ten most navrch do ženskýho. Do mužskýho tábora jsme nesměly vůbec chodit. A koho tam načapali, ten musel do umrlčí komory. A Židi, těm sebrali všechno. Ti byli omotaní novinami, aby nezmrzli, aby jim nebyla zima. Pumpovali na ně vodu a vozili je na vozíku. Naložili na ně dřevo. A byl tam sochař Španiel (Otakar Španiel) a ten tam postavil takový krásný sochy. Hanačku a Hanáka ze sněhu. To stálo u toho. A měli jsme tam plošky. Leželi jsme a to nám padalo do obličeje. Požraný jsme byli.“
„My jsme měli Kozlov dva kilometry. Tam žili Němci a dva kilometry byl Ranošov. Kyjanice. Tam byl Loser. To byl Němec.“ Tazatel: „Jak ti lidi vycházeli před tou válkou? Stýkali jste se Češi a Němci?“ - „My jsme měli kostel a ti Němci chodili k nám do kostela a vždycky byla jedna mše německá a druhá česká. A podruhé zase byla ráno německá a druhá česká. A když se potom šlo z kostela, tak kluci kamením doprovázeli Němce. Vždycky po nich házeli a vyhazovali je z dědiny.“
„Tam nás bylo já nevím jestli dva tisíce ve třech barákách. Jednička, dvojka byli gestapáci a četníci. Trojka, čtyřka a pětka byli vězni. Já jsem byla na čtyřce a paní Hiemerová byla dole na pětce. To bylo níž, blíž k bráně. A tam nám Svatobořičtí chleba podstrkávali. Protože nás hlídali naši četníci, a když některýho chytli, tak byl taky zavřený. Měli jsme vedoucího. Byl to četník a říkali mu Punťa, protože byl malý a byl při těle. A ten chodil po pokojích, jestli se spí nebo co se dělá. Nebo jsme některý den museli všechno vynést ven. Museli jsme vynést strožoky, všechno ven. To bylo jak na jarmarku. Tam byl velký dvůr, velká zahrada. Tak tam jsme museli všechno vynést.“
„To bylo po Heydrichu. A kdo měl někoho v zahraničí, tak ho posbírali a odvezli. My jsme byli napřed čtrnáct dní v Lipníku. A pak nás odvezli do Svatobořic a tam nás bylo moc.“
„Chodila jsem s chlapcem před válkou. Až mě zavřeli, tak za mnou byl a já mu říkala: ,Podívej se, kdo ví, jestli se vrátím. Nečekej na mě.‘ No ale pak jsem se vrátila. A on už si našel druhou. A pak se ke mně chtěl vrátit. A já už jsem nechtěla.“
Marie Bednaříková se narodila v roce 1921 ve Velkém Újezdu v okrese Olomouc. Její bratr Bohumil Bednařík v lednu 1940 společně s dvěma přáteli utekl z okupované vlasti a dostal se až do Anglie. Jedním z nich byl Jaroslav Švarc, který padl v boji spolu s účastníky atentátu na R. Heydricha v kryptě kostela Karla Boromejského 18. června 1942. V rámci Akce E (Emigranten) byli v roce 1942 zatýkáni blízcí příbuzní mužů, kteří utekli do zahraničí a byli podezřelí ze vstupu do spojeneckých vojsk. Dne 17. září 1942 si gestapo přišlo i pro dvacetiletou Marii a oba její rodiče. Nejprve byli uvězněni v Lipníku nad Bečvou a potom internováni ve Svatobořicích. Otec Josef byl mezitím ještě tři měsíce vězněn v Kounicových kolejích. V internačním táboře ve Svatobořicích byli až do léta 1943. Bohumil Bednařík se v Anglii přihlásil do výcviku pro plnění zvláštních úkolů a jako velitel byl zařazen do skupiny CHALK, která měla za úkol na území protektorátu navádět spojenecké bombardéry na cíl, posílat zpravodajské informace do Londýna a přijímat další výsadky v prostoru jižních Čech. Společně s dalšími vojáky byli vysazeni u Větrova poblíž Kamýku nad Vltavou. Účastníci operace byli nakonec chyceni gestapem a uvězněni, ale kromě Vladimíra Hauptvogela válku přežili. Během Pražského povstání byl B. Bednařík osvobozen, ale ještě v květnu 1945 byl zatčen a vyslýchán orgány NKVD. Nakonec byl obviněn ze spácháni vojenské zrady, ale v únoru 1946 ho zprostili obžaloby. Přesto byl v červnu 1946 bez udání důvodů propuštěn ze služby v MNO a až do důchodu pracoval v dělnických profesích. Zemřel v roce 1973. Marie Bednaříková po válce zůstala ve Velkém Újezdu. Pracovala pro OP Prostějov a potom v Morávii v Mariánském Údolí. Do své smrti bydlela v Domě pokojného stáří svaté Anny ve Velké Bystřici.
