Antonín Beneš

„P. M. Punt (představený kláštera kalasantinů v Kročehlavech u Kladna) byl Holanďan a měl holandskou státní příslušnost. Po únoru 1948 si pamatuji, že jednou v neděli při mši tam přišli dva esenbáci v uniformách. Postavili se tam dozadu a P. Punt to zjistil. Přerušil mši a řekl: ,Tak vy dva, pánové, vy sem nepatříte, vy odejděte, protože vy tady nemáte co dělat.‘ Takže ti dva pánové opravdu odešli. Potom jsme s ním mluvili a on nám říkal: ,Podívejte se, to, co dělám já, si vy nemůžete dovolit, protože by vás zavřeli, ale mě můžou akorát vyhostit.‘ To se opravdu stalo a potom ho vyprovodili z kláštera.“

„To bylo 12. září 1944, když byl ohlášený nálet. Tehdy nám nařídili jít mimo podnik. My jsme šli do lesa k sv. Jánu kousek od Dubí. Tam byl takový úvoz, ze dvou stran stráňky a ještě v něm vykopaný klikatý zákop. Nebyl velký a nevím, kdo by se tam mohl schovat. Jak jsme tam došli, za chvilku přelétával přímo přes nás svaz bombardérů. Letěl jako na Poldovku a pokračoval dál. Když byl kousek za Poldovkou, vidíme, jak se jedno letadlo odpojilo. Otočilo se do protisměru a vracelo se. My jsme z té klikárny byli vzadu. Tam byla taková malá vodárnička. Každý z fabriky měl své místo. Já jsem tam byl s otcem, také v Poldovce pracoval. Když se to letadlo vracelo, otec povídal: ,Pojď kousek dál.‘ Šli jsme do toho lesa dozadu a nedošli jsme daleko. Začaly padat bomby. Zblízka to je úplně jiné, než by si člověk představoval. Znělo to, jak byly ty rolety u obchodu, jako když je někdo klackem přejede. Když to bouchlo, tak úplně jsem cítil, jak mi to podlomilo trošku nohy. Pak se zdálo, že to skončilo, ale jenom na chvíli. Vraceli jsme se a právě u té vodárničky, kde jsme byli, tak tam padla ta poslední bomba. Letadlo již zahýbalo a ona tu vodárničku rozmetala. Zemřel tam jeden pán z klikárny a další byli zranění. Nebylo to příjemné.“