Ivan Binar

"V době, kdy mě StB [Státní bezpečnost] sledovala, jsem psal Rekonstrukci, román o vězení, který vychází z mé osobní zkušenosti a svým obsahem odpovídá skutečnosti. Popsané listy jsem strkal do sifonové láhve, tu jsem schovával v komoře, a když byla láhev plná, svěřil jsem arch příteli a psal jsem dál. Při výslechu mi pak estébáci začali z románu předčítat celé pasáže, citovali mi různé vulgarismy, jeden z nich moralizoval a říkal: 'Takové sprosťárny bych svým dětem zakázal číst!' Pak jsem se dozvěděl, že jsem měl doma odposlech 24 hodin denně. Jindy mě zase v Praze ostentativně sledovali – trvalo to tři dny, agenti se neschovávali, šli po mně. Petr Uhl mi pak na nádraží řekl: 'Ano, všechny tyto pány já znám.'“

"Má žena Jarka jela s dětmi do Vlkovic k rodičům, my ji vyprovázeli na autobusové nádraží, a jen co autobus odjel, nalepila se na nás snad celá estébácká škola. To bylo něco neskutečného! Rozeběhli jsme se, oni běželi za námi. Utekli jsme do Domu umění na výstavu, tam jsme měli pokoj a doufali jsme, že jsme se jich zbavili. Ale nezbavili: vylezli jsme ven a hned byli zase u nás. Všelijak si nás podávali, trvalo to celé odpoledne, honili nás až do večera. Tohle sledování mělo nahnat strach – normální sledovačky člověk vůbec nepostřehl."

„Já jsem se text Charty dozvěděl ze Svobodné Evropy. To bylo taky pěkné, protože v té době jsem dělal v elektrárně. Tak tam jsme se jako dělníci a technici na chemické úpravně vody složili a koupili jsme si rádio, které mělo krátké vlny, abychom mohli poslouchat Svobodnou Evropu na nočních směnách. A poslouchali jsme a já jsem slyšel text Charty publikovaný tam a hrozně jsem se naštval, že o tom nic nevím, ačkoliv jsem v Praze byl a občas jsem tam i jezdil, a nikdo mi o tom nic neřekl a já jsem o tom v tom roce 1976, na konci roku, nic nevěděl. Dozvěděl jsem se o tom až v lednu, na konci ledna, z té Svobodné Evropy, pak jsem ten dokument dostal. Ne, vlastně jsem to podepsal bianco, že souhlasím s textem Charty, a myslím, že Ludvík Kavín nebo někdo jel tehdy do Prahy a vzal to s sebou a tady to někomu odevzdal. A tím pádem jsem podepsal Chartu v druhé várce.“

„Jeden takový moment na té estébárně u výslechu, kdy mně teda řekli, že mě znovu zavřou a že toho mají na mě tolik, takovou kupu materiálů, a já jsem jim to věřil, že mají a že teda v tom případě, když vylezu, tak moje děti už budou dospělé, tak i to jsem jim uvěřil, tak v ten moment stál Pán Bůh při mně. A já jsem řekl: ‚Tak já bych si hrozně rád zatelefonoval domů manželce, abych jí oznámil, že dneska nepřijdu domů. Aby to nedopadlo jako posledně, když jste mě zavřeli, a ona pak, chuděrka, musela běhat po všech čertech a shánět, kde vlastně jsem. Tak aby to věděla.' A oni řekli: ‚Tak běžte domů.' A ten moment, to bylo jako na hraně. Já nevím. To opravdu stál Pán Bůh při mně, protože jsem mohl také říci: ‚No tak dobře, budu hodný.' Tak proto já nejsem tolik přísný u některých lidí, kteří podepsali tu spolupráci za situace, kdy bylo hrozně těžké tomu odolat. Nemyslím jako lákání, ale těm pohrůžkám, které oni dokázali, protože těch informací o lidech měli hrozně moc a dokázali toho perfidně využít.“

„Nastudovali jsme hru Adolfa Hoffmeistera Nevěsta a od Luďka Nekudy takovou hříčku krátkou, Koníček se to, myslím, jmenovalo. A s tím jsme odjeli nejdříve do Liége – do Lutychu v Belgii na festival a odsud potom do Nancy do Francie. A tam jsme tohleto odehráli. Bylo to v roce 1967 a to byla labutí píseň už. Úspěch jsme tam s tím vůbec neměli, protože tam byli nejúspěšnější Leningraďané, kteří tam nakopávali kapitalisty. To byla doba, kdy se už chýlil rok 1968, ale osmašedesátý rok ve Francii byl něco úplně jiného než u nás. A bylo to tam tvrdě levicové a my jsme tam byli opravdu jako nějací pravičáci. Ten Hoffmeister, to byla avantgarda z první republiky a v kontextu toho festivalu jsme byli úplně mimo prostě. Ale to vůbec nevadilo, protože jsme se dostali ven a bylo to poprvé, co jsem já byl na Západě. Byl to pro mě opravdu kulturní šok, ze kterého jsem se nemohl vzpamatovat. Jak je vůbec možné, že existuje něco takového, jako je západní styl života se vším všudy. Prostě nádherné to bylo, krásné. A pak jsme se vrátili domů a zase do toho bolševického marasmu.“

„Hrály se tam původní věci. Většinou to psal Pavel [Veselý] s Luďkem Nekudou, muziku dělal buď Pavel, anebo Edvard Schiffauer. Ten potom u toho zůstal jako u svého životního povolání, vystudoval skladbu a je hudební skladatel. Ještě pořád učí skladbu na konzervatoři v Ostravě. A takto jsme prožívali takovou krásnou tvůrčí dobu. Všichni jsme měli jaksi kumštýřské sklony a nebyla možnost jiné realizace, právě proto, že nás nepustili do nějakých časopisů. Tam to měli obšancované lidi poněkud starší, ta generace mladých komunistů, kteří byli o deset let starší než my. Tak ti byli všude. A nám se ani nechtělo do takových věcí jít. Nám stačilo to divadlo, kterým jsme úplně žili. Vůbec se divím, že jsme někteří z nás vůbec dostudovali až do konce.“

„Zajímavý příběh to byl, ale jelikož to byla povinná četba, tak jsme si z toho trochu jako stříleli. A kluci začali už někdy z jara toho roku 1968 psát muzikál jako takovou legraci, z toho Syna pluku. A Peťka Podhrázký nějak získal možnost odjet do Mongolska na brigádu. A odjel tam někdy začátkem léta a zažil tam vstup vojsk, tedy okupaci. A na základě těch zážitků to dopsal. To mělo čtyři dějství, tak ta poslední dvě dějství tam napsal sám, v tom Mongolsku, a přivezl to zpátky z Mongolska. A bylo to prostě jasné, že je to proti té okupaci. A tak jsme se toho s velkou radostí chopili. Petr Ullmann to jako režisér narežíroval a hrálo se. Hrálo se to, mělo to premiéru 1. dubna 1969, to si pamatuju, protože to byl apríl, v Ostravě v Divadle hudby. A mělo to obrovský úspěch, což samozřejmě bylo dáno tématem a dobou hlavně. Ale nejenom tím, také že to byla velká legrace samo o sobě.“