Irena Bláhová

* 1931

  • "To byla obrovská doba, když jsme projevovali to svoje nadšení, že už je konečně válka za námi. No a tak to v té válce chodí, že tatínek musel v noci chodit na hlídky. A my doma, to nám sám poradil, říkal dávejte si na sebe pozor. V noci spěte hned pod okny, aby na vás nebylo vidět, vůbec nerozsvěcujte, buďte velice opatrní, protože nevíte, co jsou Němci schopni udělat. Takže jsme dávali pozor. Opravdu se nic nestalo. Ti ruští vojáci, kteří přijeli jako první, to byla motorizovaná jednotka. Přijeli auty, a byli velice slušní. Bydleli u lidí, kteří měli dost místa, mohli je ubytovat. U nás bydlel kapitán, který měl za sluhu Nikolaje. Na zahradě ležel, hrál si na gramofon a vzpomínal na svou maminku, a hrozně se na ní těšil, až se vrátí do Ruska. Toho Nikolaje si pamatuju, ale pamatuju si ještě na dalšího vojáka, a to musím říct, že to byla moje první láska. Když to byli takoví fešáci. Já jsem byla ještě moc mladá holka, mě nebylo ani čtrnáct let, ale on se mi tak moc líbil. A vůbec všichni byli takoví hezcí. Měli takové rubášky, přes hlavu je oblékali, kožené opasky, vysoké boty, kalhoty do nich strkali. Ty rubášky byly takové slušivé, čepice na hlavách, takové lodičky to byly. Byly to fešáci, hráli na harmoniky, tancovali, zpívali a my jsme se na něj dívaly přes okno, protože to bylo naproti nám. A já jsem si netroufala k tomu vojáčkovi, který se mi líbil, samozřejmě ani přiblížit. Ale jak jsem přišla ze školy, tak jsem už koukala přes okno, abych ho viděla. Tak to byla taková moje první láska.“

  • "Musely být všechny knížky, které se zabývali naší republikou, tak ty museli být vyřazený z knihoven. Museli jsme vyškrtat jména jako T. G. Masaryk, vůbec všechny naše historické postavy jsme nesměli v učebnicích mít a všechno jsme měli přeškrtané. Tak to byla taková doba, že jsme se museli učit německy, zpívat německy. A často jsme mývali i strach, co se děje, protože přišla taková zpráva, aby nás učitelé poslali domů, protože jezdí nějaká zvláštní jednotka Německa, která chodí po školách a prohlíží děti a vybírají si děti, které by se jim hodili, k poněmčení. Tak páni učitelé udělali to, že nás honem pustili ze školy a šli jsme domů. Dávali si na to veliký pozor, aby nám nemohli Němci ublížit. To si pamatuju, že přijeli do třídy a měřili nám hlavu a obličej. Jestli nejsme náhodou typ německý, jestli naše hlava je taková, jakou Němci potřebují. Zaplaťpánbůh dopadlo to dobře, nikdo z nás nebyl vyřazený."

  • "Bylo toho hodně, co se nám nelíbilo. Odnesli jsme si to čtyři učitelé. Později jsem zjistila, že jsme to nebyli jenom my čtyři, kteří jsme napsali článek do novin. To jsme si tedy troufli hodně. My jsme si troufli napsat do novin, jak je to s demokracií. Demokracie k nám do Vyškova nezasáhne, byl název článku. To bylo hrozné haló, že jsme proti komunistům. Že chceme být takový národ, jaký Dubček vyhlašoval. Byli jsme na jejich straně. Snažili jsme se všechno dělat tak, abychom zasáhli, bylo nás co nejvíc, ale to se nedalo, protože Rusáků bylo mnohem víc, převálcovali nás znova. Museli jsme poslouchat, ale někteří se nedali. A mezi ně jsem patřila i já a někteří učitelé ze školy i z jiných škol. A tak nastalo vyhazování učitelů. Já jsem byla jedním z nich, ale nebylo to jenom ve škole ale i v různých zaměstnáních. Potkalo to i mého manžela, který byl propuštěný z armády. Tak si představte, že my dva, kteří jsme měli čtyři děti, jsme najednou byli bez zaměstnání. Oba jsme museli hledat místo. Ještě nedávno jsme našla lístek, kde jsem dostala jen tak rukou a tužkou napsáno na papíře jaké mi doporučují zaměstnání. Mezi nimi byl ovčák, nebo v továrně vyrábět nějaké stroje. "

  • Full recordings
  • 1

    Vyškov, 01.08.2024

    (audio)
    duration: 02:19:32
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Ideově politické požadavky pro práci učitelky nesplňovala. Nabídli jí pást ovce

Irena Bláhová (Valterová) jako svobodná zhruba v roce 1948
Irena Bláhová (Valterová) jako svobodná zhruba v roce 1948
photo: archiv pamětníka

Irena Bláhová, rozená Valterová, se narodila 29. září 1931 v Plzni jako druhá dcera Marie a Jiřího Valterových. Od malička byla spolu s rodiči členkou Sokola, chodila do Skautu. Druhou světovou válku prožila s rodiči u babičky v Unhošti. Vzpomíná na válečné roky i osvobození a první lásku. Zamilovala se do ruského vojáka. Po válce se děti a rodiči vrátily do Sokola. V roce 1948 se účastnila XI. všesokolského sletu v Praze. V rámci Sokola hrála také divadlo, při kterém se seznámila se svým budoucím manželem Rudolfem Bláhou. Ten byl také nadšeným skautem s přezdívkou Baghíra. Po roce na učitelském ústavu absolvovala reálné gymnázium v Kladně. První zaměstnání dostala v Hostíně na Rakovnicku. V Roce 1952 se za Rudolfa vdala, společně vychovali čtyři děti. V průběhu společného života se často stěhovali, protože byl manžel voják z povolání. Žili i na Slovensku v Košicích a v Prešově. Nakonec zakotvili ve Vyškově. Ve Vyškově prožili i rok 1968, aktivně se zapojili do společenského života. Oba ale byli právě pro svoje aktivity a nesouhlas s komunistickým režimem propuštěni z práce. Irena pracovala jako fakturantka, později jako aranžérka, Rudolf byl propuštěn z armády a živil se jako řidič a taxikář. V roce 1990 byli rehabilitováni. Irena se vrátila do školství ještě před rokem 1989 jako učitelka výtvarné výchovy. Rudolf Bláha byl opět aktivním skautem až do roku 2003, zemřel v roce 2019. V roce 2024 žila Irena Bláhová žila v roce 2024 ve Vyškově-Dědicích obklopená dětmi, vnoučaty a pravnoučaty.