Miroslav Blažek

„Oni když měli jet do války, tak se dokonce i těšili, že se někam podívají, protože tehdy se tak necestovalo jako dnes. Děda mi ještě vyprávěl, že je rodiny doprovázely k vlaku a jeden kolega mu ukazoval plný ranec buchet a loučili se s rodiči a s děvčaty a říkal: 'Podívejte se, jak se tam budeme krásně mít.' Ovšem když přijeli pak na frontu, tak realita byla někde jinde. Dostali se do nejstrašnějšího konfliktu 20. století." - "Na jaké byl frontě?" - "On byl na jihu na italské frontě. Vyprávěl mi, že tehdy tam byl velký hlad a najíst dostali ti, co šli do první linie. Jenže tam byly velké ztráty na životech, tam on se bál, tak raději hladověl. Hlídal tam nějaký muniční sklad, ale když protistrana proti nim střílela šrapnely a hrozilo, že bude zasažený, tak raději lízal sůl, dostal nějaké horečky a dostal se do vojenské nemocnice do Terstu. Tehdy Terst patřil pod Rakousko-Uherskou monarchii, vlastně jsme měli kus moře. Tak na to vzpomínal, že tam poprvé a naposled viděl moře.“

„Druhý den se stalo, že na to odloučené pracoviště přijel předseda závodního výboru KSČ. Tehdy byly okresní výbory KSČ, pak krajské výbory a ten okresní měl pod sebou v těch firmách a v těch různých zařízeních ty místní předsedy KSČ. U nás byl předsedou nějaký pan Jakoubě, ale jinak to byl relativně slušný člověk, protože vím, že třeba nachytal chlapy na odpolední, jak poslouchají Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky, tak je jakoby seřval a pokáral, ale pokud to šlo, nechtěl mít se svými nadřízenými nic společného, takže to nějak ututlal. Teď si mne tedy zavolal mistr do kanceláře, byl tam tedy ten předseda závodního výboru KSČ a teď říkal: 'Víš, soudruhu, je tady nějaká náboženská skupina na sídlišti, nevíš o tom něco?' Teď jsem viděl, která bije a po té vojně už jsem také poslouchal tu Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, to jsem byl už trochu jiný člověk, v tomhle myšlení. 'Já tam tím směrem chodím, soudruzi, ale já chodím k manželům Lánským, nacvičujeme tam v rámci country tanečního souboru.' Nevím, jestli se tím nechal nachytat, anebo prostě to jen řekl: 'To se mi ulevilo, soudruhu, dej si bacha, aby tě tam někdo nesvedl, to je nebezpečná skupina.' Tak jsem řekl: 'Ano, ano,' odešel jsem a v té chvíli jsem tušil, že tu moji kamarádku a jejího manžela budou vyslýchat, tak jsem je okamžitě navštívil a řekl jsem jim, že možná půjdou k výslechu a o co se jedná. Také je vyslýchali, chtěli si ověřit, jestli si nevymýšlím, jestli tam opravdu chodím a pak mi dali pokoj. V té chvíli jsem poznal, jak si to ten systém hlídá a to mi také otevřelo oči.“

„Začal jsem chodit tajně k Adventistům, ale obdivoval jsem jejich statečnost. Já jsem tomu pánovi, co mne zaučoval, říkal: 'Nevíte, třeba mohu být na vás nasazený.' Ale on říkal, že mi věří. To byl takový paradox. My jsme to měli jednou za 14 dní. Ve stejný den, kdy jsem skončil ve čtvrt na tři v práci, jsem musel na schůzi KSČ od podniku a pak jsem šel tajně do toho bytu, kde jsem se zase dozvídal něco o Bohu a tak, a ještě odtamtud jsem chodil k mým přátelům, k nějakým manželům Lánským. Ta paní Jana Lánská je moje kamarádka od dětství, známe se asi od pěti let. Ta mne tehdy zlákala. Když jsem se vrátil z vojny a začal jsem v tom roce 1988 chodit k Adventistům, tak jsem také začal chodit do country tanečního souboru. Potřebovali tam chlapy a mne to docela začalo i bavit a měl jsem i nějaký pohyb. Takže ten den jsem absolvoval schůzi KSČ, pak jsem chodil na kurz zjevení sv. Jana k těm Adventistům a pak k těm manželům Lánským.“