Igor Blaževič

“Já jako cizinec v České republice jsem byl několikrát v situaci, kdy jsem si říkal: 'Proboha, proč ti lidé to dělají?' Stávalo se mi, že jsem byl v autě s opravdu velmi mladými lidmi z České republiky na hoře Igman. Po malé cestičce se z ní spouštěla humanitární pomoc do Sarajeva. A na té cestě střílely srbské jednotky. Člověk nevěděl, jestli se dostane dolů. Jako sarajevský rodák jsem měl soukromé důvody, proč jsem se chtěl do Sarajeva dostat. Byla tam má rodina, které jsem chtěl dovézt pomoc. Ale proč skupina mladých lidí riskovala svůj život? Součást nějakého turismu, je to hodně adrenalinové, to tam bylo. Ale zároveň, když se člověk ocitne v těch extrémních situacích, objeví se ta otázka: ,Proč to děláš?’ Nebylo to za peníze. Bylo to z autentické motivace. Dělali to proto, že cítili, že mají hlubší kolektivní zodpovědnost. Mnozí z těch lidí měli v rodině někoho, kdo byl politický vězeň pronásledovaný komunistickým režimem. Cítili, že tu svou současnou svobodu potřebují využít, aby pomohli někomu jinému.”

“Naskakuje mi jeden obrázek, kdy jsem se poprvé dostal do Sarajeva. Přiletěl jsem letecky, ne s Člověkem v tísni, ale s jinou organizací. Byl jsem tehdy ještě občan Bosny a Hercegoviny. Neměl jsem ještě chorvatský pas, ale starý jugoslávský pas. Byl jsem takzvaně válečná strana, nemohl jsem se tedy dostat do letadla. Na to jste potřebovali kartičku OSN, já jsem ji neměl. Zorganizoval jsem návštěvu zahraniční delegace. Bylo tam pět lidí. Tři měsíce jsem připravoval tu návštěvu a do všech faxů, které jsem posílal, jsem všude dával svoje jméno pod seznam cestujících jako organizátor. Měl jsem papíry se štemply, že delegace tam může. Bylo tam pět jmen. Byl jsem tam tedy propašován. S tím papírem jsem proklouzl do Sarajeva. Neřekl jsem rodičům a sestře, že přijedu. Nechtěl jsem, aby panikařili. Až když jsem byl v Sarajevu, zavolal jsem z jednoho telefonního čísla, že za pět minut budu doma. Přišel jsem domů. Sestra běžela ke mně a skočila mi do náruče. Jak jsem ji chytil, neměla žádnou váhu. Byli hladoví, úplně zhubli. Držel jsem živou bytost, svoji sestru, a byl jsem v šoku, že držím živou bytost, která nemá žádnou váhu. Šel jsem nahoru a táta seděl vedle ohně, který udělal doma, protože neměli topení. Dělaly se improvizované ohně. Jak zhubnul, vypadal jako želva. Pamatuju si... toho tátu, který vypadá jako želva, a sestru, která nic nevážila.”

“Já jsem šest měsíců neměl žádnou zprávu, co se děje s mojí rodinou. Nebyly mobily, telefony, internet měl občas někdo, ale to město bylo odříznuté, bez elektřiny, bez vody, v plném obklíčení. Ať jsem dělal, co jsem dělal, šest měsíců jsem v podstatě nevěděl, jestli jsou živí, mrtví. Každý den byla v českých i světových zprávách věta: ,Útok na Sarajevo dnes vrcholil.’ Dnes, a zítra znovu: ,Útok na Sarajevo dnes vrcholil.’ Šest měsíců, každý den. Každý den jsi měl v novinách fotku mrtvých lidí na ulici. Já jsem se lupou snažil identifikovat jejich tváře, jestli to není někdo ze známých a příbuzných. Jednou přišla zpráva, že Bajič je mrtvý. Nevěděl jsem, který Bajič. Ve svém okolí jsem měl dva. Jeden byl soused, hodně dobrý. Druhý byl kluk mojí sestry. Nevěděl jsem, který z nich, pak se ukázalo, že to byl přítel mé sestry.”

“My v Sarajevu jsme byli trochu specifičtí. Sarajevo je skutečně hluboce promíchané město. Tam tradičně, nejen za socialismu, žili muslimové, Chorvati, Židé, Srbové. Tam se pěstovala zvláštní, jemná, pěkná kultura sousedství. Dobře jsme žili jako sousedé. Byli jsme odlišní, ale byli jsme si blízcí, chodili jsme navzájem k sobě na jídlo, na svátky. Byli jsme propojení. Rodiče měli chalupu na horách, v tradiční srbské vesnici. Když jsem byl v té vesnici, tam kluci v noci chlastali rakiji a vyprávěli: 'Za druhé světové války - my jsme byli tady a oni byli tam.' To ,my’ znamenalo ,my, četníci’ a ,oni’ znamenalo ,kdokoli jiný’. Takže v jiných částech Bosny i celé bývalé Jugoslávie přetrvávaly jiné narativy, jiné tradice. My v Sarajevu jsme to nežili a nevěřili jsme, že se to může stát.”