Jarmila Bočánková

„A v pětačtyřicátým roce, když Rusové osvobodili Tovačov, tak já jsem se oblékla do svýho kroje hanáckýho, který byl, myslím, na světě nejkrásnější, protože ho dělala maminka, byl paličkovaný, všechno, maminka byla velice šikovná, zručná na ruční práce. Takže jsem se oblékla do toho kroje, maminka ale nebyla doma, ta byla v zámku, v tovačovským zámku. Tam byl kastelán, to byl Rakušan, a můj strýc, to byl taky Rakušan, a moje maminka. Tak tam seděli ve sklepě už asi týden. Protože ti tatínkovi spolužáci, zase jeho bývalí přátelé a kamarádi, protože maminka byla Němka, Němci válku prohráli, takže maminku vzali, odvedli ji do toho zámku a ve sklepě na bedně od ovoce a zeleniny tam seděla tři dny s tím kastelánem a mým strýcem. Dole byla voda, to nemohli vůbec sundat nohu z těch beden. A byli tam teda ti tři lidi tři dny. A potom, když přišli ti Rusáci, tak já jsem tam v tom kroji klečela s tatínkem, na kolenou jsme prosili toho jednoho důstojníka ruskýho, který měl taky flintu, pušku. A já jsem tam klečela, prosila jsem ho, sepjatý ruce, tatínek vedle mne a prosili jsme o tu maminku, aby ji nestříleli jako Němku. Já neumím rusky, ale on něco říkal jako: ‚A što ty? A kdo ty jsi?‘ A já jsem řekla: ‚To je moje maminka.‘ A on mně řekl: ‚To je mať?‘ A to jsem věděla, že to je patrně matka, tak jsem řekla: ‚No, to je moje maminka.‘ A on tý mamince rozvázal ty ruce vzadu na zádech. A řekl: ‚Idi damu.‘ To jsem taky pochopila, že mně říká, mamince: ‚Běž domů.‘ Takže jsme šli domů. A ta moje kamarádka na tý slavnosti, když se vítali Rusové, tak mi kamenem rozbila hlavu a křičela na mě: ‚Ty Němko jedna!‘ Takže to byl střet s tou společností osvobozenou.“

„To zas mám taky takovou nepěknou vzpomínku na tu dobu, jak byli zlí zase vůči nám, že jsme byli zavření. Protože moje děti byly čtyř-, pětiletý malý děcka. A tatínek jednou přišel a říkal mi: ‚Jaruško, obleč děti. Pojedeme do Blatný, je tam Mikuláš pro zaměstnance, tak vezmem děti a pojedeme do tý Blatný.‘ To bylo osm kilometrů nebo kolik, málo. Tak jsme jeli. A já jsem dětem vyprávěla, že tam jako bude svatej Mikuláš a čert a anděl a tak. A ta moje dcera, ta už byla šestiletá, říkala – ta byla taková zvídavá, taková moudrá – říkala: ‚Maminko, my jsme hodný, že jo? My dostaneme od Mikuláše dárečky.‘ Já jsem říkala: ‚To víš, že jo, Jaruško, dostanete dáreček. Mikuláš každýmu dítěti přinese dáreček.‘ A tak jsme tam prostě jeli. A teď jsme tam tatínek a já a mezi sebou jsme měli ty moje dvě malý děti. A Mikuláš tedy rozdával, vyndával z koše ty dárečky. A najednou prostě Mikuláš se rozloučil a odcházel. A ty moje děti nedostaly nic. A teď se rozbrečely obě ty děti a říkaly mně: ‚Maminko, vždyť my jsme ale hodný. Proč my nemáme nic od Mikuláše? On na nás zapomněl, on nám nic nedal. Maminko, ale proč? Proč?‘ A já jsem řekla, nevěděla jsem honem, co říct, tak jsem řekla: ‚Nedal vám nic, Jaruško, protože nebydlíme v Blatný. On dává jenom dětem z Blatný. A my bydlíme ve Lnářích, tak to máte ve Lnářích zase, ty dárečky. To se podíváme doma a tam už to bude za oknem. Tak nebrečte.‘ Tak ony se jako tak trošku uklidnily. Nicméně, pak asi dva dny nato tatínek šel na nějakej ten úřad tam na tom pracovišti a projevil takovou nevůli z toho, co se stalo těm jeho vnoučatům. No a oni mu řekli: ‚No jo ale, Indrák, co chcete? Vždyť jste kriminálník!‘ Takže ty děti taky tím trpěly samozřejmě – velmi.“

„Ta maminka, protože chodila v Olomouci do školy, byla Olomoučanka a chodila v Olomouci do školy, takže tam měla kamarády – ty Němce. Chodila do německý školy maminka. A ten jeden Němec z Přerova, ten byl náčelník gestapa v Přerově. A ten vždycky přijel a to auto nechal stát, velmi často jsem ho tam vídala, nechal to auto stát kus dál a zazvonil a přišel a vždycky říkal mamince: ‚Steffi,‘ maminka byla Štěpánka, takže on ji znal jako Němku Steffi. A říkal tý mamince: ‚V sedm hodin večer přijede gestapo z Přerova. Jdi do čísla,‘ já nevím, řeknu 70, ‚číslo domu 70, ať odstraní rádio, protože jsou udaný, je na ně udání, že poslouchají Moskvu a Londýn. Takže tam dojdi.‘ Tak maminka to takhle po těch lidech dělala. Ale potom, když byl ten pětačtyřicátý rok, tak jí vyčetli, že měla kontakt s gestapem. Ale zachránilo to sto lidí.“

„31. prosince 1948 přišli ráno nějací pánové, vykopli dveře a prostě chovali se tam, jako kdyby byli doma – hrozně. Strhali obrazy, cpali si zlato do kapes. Protože můj strýček byl zubař a tenkrát, jak mi bylo strýčkem řečeno, že lidičky platili zlatem, měli prostě různý zlatý věci a tím platili, protože ti lidi na poli neměli korunky, takže platili zlatem. Takže já jsem vždycky od strejdy dostala zlato – náramek, náhrdelník – a maminka taky. Takže toho byla taková velká krabice dřevěná. A to si tam před námi nastrkali, aniž věděli, že my budeme zavřený nebo co. No oni to věděli, jinak by se nemohli přece takhle v cizím domově chovat, ale my jsme to nevěděli. Takže nás toho 31. prosince odvezli do Olomouce do vězení. Tam nás hodili do těch cel jako ve sklepě, to jsou takový sklepní cely pro lidi, kteří ještě nebyli odsouzení. Ale tam to tedy nebylo hezký, protože v rohu byl jenom takový otřepaný kýbl jako WC. Ale bylo to moc krutý, protože mně bylo 17 let, a kdyby mne kluk políbil, tak bych si myslela, že budu mít dítě. Tenkrát to tak bylo, dnes už to je jiný, ale tenkrát skutečně to tak bylo. A teď se člověk šel vyčůrat a najednou se otevřelo ve dveřích okýnko a mužskej obličej se tam objevil. Takže to bylo takový opravdu moc krutý. A v rohu byla jenom taková palanda, trošku vyvýšená, tak půl metru od země. A tam byla špinavá, roztrhaná jedna taková malá šedá deka. A víc tam nebylo. Takže ráno nám přinesli umyvadlo, trochu vody. A to bylo všechno. A tam jsme byli do července, než byl soud. Maminka tam byla taky, ale nejdřív tu odvezli z domova rovnou do vězeňský nemocnice, protože mamka byla nemocná, měla zápal plic v té době, takže ta tam byla velmi krátce. Ale tatínek tam byl jako já hodně dlouho, do toho července. A když jsme přišli z těch výslechů, tak mne tedy nebili, já jsem nikdy nebyla teda bita. Ale tatínek, toho vždycky přitáhli buď za nohy, nebo za ruce – jako na zádech. Ale byl tam jeden moc hodný bachař. A ten vždycky přišel za mnou a řekl: ‚Tady máš nějakou mastičku a na čtyrce leží tvůj otec. Běž a trošku mu namaž ty rány.‘ No, potom měl rozsekanej taky nos a ucho, takže vůbec neslyšel potom a necítil.“

„V těch Lnářích, tam už to bylo normální. To bylo jako – klášter to byl, tam jsme bydlely. To už bylo, jako když je člověk skoro doma. Akorát že jsme musely vždycky hlásit to ‚Soudruhu veliteli‘ na cele ráno. ‚Soudruhu veliteli.‘ Každý den jedna měla službu. A tak to musela hlásit: ‚Soudruhu veliteli, hlásím stav žen na cele sedm.‘ A já jsem to strašně nerada říkala, tak jsem vždycky řekla: ‚Pane soudruhu veliteli.‘ Za to jsem taky byla moc od nich hubovaná. Ale jinak to už bylo takový mírný, to už nebylo vězení jako takový. Samozřejmě, bylo to uzavřený, ven jsme nemohly ani nohou, to ne. Ale to už potom bylo... Takže ti mladiství samozřejmě měli to vězení snazší, i co se týče té práce i toho soužití tam. To už nebylo tak náročný. A my jsme byly mladý a politický. My jsme si to strašně braly, že jsme jako politický, protikomunistický. A to jsme si strašně braly a na to jsme byly strašně hrdý.“