Jarmila Bočánková

„Když zabírali Němci Sudety, my jsme bydleli v Sudetech ve Šternberku, to je blízko Olomouce městečko. A když Němci zabírali v tom osmatřicátým roce Sudety, tak došlo k tomu, že můj tatínek dělal náčelníka Sokola a maminka tedy jako Němka, tak nastal problém, že by byli ti Němci tatínka odstřelili, protože si nenechal nic líbit, do toho svýho češství si nenechal nikým hovořit. Takže by byl tatínek přišel o život, takže jsme v noci... Ten jeden Němec, který znal moji maminku – přestože jaksi s těmi Němci nebyla v přátelském styku, to vůbec ne, ale přece jenom vědělo se, že je Němka – takže ten jeden Němec maminku navštívil a řekl jí, že má vzít dítě, mně bylo sedm let, a manžela a všechno nechat ležet a jít pryč. Takže my jsme z toho Šternberka v noci ještě utekli – teda po svých, auto jsme neměli, nic. Takže po cestě nás brali sedláci potom druhý den, co už jsme šli, to už lidi jezdili na pole tam na těch vesnicích, jak jsme kráčeli. A měli jsme každý jenom pár věcí osobních – ani nic, peníze z banky, prostě nic, opravdu, každý měl pár drobností. A šli jsme do Tovačova, protože z Tovačova pocházel můj tatínek. Maminka tedy z Olomouce a tatínek z Tovačova. A šli jsme, že tam nás jeho sourozenci přijmou, jenže protože maminka byla Němka a ti tatínkovo sourozenci byli zas takoví zazobaní Čecháčci, takže tu maminku neměli rádi. Ačkoliv stařenka i stařeček, oba zemřeli v náručí mojí mamince, protože vždycky každý z nich, když bylo ouvej, když byl v nouzi, tak šli za maminkou. Protože maminka byla vzácná osoba, tak je vždycky bez rozmýšlení přijmula. Takže tak to bylo. A když jsme přijeli do toho Tovačova, přišli tedy po svých, tak to bylo druhý den k večeru. Tak stařenka nás tam uložila na půdě do sena a my jsme tam všichni tři usnuli, protože jsme byli značně vyčerpaní. A ve čtyři hodiny ráno někdo bouchal na vrata od tý kolny, kde my jsme leželi, spali. A to byl tatínkův bratr, který říkal: ‚Jarošu, vstávej. Je mobilizace. Rukujem.‘ Takže tatínek odešel na tu vojnu. A my s maminkou jsme zůstaly v tom Tovačově.“

„A v pětačtyřicátým roce, když Rusové osvobodili Tovačov, tak já jsem se oblékla do svýho kroje hanáckýho, který byl, myslím, na světě nejkrásnější, protože ho dělala maminka, byl paličkovaný, všechno, maminka byla velice šikovná, zručná na ruční práce. Takže jsem se oblékla do toho kroje, maminka ale nebyla doma, ta byla v zámku, v tovačovským zámku. Tam byl kastelán, to byl Rakušan, a můj strýc, to byl taky Rakušan, a moje maminka. Tak tam seděli ve sklepě už asi týden. Protože ti tatínkovi spolužáci, zase jeho bývalí přátelé a kamarádi, protože maminka byla Němka, Němci válku prohráli, takže maminku vzali, odvedli ji do toho zámku a ve sklepě na bedně od ovoce a zeleniny tam seděla tři dny s tím kastelánem a mým strýcem. Dole byla voda, to nemohli vůbec sundat nohu z těch beden. A byli tam teda ti tři lidi tři dny. A potom, když přišli ti Rusáci, tak já jsem tam v tom kroji klečela s tatínkem, na kolenou jsme prosili toho jednoho důstojníka ruskýho, který měl taky flintu, pušku. A já jsem tam klečela, prosila jsem ho, sepjatý ruce, tatínek vedle mne a prosili jsme o tu maminku, aby ji nestříleli jako Němku. Já neumím rusky, ale on něco říkal jako: ‚A što ty? A kdo ty jsi?‘ A já jsem řekla: ‚To je moje maminka.‘ A on mně řekl: ‚To je mať?‘ A to jsem věděla, že to je patrně matka, tak jsem řekla: ‚No, to je moje maminka.‘ A on tý mamince rozvázal ty ruce vzadu na zádech. A řekl: ‚Idi damu.‘ To jsem taky pochopila, že mně říká, mamince: ‚Běž domů.‘ Takže jsme šli domů. A ta moje kamarádka na tý slavnosti, když se vítali Rusové, tak mi kamenem rozbila hlavu a křičela na mě: ‚Ty Němko jedna!‘ Takže to byl střet s tou společností osvobozenou.“

„To zas mám taky takovou nepěknou vzpomínku na tu dobu, jak byli zlí zase vůči nám, že jsme byli zavření. Protože moje děti byly čtyř-, pětiletý malý děcka. A tatínek jednou přišel a říkal mi: ‚Jaruško, obleč děti. Pojedeme do Blatný, je tam Mikuláš pro zaměstnance, tak vezmem děti a pojedeme do tý Blatný.‘ To bylo osm kilometrů nebo kolik, málo. Tak jsme jeli. A já jsem dětem vyprávěla, že tam jako bude svatej Mikuláš a čert a anděl a tak. A ta moje dcera, ta už byla šestiletá, říkala – ta byla taková zvídavá, taková moudrá – říkala: ‚Maminko, my jsme hodný, že jo? My dostaneme od Mikuláše dárečky.‘ Já jsem říkala: ‚To víš, že jo, Jaruško, dostanete dáreček. Mikuláš každýmu dítěti přinese dáreček.‘ A tak jsme tam prostě jeli. A teď jsme tam tatínek a já a mezi sebou jsme měli ty moje dvě malý děti. A Mikuláš tedy rozdával, vyndával z koše ty dárečky. A najednou prostě Mikuláš se rozloučil a odcházel. A ty moje děti nedostaly nic. A teď se rozbrečely obě ty děti a říkaly mně: ‚Maminko, vždyť my jsme ale hodný. Proč my nemáme nic od Mikuláše? On na nás zapomněl, on nám nic nedal. Maminko, ale proč? Proč?‘ A já jsem řekla, nevěděla jsem honem, co říct, tak jsem řekla: ‚Nedal vám nic, Jaruško, protože nebydlíme v Blatný. On dává jenom dětem z Blatný. A my bydlíme ve Lnářích, tak to máte ve Lnářích zase, ty dárečky. To se podíváme doma a tam už to bude za oknem. Tak nebrečte.‘ Tak ony se jako tak trošku uklidnily. Nicméně, pak asi dva dny nato tatínek šel na nějakej ten úřad tam na tom pracovišti a projevil takovou nevůli z toho, co se stalo těm jeho vnoučatům. No a oni mu řekli: ‚No jo ale, Indrák, co chcete? Vždyť jste kriminálník!‘ Takže ty děti taky tím trpěly samozřejmě – velmi.“

„Ta maminka, protože chodila v Olomouci do školy, byla Olomoučanka a chodila v Olomouci do školy, takže tam měla kamarády – ty Němce. Chodila do německý školy maminka. A ten jeden Němec z Přerova, ten byl náčelník gestapa v Přerově. A ten vždycky přijel a to auto nechal stát, velmi často jsem ho tam vídala, nechal to auto stát kus dál a zazvonil a přišel a vždycky říkal mamince: ‚Steffi,‘ maminka byla Štěpánka, takže on ji znal jako Němku Steffi. A říkal tý mamince: ‚V sedm hodin večer přijede gestapo z Přerova. Jdi do čísla,‘ já nevím, řeknu 70, ‚číslo domu 70, ať odstraní rádio, protože jsou udaný, je na ně udání, že poslouchají Moskvu a Londýn. Takže tam dojdi.‘ Tak maminka to takhle po těch lidech dělala. Ale potom, když byl ten pětačtyřicátý rok, tak jí vyčetli, že měla kontakt s gestapem. Ale zachránilo to sto lidí.“

„V těch Lnářích, tam už to bylo normální. To bylo jako – klášter to byl, tam jsme bydlely. To už bylo, jako když je člověk skoro doma. Akorát že jsme musely vždycky hlásit to ‚Soudruhu veliteli‘ na cele ráno. ‚Soudruhu veliteli.‘ Každý den jedna měla službu. A tak to musela hlásit: ‚Soudruhu veliteli, hlásím stav žen na cele sedm.‘ A já jsem to strašně nerada říkala, tak jsem vždycky řekla: ‚Pane soudruhu veliteli.‘ Za to jsem taky byla moc od nich hubovaná. Ale jinak to už bylo takový mírný, to už nebylo vězení jako takový. Samozřejmě, bylo to uzavřený, ven jsme nemohly ani nohou, to ne. Ale to už potom bylo... Takže ti mladiství samozřejmě měli to vězení snazší, i co se týče té práce i toho soužití tam. To už nebylo tak náročný. A my jsme byly mladý a politický. My jsme si to strašně braly, že jsme jako politický, protikomunistický. A to jsme si strašně braly a na to jsme byly strašně hrdý.“