Vladimír Bohata

„Když ta schůze skončila a všichni pracovníci přišli na svoje pracoviště, tak se do mě pustili se zarytými výtkami, že jsem se schůze neúčastnil a že jsem byl jediný. Viděli v tom politický akt a tehdejší předseda odborů trval na tom, abych byl z práce vyloučen, propuštěn a tak dále. Mistr a jeho zástupce, mistr pan Červený a jeho zástupce Marek, to chtěli zabrzdit. Ne že bych byl vynikající pracovník, ale byl jsem dobrý pracovník, chtěli, abych tam zůstal. Ale ten Diviš prosadil svoje, že během asi třech týdnů jsem byl nucen loděnici opustit.“

„Pak po nějaké době jsem si všimnul, že pan Slánský zmizel, už se neobjevoval. Pak dokonce o něco později... ale když jsem se na to třeba ptal, tak nikdo nic nevěděl. Po nějaké době se nakonec ztratil i pan kapitán Trapl, který dělal jeho osobního ochránce, zatímco my jsme byli ve skupině, která hlídala jeho cesty nebo jeho pobyt.“

„A najednou jsem přestal slyšet zvuky kroků po písčité chodbě a říkal jsem si, že něco není v pořádku. A skutečně. Pan Slánský na mě zvolal: ‚Soudruhu!‘ Tak jsem se otočil a on mi začal vytýkat, jestli vím, co se sluší a patří. Říkám: ‚Pane Slánský, samozřejmě, že to vím, a omlouvám se, ale já se pokusím vám to vysvětlit. Jestli si vzpomínáte, asi před týdnem jsme se za podobných okolností setkali v tomto parku. Pozdravil jsem vás, a vy jste mi neodpověděl, ani jste na to nijak nereagoval. Viděl jsem, že jste velice zamyšlen, zahloubán do sebe, jako když máte nějaké starosti. Tak proto jsem si tentokrát říkal, že bude lepší vás nerušit, tak proto jsem vás minul tímto způsobem.‘ Pan Slánský se trochu pousmál a pak mě překvapil, že řekl: ‚Pojďme se trochu projít.‘ A tak jsme spolu chodili tím parkem asi půl hodiny, moc hezky jsme si povídali. Pan Slánský o sobě mluvil málo nebo skoro vůbec. Ale mě se ptal na leccos – na rodiče, jak jsem spokojen u něho na pracovišti a další a další, co otec dělá, a podobně. Všecko jsem mu vypovídal. Všechno pozorně vyslechl a po určité době jsme se velice přátelsky rozloučili.“

„Tak jsem se dostal do Korunovační ulice do Dejvic, kde sídlil tehdejší tajemník strany Rudolf Slánský. Tam jsme chodili stále jedni a ti samí, takže se tam vytvořily takové skoro až rodinné podmínky. Paní Slánské se v té době narodilo malé děcko, tak tam ten kočárek stával na dvorku. U kočárku hlídala najmutá dívka, která dělala chůvu, protože paní Slánská měla jiné úkoly. A Slánského jsme viděli málo, protože časně ráno odjížděl na pracoviště a pozdě večer, někdy i v noci, se vracel. Ale já, pokud jsem se s ním setkal, tak jsem ho vnímal jako velice příjemného, sympatického pána, ale dost uzavřeného.“