Heinrich Böhm

* 1940

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • “Ano, Vánoce, otec prostě někde sehnal jablíčka a řekl: ´Je válka, tohle je náš vánoční dárek, víc nic nemáme.´ Potom řekl vážně: ´Ale všichni jsme naživu.´ Na to si dobře vzpomínám. Dárek ne, ale: ´Jsme naživu'. A moje maminka, v Altenbergu byla jednotka pozemní protivzdušné obrany, a tak jsme tam směli a letci tam shazovali staniolové balíky, aby rušili nepřátelské radary. Staniol byl všude. Na loukách, na polích a maminka ho nasbírala a udělala z něj nějaké ozdoby a lamety a ty jsme si pověsili na stromeček. Tak vypadaly naše první vánoce. Nic jsme neměli, ale jak otec řekl, byli jsme naživu a měli jeden druhého. Nad touhle jeho větou dodnes přemýšlím. Měl pravdu. To bylo naše první období v Rakousku.”

  • "Pak už to šlo rychle. O tom už jsem předtím mluvil. Naši se pořád bavili o tom, kdy půjdeme, jestli půjdeme, matka chtěla, otec na to, že ne, já jsem úředník a tak dále. Také kdy to přesně bylo, to nevím, vím jen, že jednoho dne jsme přes hranici šli jen ve čtyřech. Rodiče, malý Heinrich a Willi jel v kočárku. O tom, kde přesně přejdou hranici, o tom se před dětmi prostě nemluvilo, to bylo tabu. Do Rakouska to bylo naštěstí jen pár kilometrů, a tak prostě jednoho dne dopoledne mladšího bratra posadili do kočárku, Heinrich dostal na záda batoh, maminka nesla další obrovský batoh a tatínek dva. Protože žili skromně, moc věcí neměli a zabalili opravdu jen to nejnutnější: “Hlavně všechny doklady, jako oddací list, křestní listy, pro Williho, toho nejmladšího, plínky, lahvičky na mléko a takto jsme s tím kočárkem, kam jsme kromě Williho taky něco naložili a vyšli jsme směrem k hranici. Ještě si vzpomínám, jak mi tekly slzy po tváři. Hračky jsme si my děti vzít nemohly, byla by to jen zbytečná zátěž. V Rakousku jsme došli do Rainbachu a u jednoho sedláka přenocovali na seníku a dostali mléko pro Williho. Dalšího dne jsme došli do Freistadtu, kde jsme se ubytovali v jednom pokoji v místní hospodě. A tam si maminka najednou vzpomněla, že doma nechala ozdoby na vánoční stromeček, a tak se rozhodla se pro ně v noci vrátit. Na hranici ji ale chytili, zbili ji, ale vrátila se zpět k nám do Freistadtu i s těmi ozdobami. Některé se sice po cestě rozbily, ale přinesla je. Dnes jsou někteří lidé dokonce tak hloupí, že se ptají: Ale proč podstupovala to riziko, že ji chytí, kvůli ozdobám na stromeček?` Ta hranice už byla na podzim hlídaná vojáky.”

  • “Pamatuji si, že jednou shromáždili všechny muže z vesnice a prověřovali je, chtěli vědět, kdo byl ve straně [NSDAP]. A jednou se stalo, to jsem slyšel a viděl, že Češi shromáždili všechny německé muže na dvoře fary, seřadili je s rukama nad hlavou čelem proti zdi a některým típali na krku cigarety. Slyšel jsem, jak křičí bolestí. A co se mnou ještě tenkrát tak otřáslo - kousek od nás žili jedni starší němečtí manželé, s válkou nebo s politikou neměli nikdy vůbec nic společného. Češi je prostě chtěli naložit na náklaďák a odvézt a oni nechtěli. To byl tenkrát ještě náklaďák na dřevoplyn, taková byla všechna vojenská auta. No a jeden Čech té paní pomáhal nahoru a řval na ni: “Mazej na tu korbu!” Ti nevěděli vůbec, co se to děje, ve vesnici žili, teď jim bylo osmdesát a oni je najednou vyhnali pryč. Co se s nimi stalo, nevím. Bylo to zkraje léta ve čtyřicátém pátém.”

  • Full recordings
  • 1

    Wels, Rakousko, 19.11.2023

    (audio)
    duration: 01:21:56
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Co se stalo, stalo se. Musíme si navzájem odpustit

Heinrich Böhm, Wels, 2023
Heinrich Böhm, Wels, 2023
photo: Natáčení

Heinrich Böhm se narodil 26. ledna 1940 v dnes zaniklé obci Rychnůvek (německy Deutsch Reichenau) v okrese Kaplice. Matka byla v domácnosti, starala se o děti a otec pracoval jako poštovní doručovatel. Böhmovi žili v podnájmu v Rychnůvku od roku 1928. Otec, původně z Rožmitálu (německy Rosenthal), tam pracoval jako pošťák. Druhou světovou válku prožila rodina bez většího strádání až do doby, kdy na jejím sklonku přes Rychnůvek prošly nejdříve americké jednotky a posléze sovětské. S těmi bylo více problémů, lidé se jich báli. Po konci války byla rodina Böhmova svědky tzv. “divokého odsunu” sousedů, sami zároveň poskytli útočiště dvěma ženám s dětmi, které utekly z Maďarska. Aby se vyhnuli nucenému vysídlení, rozhodli se nakonec sami na podzim 1945 odejít pěšky s pár věcmi a chlapečkem v kočárku do Rakouska, kde se usadili v Altenbergu u Lince. Rakouské státní občanství dostali Böhmovi až po šesti letech pobytu. Heinrich vystudoval střední obchodní školu a pracoval jako prodejce továrního vybavení. V šedesátých letech se Böhmovi rozhodli jet se podívat na místa, která v roce 1945 opustili. Byl to pro ně velký šok, protože svůj dům v Rychnůvku už nenašli. Celá rodina Böhmova udržuje se svou českou domovinou dodnes velmi aktivní a vřelé kontakty, podílí se na připomínce Rychnůvku, rozvoji Rožmitálu a okolí a přeje si, aby se dobré vztahy, vzájemné odpuštění mezi oběma zeměmi a také v celé Evropě rozvíjely.