Eugen Brikcius

„Tam šlo o to, že já jsem navštěvoval zahrady pod Pražským hradem. To je div světa, terasy, teď je to dokonce zušlechtěno a vybírá se tam vstupné. Tak já jsem si říkal, že tady by se měl zrekonstruovat nějaký starý rituál. Co by to asi tak bylo? Něco, co je nejobecnější. Takže holdovalo by se Bohu. Tak jsem si říkal, že bohyně, to je ona. Udělal jsem z ní bohyni. To byl poslední pokus. Ale já bych to udělal, i kdybych nebyl nešťastně zamilovaný, protože se mi to zdálo nejen jako výtvarná výzva. Když jsem přemýšlel, s čím holdovat, tak se mi vyjevil kulatý pecen chleba. Takže ona seděla na barokním oblouku, my jsme šli po schodech a skládali jsme jí mytickou pyramidu k nohám. Do toho přišli policajti. Všechny zavřeli a chleba zkonfiskovali.“

„My jsme se tehdy ráno sešli, jmenovalo se to tam V hotýlku. Tam jsme se bavili. Já, Daníček, Kořán a Magor. On byl fernetový král, Jarda Kořán, tak jsme pili fernety. Protože jsme se vždy hádali o něco, týkalo se to umění a tak. Tentokrát jsme se nehádali, na všem jsme se shodli. Napili jsme se, že se nám daří se shodnout. Probíhal proces nepřetržitého shodování se. Oni tam na nás zavolali policajty, ti nás odvezli. Na Slupi byla policejní centrála. Jarda s Ivanem jim tam tvrdili, že máme ten samý den odjet do východního Německa, kde je mezinárodní konference Svazu mládeže. Ten, kdo to vedl, se jmenoval Varholík. My jsme tvrdili, že tam s ním máme jet jako delegáti. Tohle jsme jim namluvili a oni nás skutečně pustili.“