Josef Bruzl

"Nesl jsem kamna, myslel jsem, že si je vezmu s sebou. Dole bylo topeniště a na tom byl takový vysoký...vzal jsem to a donesl si to na vlek ke kolům. A ten soudruh za mnou přilítl a povídá: 'Dones to honem zpátky! Tady už si Tomeš Bruzl prdel koupat nebude.' Tak jsem to zase odnesl zpátky do koupelny, už jsem to měl na vleku."

"Stěhoval jsem to s koňmi, měli jsme vlek za koně na gumách. Prvně jsem si do Brtnice odvezl fůrku dřeva, abychom si měli čím zatopit. Museli jsme si tam udělat vchod do bytu. Probourali jsme komín, abychom tam mohli vůbec chodit. To ale všechno naše přízeň, sestra mé maminky a její manžel Musil - vynikající zámečník. Ty nás zachránili, ty nám pomohli nejvíce. Dávali nám jídlo, bylo to v listopadu a my neměli na chleba, neměli jsme korunu. Všechny peníze za mléko a obilí, které jsme odevzdali na podzim, tak to zůstalo státu."

"Ty nejchytřejší lidi měli komunisti za úkol zlikvidovat. Doslova řeknu zlikvidovat. Proč šel asi táta do Jáchymova kopat uran? Tam dennodenně jim dozorci a bachaři říkali: 'Vy tady všichni chcípnete! Vy to nepřežijete, my máme za úkol vás tady zlikvidovat.' Představte si, když se přišlo z dvanáctihodinové směny. Dole otec, nevím v kolika patrech kopal uran, tak jak to člověk může dlouho přežít? Kdyby ten rok neumřel Gottwald a Stalin, tak už jsme ho neviděli."

„Kdybych mohl něco změnit, teď už nezměním nic, děvče, ale kdybych mohl, tak bych nejradši byl doma, doma jo. V tomhle domě, kde teď sedíme. Kdysi samozřejmě ještě jako za soudruhů. My to máme v sobě už, představte si, že já jsem od toho 1656 jedenáctej hospodář na tomhle domě. To tady nikdo není, jedenáctej v pořadí. Teď už tady zase bude jinej, že jo, ale jedenáctej jako. Takže já vždycky říkám, když vzpomínám tyhle věci, takže to musíme mít už tu lásku k tý půdě, lásku k tý krajině, k tý vesnici snad danou už v genech.“

„Dovolili si zatopit ještě po tý desátý hodině, ale jak to bylo tehdy zvykem, tak na každý ubytovně byl udavač. To se hlídal jeden člověk druhýho. Takže to udal a dostali všici z tý světnice dostali korekci takzvanou. To je zostřená vazba, to už nespíte ve svý posteli. To byly betonový baráčky, takový bunkry, kde nebyly okna, nic, jenom dveře. Tak tam holt museli přežít tu noc. Otec říkal, že to tři dny vydržel, že nebylo na co si sednout, jenom chodit dokola. Nebylo na co se vůbec posadit, takže to tři dny vydržel takhle a pak už povídal: ,Mně je to jedno už.‘ Sedl si ke zdi, opřel se zádama a jak byl unavenej a usnul a dostal zápal plic od tý betonový zdi.“

„To bylo tak, že ráno v sedm hodin.... Je zajímavý, že čekali, až se všechno sklidí. Až se sklidí obilí, brambory, všechno, tak 20. listopadu přijeli k nám dva esenbáci. Zrovna naši snídali, takže přišli a tatínkovi řekli: ,Máme tady příkaz, abychom vás dovezli do jihlavské věznice. Tak se oblečte a jedete s náma.‘ Otec se ještě ptal, kam ho povezou nebo co. ,Do jihlavské věznice, to se všechno dovíte.‘ No, tak ho tam odvezli a v Jihlavě byl asi čtrnáct dní a pak ho odvezli do Jáchymova.“