Olga Brzáková

„Na podzim přišla Mnichovská dohoda, takže tatínek jako státní zaměstnanec vlastně vyklízel se svejma kolegama český úřady do vnitrozemí. Čili stěhovali to všechno do Moravských Budějovic a maminka tam vlastně zůstala se mnou, s malým dítětem. Museli odtud odejít, přitom teda ve Znojmě nebylo možná sehnat nějaký auto, že by odstěhovali svůj majetek, měli zařízený dvoupokojový byt, takže v podstatě odešli, maminka s dítětem v náručí. Naštěstí tam byla ještě její sestra, takže něco vzali ještě do kufru, jinak všechno tam zůstalo. Jediný štěstí bylo, že maminka se mnou teda odešla do Havlíčkova Brodu, nebo ne do Havlíčkova Brodu, ale do vesnice u Havlíčkova Brodu, odkud pocházela, a dědeček v Havlíčkově Brodě sehnal auto, takže nakonec ty svoje věci odstěhovali.“

„Tak Gottwald někde řečnil, maminka to poslouchala – a jenom naše maminka začala plakat, takže já jsem hned viděla, že se děje něco zlýho, takže jaksi moc nechápu lidi, kteří byli v té době nadšený, ale budiž. No, načež teda, protože maminka pocházela ze statku... já nevím, jestli vám něco říká slovo kulak. Kulak, prostě statkář, byť na Vysočině, a dřina, takže to byli kulaci. Babička byla kulačka, nikdo se asi tak moc nenadřel jako ona, ale byla kulačka. Maminka byla dcera kulaka, já jsem byla vnučka kulaka, takže když jsem se hlásila na gymnázium, tak jsem tam teda neměla jít, protože zaprvý museli, to nebylo, že se dělaly nějaký přijímačky nebo něco takovýho, to byl posudek z ulice. Načež tady byl teda zápornej, protože jak se vyjádřila paní učitelka od toho důvěrníka, takzvaného uličníka, tak děti se neučily, takže všichni dostali špatný posudky – kromě tady jednoho syna ze silně komunistický rodiny.“