„Byl jsem teda já, z jedný strany se mnou koncelebroval pan biskup Liška a z druhý strany se mnou koncelebroval Václav Malý, no ale v tu dobu bez souhlasu, těžce pronásledovanej. Všechno proběhlo v klidu, bylo to moc hezký, novokněžský požehnání jsem tam udílel, všecko, jak má bejt, a pak jsme se všichni přestěhovali na tu naši zahradu. A teď dole, venku na zahradě byli lidi, od Dany Němcový po Palouše, kdekdo, zvlášť z tý disenťácký roviny. Nahoře v baráku, tam bylo posezení, dneska bychom řekli VIP. Tam seděli rodiče, nějací nejbližší lidi, samozřejmě Václav Malej, a pak přijel pan biskup Liška. Uvedli jsme ho dál, všichni se tak postavili a teď se s ním zdravěj a teď se pozdravil s každým a šel si sednout, pan biskup. A teď se takhle dívá na toho Václava a říká: ,Vy jste ten Václav Malý, co mluví občas z tý Svobodný Evropy?‘ – ,Jo, jo, otče biskupe, to jsem já.‘ – ,No tak pojďte si sem sednout, ať to nevypadá, jako že se vás bojím.‘ A tím padlo napětí, které tam bylo. O čem se tam tenkrát povídalo, nevím a už asi nikdo z nás neví, ale bylo to vlastně hrozně milý setkání.“
„Když potom přišla Charta, tak na to [maminka] vzpomínala, že tak půl roku před tím Jan Vladislav říkal: ,Mileno, něco chystáme na komunisty, já ti to ještě neřeknu, ale v lednu to bude, v lednu to bude!‘ Moje máma třeba Chartu nikdy nepodepsala, protože Vladislav jí v podstatě řekl, že je hrozně důležitý, aby tady ještě byli lidi, který nebudou profláklí. Tak já nevím, Václav Malý si u nás v babiččině prádelní skříni schovával všechny věci, který nechtěl, aby mu estébáci sebrali, když by mu přišli udělat prohlídku. Ivan Havel to samý, byly u nás nějaký věci. Před časem, konečně, no to už bylo po smrti Jana Vladislava, vyšel ten jeho takzvaný Otevřený deník. To všechno bylo u nás ve skříni schovaný, aby mu to nesebrali. Protože naše rodina nebyla na tom exponovaným místě, ale byla zázemím pro řadu lidí.“
„A už v roce 1948, den před Štědrým dnem, přišli estébáci, zatkli ho a vrátil se přesně po osmi letech. Prošel si Jáchymovskem, na Příbramsku byl a na Štědrý den po osmi letech ho pustili. On dva roky předtím, na pokornou žádost jeho matky panu prezidentovi... mu byla udělena milost, ale on ji odmítnul. A řekl, že… No, já to odcituji, jak to píše moje máma v té knížce vzpomínek na Radima, tak ho jeden ze spolumuklů zastihl na táborovém náměstí, jak je úplně brunátnej. On nikdy nemluvil sprostě, nikdy se nerozčílil. ,Radime, co se děje?‘ – ,Ale, ty kurvy komunistický mi chtějí dát milost!‘ Tak ještě dva roky, a pak se ho nikdo neptal. Převezli ho do Prahy a na Štědrý den ráno ho propustili z Pankráce. A na Štěpána téhož roku zatkli jeho tátu.“
Petr M. Bubeníček se narodil 12. dubna 1961 jako druhý syn manželů Karla a Ludmily Bubeníčkových. Matčin bratr byl v roce 1949, po monstrprocesu s tzv. ilegální skupinou Šeřík, za velezradu a vyzvědačství odsouzen k patnácti letům žaláře. Po pětiletém věznění odmítl milost prezidenta republiky. Otec pamětníka byl architektem, spoluzakladatelem českého brutalismu, a matka významnou logopedkou. V době normalizace rodina poskytovala bezpečné zázemí mnoha přátelům z disidentských kruhů. Po maturitě pamětník nastoupil studium stavební fakulty, ale po osobní konverzi a zkušenosti v křesťanské komunitě v Taizé se rozhodl studia ukončit a vstoupil do kněžského semináře v Litoměřicích. V roce 1986 byl v Polsku tajně přijat do Řádu bosých karmelitánů. Po kněžském svěcení, které přijal od kardinála Tomáška v roce 1988, působil v duchovní správě katolických farností. V roce 2000 byl ustanoven farářem v Roztokách u Prahy.
