Jitka Bubeníková

„To byli lidé, kteří vůbec neměli s válkou nic společného. Ti tam žili celou válku a žili docela chudě, prostě vydělávali si tímhletím. A táta říkal: ‚Tyhlety lidi tam nechte. Ti umí dělat, ti vědí, co s tou bižuterií je.‘ Protože to byla světová bižuterie, že. A tak řekli, že je kolaborant, pomalu. Měl s tím docela opletačky. On říkal: ‚Odsuňte teda továrníky, ale továrny nechte, lidi, co tam pracovali, nechte. Ti nic neudělali, ti prostě neválčili.‘“

„Byli nám do bytu nasazený důstojníci, ruský, a vím, že jsem je viděla, jestli vytírali nebo co, ale lili kýbl vody na záchod, ale všechno vedle. A to potom mi říkala máma, až skoro před smrtí, že nějaký, byli myslím dva, že ten jeden si na ni dovolil. Táta to šel oznámit a okamžitě ho... já nevím, jestli ho dokonce snad nezastřelili. Ale ukradli kola. Táta měl 195, tak měl speciální kolo, nějaké vyšší, vím, že bylo žluté, a ukradli ho i mámě, takže ta kola zmizela.“

„Pan Balcar říká: ,Tak pojďte už, pojďte do krytu!‘ A táta zase: ,Z toho nic nebude.‘ Koukli jsme nahoru, byla nádherná modrá obloha, a z toho už padaly tři bomby. Stříbrný, krásný, to byl nádhernej pohled. Ale my už jsme ani nestihli přeběhnout přes tu silnici. Tak jsme šli rovnou domů, dolů do sklepa. Tam jsem klečela na zemi, hlavu jsem měla přikrytou pytlem u táty na klíně a říkala jsem: ,Andělíčku, můj strážníčku...‘ Strašně jsem se bála. A jak to bouchlo na tom nádraží, tak vylítly dvířka od komínu tlakovou vlnou a my jsme byli jak kominíci. Saze byly všude.“

„Na ten slet, to jsme jeli dobytčákama. To byly ty vagony pro dobytek, ty tam měly takhle tyčku a šoupací dveře. Tak my jsme seděli v řadě, drželi jsme se těch tyčí a kopali jsme si nohama pěkně do jízdy. Spali jsme někde v tělocvičně, kde jsme měli slamníky, ani ne žádná lehátka, slamníky. Potom jsme cvičili s kruhama, obruče to byly. Nějak jsme s nimi probíhali, den předtím hrozně pršelo, proto jsme pořád padali do louží. A to bylo všechno.“

„Tak potom, když bylo po válce, tak zase od zdi ke zdi šli zajatci. To byl hroznej pohled. Roztrhaný, šli o berlích, někdo měl jen jednu nohu, hlavy zavázaný, špinavý. Já jsem vyběhla na zahrádku, schovala jsem se za rybíz. Koukala jsem po nich a teď ti Balcarovi, co jsme k nim chodili, tak jim podávali oknem vodu. A já jsem si říkala: ,Ti Balcarovi, oni dávají těm ošklivým Němcům napít.‘“