Jindřiška Burzičová

„Prohledali nás, museli jsme vystoupit, a hlavně je zajímaly naše pasy. Naštěstí jsem tam neměla napsáno, že jsem provdána za Bosence a za muslima, že jsem nebyla občan Bosenské republiky, tak mne zachránilo to naše občanství. Ještě zajímavé bylo, že jsem ten pas měla vlastně propadlý, že už neplatil, takže jsem nevěděla, jak to dopadne. Oni si nás prohledali, všechno zkontrolovali, pak si vystoupili, abychom mohli jet dál... tak jsem si říkala dobré, třeba už to bylo všechno, třeba se nic nebude dít... no, jenomže jsme popojeli deset kilometrů a museli jsme znovu zastavit a zase se to celé opakovalo. Byla tam jiná hlídka, asi pět vojáků, zase takové ty zvláštní výrazy, jako by někoho hledali...“

„Tam mi hodně pomáhala švagrová... život fungoval dále i s těmi horšími věcmi... přišel rok 1992, kdy se to vyhrotilo incidentem v Mostaru, najednou se situace zhoršila, vypnuli nám televizi, nejhorší bylo, když mi řekli: ‚No, já si myslím, že už Čechy nikdy neuvidíš... jako mladý si to člověk moc neuvědomuje, že se může něco stát... naučila jsem se i dojit krávu, protože tchyně mi řekla: ‚Chceš mlíko? Jestli chceš mlíko, tady máš krávu...‘“