Radislav Bušek

„Když dodělali ty Němci tam, ta pracovní četa, tak prostě odešli a nastoupili tam to hlídat četníci čeští a tatínkovi se povedlo to, že ho tam chytli, a nastal problém, protože to byli Češi. Ti ho udat nechtěli, ale báli se toho, že kdyby to táta řekl – protože to už bylo v době heydrichiády –, takže by zastřelili je, tak všichni riskovali to, že budou zticha, tak ho pustili. A ještě po válce, já nevím, možná, že tu někde ty dopisy… anebo jsem je viděl u toho bratra, kde se dohadujou a kde si děkujou. Jo, to si po válce psali potom ještě a děkovali jeden druhýmu, že to bylo takový dojemný, že to vydrželi, že nikoho z nich vlastně nezavřeli a nezastřelili.“

„V době, když už se to blížilo k tomu srpnu nebo když už měl být ten srpen, kdy měli přijít, tak celej tenhle ten náš útvar zdvihli a poslali nás do Mladý Boleslavi. A to oni dělali, aby ty útvary nebyly ve vlastním místě, aby nemohly klást nějakej odpor, protože to se odletí s letadlama a náhradníma dílama a s lidma a to je všechno, všechno ostatní je tady, zůstalo v Olomouci. No, takže to jsme prožívali tam celou tu katastrofu, to jsme věděli už, že je zle. Ale to byli podnikaví chlapi, se tam dohadovali, jestli s těma vrtulníkama nemaj odletět do Rakouska. A to potom prasklo, všichni to popírali, nikdo se k tomu nepřiznával, ale někdo to řekl prostě. Tak potom nastaly všelijaký ty, protože mezi námi byli tací, co se nebáli, co se otevřeně hlásili k tomu jaru, čili ti byli v první řadě, teda ti byli první na řadě, který likvidovali.“