Jarmila Cardová

„Otce potom přeložili do Travné. Po válce tam však nebyli učitelé, nebyla tam škola. Nejezdily ani autobusy, přitom do Javorníku to bylo šest kilometrů. A všechno bylo ještě nejisté. V lesích se skrývali různí lidé, takže se rodiče o mě báli a dali mě do kláštera v Javorníku. Dříve to byla klášterní škola, protože sestřičky byly učitelky. A po válce jim do kláštera dali všechny opuštěné děti z okolí, které třeba přišly o rodiče. Bylo nás tam hodně dětí [dívek]. Nedávno vyšla knížka Bílá Voda, ve které o tom autorka také píše. Neměly jsme se tam špatně. Zacházelo se tam s námi dobře. Jenom mi vadilo, že jsme musely vstávat v pět hodin a v šest jsme už musely jít do kostela modlit se. Byla tam zima a my jsme po válce neměly ani pořádné oblečení. To nám vadilo, jinak jsme se tam měly celkem dobře.“

„Stalo se, že na nás pustili bombu, když jsme šli v neděli do Hustopečí do kostela. Pamatuji, že jsem měla bílé šatičky. Šel nás do kostela celý houf a nějaký pán mě hodil do příkopy a lehl si na mě. Byla jsem potom samozřejmě špinavá, tak jsem přišla domů s pláčem, že mě hodili do bláta. Válka nebyla příjemná. Jako děti jsme si to sice moc neuvědomovaly, ale přesto jsme zažívaly takové věci, že nad námi se střílelo, anglická letadla bojovala s německými.“