Věra Čechová

* 1934

  • „Když byla heydrichiáda, tak se (nacisté – pozn. ed.) rozhodli, že budou přísní a necitelní. Všechny děti jsme seděly na dvoře, to bylo moc hezké, věk nehrál roli. Najednou se otevřela vrata a z nich šli gestapáci. A já vám řeknu, že hrozně dlouho jsem nemohla vidět ty vysoké naleštěné boty… Zrovna jsme seděly co nejdál od kuchyňského traktu dvora, kam oni šli. Bylo mi sedm let. Někteří kluci byli starší a říkali: ‚Neměla bys jít domů?‘ A já jsem najednou byla taková ztuhlá, nemohla jsem se ani zvednout. A přitom jsem na to byla zvyklá, že mámu odváželi na Garňák. A potom babička zavolala: ‚Pojďte se rozloučit s maminkou.‘ Maminku odvezli nejdřív do Olomouce, tam byla zavřená asi rok. Potom existovaly Svatobořice, kde byly zavřeny ženy, matky a sestry utečených.“

  • „Ze Svatobořic ženy pustili a (místní – pozn. ed.) lidi je vzali na spaní, dali jim najíst, oblečení, všechno. A ony pomalu šly (domů), některé do Olomouce, některé do Prostějova, některé do Varů. Vždycky jim někdo pomohl cestou. Takže se maminka vrátila na Štědrý den 1944. Zase někdo bouchal na roletu obchodu a my jsme si říkali: ‚Kdo tam chodí? Vždyť všichni vědí, že se chodí dvorem.‘ Babička chudák, jako když to cítí, utíkala ke dveřím. A přišla máma. Moje maminka, když ji zavírali, neměla jednu ledvinu. Tenkrát to byl jako odepsaný člověk. Babička celou dobu, co byla zavřená, říkala: ‚Ona se nevrátí, ona má jen jednu ledvinu.‘ Byla by nás bývala zblbla. Maminka se vrátila. Akorát s tím, že moje maminka byla celý život odbarvená blondýna, a teď přišel tmavý člověk. Tak jsme ji vůbec nemohli poznat. A byla nepředstavitelně hubená. Bohužel si to neuchovala, protože babička ji krmila jenom suchými bramborami. Do května pěkně přibrala. Potom když se s tatínkem viděli, tak tatínek říkal: ‚No, ty dobře vypadáš.‘ Bál se říct, ty jsi tlustá. To mu maminka nemohla zapomenout.“

  • „Rok byli (českoslovenští vojáci – pozn. ed.) v (ruském – pozn. ed.) sběrném táboře. A v roce 1941 si prezident Beneš vyžádal jenom letce do Anglie. Takže odjelo šestadvacet nebo třicet letců, kteří se z lágru do Anglie dostali jako velké trosky. Třeba můj tatínek byl asi 180 centimetrů vysoký a měl na sobě 92 vředů a vážil 40 kilo. Prostě ta cesta byla děsivá. A když přijeli, tak šli do nemocnice Červeného kříže, kterou vedla paní Hana Benešová. Otec byl bohužel velmi nemocný. Ale zase byl hrozně šťastný, že se seznámil s paní Hanou.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 06.12.2016

    (audio)
    duration: 02:12:33
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Kvůli válce jsme se odcizili s oběma rodiči

Cechova foto.jpg (historic)
Věra Čechová
photo: Příběhy našich sousedů

Věra Čechová, za svobodna Fleischerová, se narodila 18. června 1934 v Prostějově. Její otec Miloš Fleischer působil jako osobní pilot ředitele Vítkovických železáren, později pracoval u Československé letecké společnosti. Po německé okupaci Československa v březnu 1939 odešel bojovat do zahraničí za svobodu vlasti. Nejprve utekl do Polska a po jeho obsazení jej s dalšími československými vojáky uvěznili v sovětském internačním táboře v Oránkách. Odtud se až v roce 1941 dostal do Anglie. Protože byl v zuboženém stavu, musel se nejprve zotavit v lazaretu Červeného kříže, který vedla Hana Benešová. Poté vstoupil do 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force, s níž se zapojil do bojů. Kvůli otcovu zahraničnímu angažmá zabavily protektorátní úřady Fleischerovým byt a Věřinu matku opakovaně vyslýchalo a zadržovalo gestapo. V letech 1942–1944 ji věznili ve věznici v Olomouci a v internačním táboře ve Svatobořicích. O Věru a její mladší sestru Libuši mezitím pečovala babička a tety v Prostějově. Když se otec v červnu 1945 vrátil domů, rodina se přestěhovala do Prahy, kde Miloš Fleischer pracoval u Československých aerolinií. Po komunistickém převratu jej coby západního letce vyhodili a zavřeli do pracovního tábora na Kladně. Věře režim znemožnil studium. V roce 1951 ji pracovní úřad umístil do závodu ČKD Stalingrad, kde pracovala v administrativě. V roce 1956 se provdala za Jiřího Čecha a narodily se jim dvě děti, se kterými zůstala v domácnosti. Poté získala zaměstnání v redakci časopisu Československé pohostinství. Odkud přešla do podniku Balnea. Od svých 52 let je v invalidním důchodu. Žije v Praze 6.