Bedřich Centner

„Pak dokonce za mnou přišli, když byl ten rok 68 a byl jsem vedoucí provozu, a pak se to mlelo, že jo. Ve fabrice byli Dubčekovci jako oficiálně KSČ, a pak byli ty druhý, který to vyhráli, a pak tomu šéfovali, jeden z nich byl ten Skala. A nejdřív za mnou přišel zástupce těch Dubčekovců a ať jdu k nim. Říkal jsem, že ne, že to nepotřebuji. Ale po čtrnácti dnech přišel z té druhé skupiny, ať jim podepíšu vstup do KSČ. Tak jsem se zeptal: ,Ale do které KSČ? Už tady za mnou byli tamti, abych to podepsal. Já nevím do které, já radši nebudu vstupovat do žádné.‘ Musím uznat, že soudruzi ode mne třikrát chtěli, abych vstoupil do KSČ. A já byl tak hloupý, že jsem to neudělal.“

„Když nešla třeba otelit kráva, přišli pro tátu, třeba o půlnoci, maminka to neměla ráda. Vždycky někdo bouchal na okno, že se jim telí kráva, ať pan Centner přijde. To byli takhle u telení u Kamenického Františka, on měl už tenkrát rádio a poslouchal zahraniční vysílání. Tu krávu telili čtyři a o půlnoci šli dovnitř na kafe, nebo na rum a Kamenický pustil rádio a naladil zahraniční vysílání. V Čechách normálně a na Chvojně jako všude jinde se vyskytnou udavači, a tak přišel udavačský dopis, že tito čtyři: Kamenický jeden, Kamenický druhý, Centner Václav, Vejr Josef, že spolu poslouchají imperialistický rozhlas. Tehdy to byl okres Holice, sebrali je, byli ve vězení v Holicích a pak byl soud, kde Kamenický a Vejr přiznali, že poslouchali rozhlas. Dostali každý asi rok vězení. Od nás byl u soudu nejstarší z dětí bratr Václav a od něj vím, že když se soudce našeho otce ptal: ‚Obžalovaný, poslouchali jste rozhlas?‘ Tak si otec dal ruku za ucho a říkal: ‚Pane soudce, co říkáte? Já vám nerozumím, já vás neslyším.‘ A vstal ze židle a šel k soudci, jenže z každé strany seděl zřízenec, tak ho vždycky posadili zpátky. Prý se to opakovalo asi pětkrát, brácha Venda si myslel, že už to táta musel hrát. Ale odvedli ho zpátky na celu a za dva dny ho pustili domů.“

„Na Chvojně byla rodina cikánů, Krpačů, kteří byli usedlí. To nebyli žádní kočovní cikáni. A zabývali se cínováním kotlů. Tenkrát to byla žádaná živnost. A kdosi to v roce 1942 udal, že tam jsou v Chvojně cikáni. Táta byl tenkrát starosta a odepsal, že to jsou usedlí obyvatelé Chvojna, žádní kočovníci, a že nevidí důvod, proč by s nimi mělo být zaváděno nějaké řízení. Nato z pardubického hejtmanství přišel dopis, že jeho vysvětlení není dostatečné, aby to starosta vysvětlil lépe. Táta chtěl vzít kolo a jet to do Pardubic vysvětlit. Ale maminka se zlobila, že kvůli cikánům nikam nepojede, že je někam pošlou a jeho zavřou a ona že bude na děti sama. Jenže to bylo něco na tátu, vytočil se, na to kolo sedl a odjel do Pardubic. Na hejtmanství domluvil, že tihle cikáni pracují, nejsou potulní a skutečně ti Krpačové po celou válku zůstali na Chvojně a normálně v pohodě přežili.“