Kamila Čepeláková

„Táta, když to trošku utichlo, ta střelba, tak šel za koněm, který byl střelený do krku, takže otec věděl, že ten kůň padne. Táta měl s sebou sekeru a jak pračlověk mu odsekl tu zadní kýtu a na rameni, i s tou kůží jak to bylo, to donesl. A tam to potom nějak stáhli a nakrájeli na kousky pro ty všechny lidi kolem dokola, cibule se sehnala, paprika se sehnala, udělali guláš.“

„Tak si pamatuju, že ti chlapi s těmi černými dřevěnými kufříky, že byli bledí, ale naprosto ukázněně odjížděli na ta svá místa, na ta shromaždiště, kde je vyzbrojili, oblékli a tak dále. A ty ženy potichu si těmi kapesníčky oči utíraly, ale bylo cítit, děcko jsem byla, ale bylo cítit takový nějaký klid a odhodlání.“

„Tak tam na tom jednom domě je pamětní deska na toho doktora Kaleckého, to byl opravdu lékař lidumil. On měl smůlu v oženění, a tak prostě všechno to, co v sobě měl, ale měl v sobě i ten mimořádný um, který nemá každý lékař, tak všechno dal těm lidem. Já vím, že když jsem měla zápal plic, tak že u mě seděl do rána, u postýlky. To si pamatuju, jak jsem tak jenom v mlze ho viděla a jak vždycky mě... ani ne tak pohladil, ale kontroloval tím pohmatem, teplotu a tak... To jsou věci, které zůstanou přímo vbité, to se nedá zapomenout.“

„Potom jeden čas ukradli tam, na nějaké doma vyráběné, tak jako se dnes dělají ty Molotovovy lahve, tak pro partyzány olovo, takové doma dělané ruční granáty. A samozřejmě otec jako šéf zásobování tři dny byl na gestapu. Na tom gestapu byl nějaký... Protože matka měla obrovský, takových těch vzdálenějších bratranců... Tak si ji asi nějaký ten gestapák vyhlídl a věděl, že po nějakých těch předcích nějaký ten šperk je, no tak otce vyplatila šperky, samozřejmě, ani nemrkla, ale nikdy už se z toho otec nevzpamatoval, protože ten gestapák s ním šel i k míse na čurání. Prostě mu byl pořád v patách. Přitom otec za to byl čistě jenom jako šéf zásobování zodpovědný. Kdo to odnesl, to nevěděl. No ale matka ho z toho gestapa vykoupila, bůh ví, kde by byl, v koncentráku, nebo kde by zůstal.“